Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Zlomvaz zleva (No. 2)

    Dnes jsem se rozhodl věnovat se levopisu. To není, jak by se mohlo zdát, nějaké záměrné používání pravopisných chyb a jejich omlouvání, je to čistě jen přirozený proces zjednodušování jazyka. Nebudu se pouštět do žádných výmyslů, jako je psaný projev sms (např. pros3 stool nebo budu z5 v 5). Má teorie levopisu je založena spíše na doslovném praktikování poučky ze střední školy. Čeština je, jak všichni víme, jazyk, kde to, co říkám, se shoduje s tím, jak se to píše. Ovšem i tu platí výjimky například bě, pě, vě, mě, ch a podobně. I když i to mi občas ulítne, dnes se zaměřím na převod cizích slov do tohoto mého levopisu.

    Inspiroval jsem se ruštinou. Miluju přepisy angličtiny do ruštiny: Njú jork, Kejp taun, kapela Kuín… (New York, Cape Town – Kapské město, kapela Queen). Tak proč bychom nemohli psát Šejkspír? Beztak Angličané sami nevědí, jak se Šejkspír psal, když ještě psal. Navíc tento proces je naprosto nezadržitelný a přirozený, jak můžeme vidět třeba na vzniku tzv. kontinentální angličtiny. Angličtina se sice stala mezinárodním jazykem, ale nikdo jí vlastně nemluví. Mnoho idiomů, které jsem se ve škole naučil, v komunikaci s jinými cizinci (vyjma rodilých mluvčích) nefungují. Mnohem spíš prorazíte s doslovně přeloženými českými idiomy, které často vycházejí z německých. Stejně tak přenesené významy. Kupříkladu trubec. Takže pro rozšíření globališ, jak se tomuto (Angličani by řekli paskvilu) jazyku říká! Pišme jednotně Šejkspír! Jako se Sovětským svazem: Na věčné časy!

    Ikarus bez poznámek

    V rámci výzkumu levé strany jsem se dnes na prvním představení snažil psát si poznámky levou rukou. Ač jsem této disciplíně věnoval na střední škole mnoho nezáživných hodin biologie (kromě botaniky a šutrologie, které mne bavily), zjistil jsem po rozsvícení, že je můj levorukopis ještě hůře čitelný než můj pravorukopis (na pravopis či levopis jako takový výměna rukou neměla pražádný vliv).

    Takže Ikarus bez poznámek. No. Přes všechno, co jsem už naplival na absenci loutkové výchovy na DAMU, se sem tam zadaří. Přes neustálé podceňování loňského absolventského ročníku KALDu je na malých projektech, které tito absolventi vytvářejí nebo se jich účastní a čas od času se s nimi pochlubí na půdě školy, vidět, že právě v tomto bodě nezklamali. Jejich cítění loutky a smysl pro rytmus je prostě v rámci současných – a budoucích i nedávno minulých – absolventů pozoruhodná. Vzlety a pády Ikara Gubelkijana jsou jednou z hříček na téma umělci a nacismus, i když o tento spor tam vlastně nejde. Je to příběh mladíka, který podlehne touze po úspěchu. Propadne tomu být slavný a jedinečný co nejdřív, a tak místo dalšího náročného trénování krasobruslení se stává slavným pro své pády. Je tedy klaunem. Bohužel vidí, že si ho lidé přestávají vážit, a přestává si vážit i sám sebe. Proto se rozhodne pro zoufalý čin. Svlékne si své chrániče a chce znovu bruslit bez chyby a krásně. Leč spadne a ochrne. Příběh je vyprávěn velmi poeticky a pomalu. Představení potěší a neurazí. Vlastně není nijak objevné, kromě krásně vymyšleného milování. Ale zato je velmi pečlivé. Loutka (manekýn) bruslí opravdu a opravdově. Malý žid Gubelkian je proti všem ostatním postavám untermenš. Pak ochrne a stane se člověkem. Sestra na něj otevře okno a náhlý vstup reálného slunečního světla nás přenese do reality. Bohužel, i když jsme všichni věděli, že je to konec, nejde takové světlo zhasnout. A tak herečka zase musela okno zavřít a pak se zhaslo světlo. A pak se znovu rozsvítilo… Zmatečné. Bohužel. Ale jinak je na třech loňských absolventech (tedy ještě ne absolventech, protože zatím neprošli magisterskou zkouškou, alespoň ne všichni) vidět to, co v jejich diskových inscenacích patrné nebylo: mají herecké schopnosti (třebaže jsou vhodné spíše do komornějších prostorů) a dokonce pracují s loutkou a je jim rozumět. A vůbec…

