Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Zlomvaz zprava (No. 3)

    Zvídavý čtenář jistě popřemýšlí nad úvodním titulkem. že by závěrečná bilance? Vždyť festival teprve vstoupil do předposledního dne. Je to tak. Povinnosti na jiných divadelních frontách neúprosně vyměřily můj čas a dnes naposledy pár řádek pravostranné optiky, která nemusela být vždy úplně pravou, ale byla psána s vírou, láskou a nadějí.

    Nevím, zda jsem nepodcenila přípravu, ale divácká kondice je den ode dne slabší. Vypozorovala jsem u sebe zvýšenou citlivost k sebemenší chybě, k nesrovnalosti, k nepravosti na jevišti a zároveň, pokud jsou tyto v koncentraci více než neúnosné, zatahuji oponu a věnuji se raději vlastnímu duševnímu životu. S radostí přiznávám, že k druhému stavu jsem dospěla pouze jednou. Společným jmenovatelem včerejších inscenací byl herec jako prvořadý element tvůrčího procesu. I dramaturgie k němu byla shovívavá. Čtvrteční sebestředné, nabubřelé ambiciózní texty vystřídaly hry vycházející především z herců samých.

    Vteřina věčnosti

    První vlnu vzrušení jsem pocítila už ve chvíli, kdy jsem zběžně pročítala program – dopoledne Lorcova Krvavá svadba, a protože mám tohle básnické drama zařazeno v osobní hitparádě mezi top ten, s napětím jsem očekávala výsledek. Nebyla jsem jediná, jako trénovaný voyer sleduji i divácké složení. Tentokrát se sešla velká koncentrace zbrusu nových tváří. Režisér  Ľuboslav Majera v programu uvádí, že hlavním kritériem výběru hry bylo poskytnout možnost všem posluchačům ročníku a zároveň vyzkoušet jejich emoční rejstřík. Výsledek těmto slovům plně odpovídal. Kostýmní i scénografická střídmost nechala vyniknout herce. V některých případech jako u ženicha nebo matky to byl krok správným směrem, u jiných bylo cítit rezervy. Atmosféra vrcholila skupinovými výstupy svatebních hostů. Rytmické údery chodidel a bubnů doháněly napětí a bičovaly aktéry k silnějšímu prožitku. Čím víc ale začali herci prožívat, tím víc se začali diváci ošívat. Precizně vystavěná konstrukce se sypala jak hrad z písku, a za všechno mohlo tempo. Paradoxně se tvůrcům podařilo propadnout do vteřiny věčnosti. I tohle se stává, všichni se učíme. Každopádně za mě díky.

    Traumata po srbsku

    S nejmenovaným legendárním teatrologem a bývalým zaměstnancem budovy Karlova 26 jsme poobědvali zelňačku a k mému údivu hovořili o všem možném, jen ne o Krvavé svatbě. Dospěli jsme k trudnému osudu hereckých absolventů i k traumatům, která v nich může vypěstovat zdejší škola. A v traumatech se pokračovalo i v učebně číslo 3. Agentura Dilia ve spolupráci se studenty DAMU tam připravila scénické čtení zahraniční novinky Huddersfield. Zpočátku to vypadalo na jednu z dalších sérií textů čerpajících z vulgární lidové slovesnosti, a ejhle, vyloupl se apokalyptický obraz srbských třicátníků traumatizovaných jugoslávskou válkou, která – jak se ukázalo – mnohem hlouběji, než si mysleli, změnila jejich pohled na život. Jestli takhle vypadá podle režiséra Davida Šiktance scénické čtení, neodvažuji se vyslovit, co mu předcházelo. I přesto, že herci tu a tam mrkli do scénáře, výsledný tvar měl podobu regulérní studiové inscenace. Skvělé typové obsazení, jednoduchá popisná scéna a… silný divácky zážitek. V jednoduchosti je krása. V tomto případě tedy spíš krása estetiky hnusu.