    Nejhorší byl supernaturalismus

    Po špatné zkušenosti s levou rukou jsem tedy další poznámky do debilníčku psal rukou pravou. Zato jsem si zkusil sednout v hledišti vlevo. Aspoň jedno sedadlo nalevo od středu. A nebylo to úplně pěkné! Naštěstí scénografie byla osově souměrná podle středu, takže – ač jsem seděl na špatné straně – ji mohu posoudit velmi dobře. Celému prostoru vévodily žaluzie, po kterých stékala voda a svítilo skrz ně Slunce. Tedy světlo s oranžovým filtrem, ne Slunce. Zbytek scénografie tvořily už jen rákosové rohože a kufry. A banány. Ty jsme jako diváci měli i na židlích. A měli jsme je za úkol co nejrychleji sníst. Já už jsem letos snědl banány tři, což znamená, že až do Vánoc je vidět – a především jíst – nemusím. Podal jsem tedy svůj banán hladovějším kolegům. Scéna působila tak, jak měla. Ocitli jsme se v kolonii. Nevím, jestli to byla kolonie taková, jak ji ve svém Milenci popisuje Durasová, ale jistě to byla kolonie, jakou znám z Grahama Greeneho, i když ta je přeci jen aridnější… No, a teď si prosím vezměte zrcadlo, protože odteď vše, co napíšu, bude ovlivněno stranou, na které jsem seděl.

    Expozice celého představení trvala asi 15 minut a potom se dalších 45 minut končilo. Velmi bolestivě. Slova, která herci vypouštěli z úst, jen splývala ze rtů. Rozpoznat jejich význam nešlo. Plynula jako voda po žaluziích. Vidíme, jak stékají, slyšíme jejich zvuk, ale nějak nevnímáme jejich význam. Dalším úskalím bylo, že pokud divák slova vnímal, nedávaly smysl. Věty kostrbatě vyprávěly děj, ale půl hodiny nikdo nevěděl, zda zemřela matka nebo otec.

    Celé představení bylo plné divadelních klišé. Milování bylo klišé. Bratr, který se zjevuje hlavní hrdince v okamžicích samoty s milencem, byl klišé. Chápu, že k němu má dívka nějaký vztah, ale proč jej ukazovat zrovna takhle? Pokud taková klišovitá tragédie trvá příliš dlouho, tak už mě oběti nezajímají. Jen ať umřou a jdou. Neustálé smrti a mluvení o smrti a objevování se postav, o kterých jsem myslel, že už umřely. Jediný světlý okamžik nastal ve chvíli, kdy matka začala chodit mezi diváky a vybírala šlupky od banánů. V tom okamžiku jsem se totiž soustředil na předávání šlupek a nemusel poslouchat milence, jak vypráví o svém otci. Jediný důvod, proč by mohlo být v jednom příběhu tolik klišé, by byl, kdyby se díky jim hrdinka opravdu emancipovala a odešla do Francie. Ale i tato akce jen skápla se rtů…

    Nejhorší byl ale supernaturalismus, který se na jevišti odehrával. Nedávno jsem četl Obrazcovovy vzpomínky na jeho začátky v MCHATu. Má tam krásné přirovnání o špinavých hadrech. Ty špinavé hadry v Gorkého Na dně divák nesmí vnímat jako doopravdy špinavé. Jsou estetizovaně špinavé. Stejně tak nesmí být divákovi odporný herec, ale jen jeho postava. Nechci to nijak dál rozpitvávat a nechci říkat, kdo to byl, protože v některých okamžicích mi byli odporní všichni. Tak, jako mi byla odporná představa kolonie, špinavé země, vlhka a obtížného hmyzu.