    Jak nepochopit předlohu

    Ani se mi nechtělo jít na další predstavení. Raději bych přemýšlela o Miloševičovi, balkánské válce i Uglješe Šajtinac, kterou sice vůbec neznám, ale jejíž hra mě podivně zasáhla. K Ypsilonce jsem dorazila s půl hodinovým zpožděním, neboť herci „četli“ oproti plánu déle. Divadlo zamčené, nikde ani noha. Splnila jsem si přání, posadila se do kavárny a rozjímala. Prevratanec se odehrál beze mě. Káva posílila mé smyslové receptory a já odpočatá usedla do malého sálu Ypsilonky, přiznám se, na pravou stranu. Je vidět, že postupně přijímám kolegou Ondřejem vyhrazenou stranu hlediště. Po pár minutách jsem si rozhodnutí několikrát vyčetla, neboť vlevo byly dveře a dalo by snáze uniknout. Moji řadu tvořila porota a představa, že se začnu za tmy soukat přes jejich nohy a stoprocentně na některého z nich spadnu, pak se budu omlouvat, čímž na sebe upozorním i zbytek sálu, mě paralyzovala zpět na sedačku. Vůbec jsem nepochopila, co nám chtěl básník říci (rozuměj, co chtěla režisérka) říci. Hru Josefa Topola Slavík k večeři, v tomto případě ve slovenské verzi Slávičia večera, jsem sice nečetla, ale znalost textu přece není povinností diváka. Absence režijního výkladu, nefunkční, respektive nevyužitá scéna  (4 černé truhly – rakve), rozostřené charaktery postav, několik nedopracovaných nápadů a především soucit s herci, to mně běželo hlavou bezprostředně po vytouženém konci. Dál jsem si zakázala o tomhle představení přemýšlet.

    Dostojevský nebyl nikdy tak zábavný

    Poslední inscenaci absolventského ročníku KALD pražské DAMU jsem se záměrně vyhýbala. Jejich předchozí práce s sebou nesou punc amatérských besídek a trapné neoriginality. Vědomí, že ušetřen nebyl ani ruský klasik, mě zneklidňovalo. Nebýt Zlomvazu, možná bych nenašla odvahu Idiota navštívit. A musela bych trpce litovat. Svěží aktuální dramatizace z pera režiséra, vedoucího ročníku a zároveň představitele jedné z rolí Miroslava Krobota působí, jakoby vůbec nešlo o dílo 130 let mrtvého Rusa, ale o současné glosy příslušníka euro-americké společnosti. Nadsázka jde ruku v ruce s civilním projevem herců, kteří jen tak mimo řeč suše komentují události. Vrcholem inscenace je ovšem pobyt samotného Krobota na jevišti. Právě ten vede ke srovnání a zvážení hereckých kvalit. Kvalitní text psaný na tělo a dobré vedení totiž zmůžou víc než herecký bůh obsazený do slátaniny.

    A cena?

    Nejsem povolaná k rozhodnutí o nejzdařilejším kusu letošního Zlomvazu. Neviděla jsem Prevratance ani zítřejšího Marlowa, přesto se neubráním osobnímu tipu. Za mě jednoznačně nejlepším a nejucelenějším byl Viktor, alebo vlády detí VŠMU z Bratislavy.

    Přeji bohaté zážitky z posledního festivalového dne, kolegu Ondřejovi nezatemněnou mysl při závěrečné samostatné zpravodajské činnosti (nezapomeň na pravý pohled). Nechť herci hrají s vírou a píjí s mírou a diváci nechť s láskou usedají do hlediště. A všichni se společně s nadějí těšme na Zlomvaz 2012.

    ///

    AU Banská Bystrica -Federico García Lorca: Krvavá svadba.

    Překlad Vladimír Oleríny, režie Ľuboslav Majera, dramaturgie Katarína Mišíková, Marek Turošík, Dana Turanská, výprava Ľuboslav Majera, Jaroslav Válek, kostýmy Zuzana Formánková, hudba Miroljub Arandjelovič – Rasinský, choreografie/pohybová spolupráce Martin Urban,  produkce Adriana Cieślaková.

    DAMU Praha – Uglješa Šajtinac: Huddersfield
    Režie David Šiktanc, scénografie Magdalena Klára Hůlová.

    AU Banská Bystrica – Josef Topol: Slávičia večera
    Režie Katarína Burdová, dramaturgie Petra Kapustová, výprava Jaroslav Valek, kostýmy Zuzana Formánková, light design Ján Čief, produkce Adriana Cieślaková.

    KALD DAMU Praha – Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Miroslav Krobot: Idiot
    Režie Miroslav Krobot, dramaturgie, Miroslav Krobot scéna a kostýmy Adriana Černá.

    Komentáře k článku: Zlomvaz zprava (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,