    Darmo mluvit, darmo psát

    Zdrcen jsem se šel osvěžit Edgarem swedeným psem. Do kavárny. Přístupné bez lístku, zadarmo. Ale vše darmo. Text nabízel slovní hříčky, lascivnosti i těžké prasárny. Bohužel divadelně z něj bylo vytěženo jen pramálo. Překotné tempo, ve kterém se představení rozběhlo, se neměnilo. Syčení kávovaru a poposedávání lidí. Turisté na ulici. To vše přispělo k tomu, že jsem dvě třetiny času proseděl v Disku silně konzervován a někdy až konsternován. Až v poslední třetině (nevím, co to ti Slováci mají, ale jestli tak hrají i hokej…) se najednou všichni uklidnili (myslím herce) a na povrch vystoupilo divadlo. Najednou s loutkami opravdu hráli a nešmrdlali. Najednou se prasárny začaly ze změti zvuků zajímavě vylupovat a zákonitě přišel i pan Humor s panem Smíchem. Pokud by se tedy měla inscenace hrát v kavárně i nadále, je třeba ji herecky zklidnit a všechny zvukové efekty zesílit. Zvonkohra byla stěží slyšet v první řadě. Pak to bude ta správná Lorcovská prasárnička.

    Mám depku, ale ve Vittenbergu se tomu říká melancholie

    Vrcholem včerejšího dne pro mě byla jednoznačně Ofélie. A zas se necítím kompletní a kompetentní psát o něčem, co se mi tak líbilo. Nejradši bych vám to odvyprávěl, ale to byste přišli o ten skvělý herecký výkon. Ať to beru zleva zprava, byla to nejen neskutečně precizní práce s kompilovaným materiálem od Šejkspíra přes… ale já jsem vlastně ty další inspirační zdroje vůbec nepoznával… a za to mají JAMU-áci ode mne veliké plus. Veliké plus za ledové ruce a led v ledničce. A za výborný nápad s folií na zemi, kterážto pableskovala do tváře herečky jako vodní hladina. Velké plus za drsný humor, tak laskavě podávaný. A plus za mrazení a mrazivý pohled, který po každém takovém vtipu následoval. Díky i za patos a něhu, která se nikdy nestala něhou, ale vždy byla krutě odhalena a zborcena a dokopána do rohu. Výborný nápad s šaty, ve kterých je všitý nafukovací kruh (takže ji jako by nadnášely na vodní hladině, ale pak ztěžkly a vtáhly ji s sebou pod vodu), a za práci s ním. Herečka tak lehce přecházela z vznešené mluvy, kterou hovořila s otcem (blankvers), k svým vlastním úvahám v „obyčejné“ češtině, že nic nedrhlo. Nikoho by snad ani nenapadlo, že jsou to dva různé jazyky – básnický a prozaický. Všichni diváci věděli, že na konci musí být herečka úplně mokrá, protože od začátku slyšíme kapání vody do kbelíku a na scéně je vidíme plné vody. A všechen ten led… Ale nikdo nás nenechal čekat, až se Ofélie celá namočí. Namáčela se postupně. Motiv vody se neustále vracel. Motiv vody a voda tekoucí jako božstvo, které až do příchodu věrozvěstů náš národ, přicházející z daleké Rusi, tak uctivě střežil a uctíval. Děkuji i za umírněnou délku, která mě dovoluje přehrávat si ji v hlavě znovu a znovu. No prostě žůžo. Bájo. Vrchol. Mám depku, ale ve Vittenbergu se tomu říká melancholie.

    Sport a předpověď počasí na pátek

    Odcházím se osvěžit na Zlomvaz cup. Zprávy z redakce sportu ode mě čekejte kolem třetí hodiny ranní někde v okolí Folimanky. Zítra mne čeká zase nabitý program, ale už nevidím do papíru, jaký vlastně. Teploty v pátek ráno se budou pohybovat od 8 do 12°C, odpoledne pak 24 až 28°C. Opět jsou nad Prahou hlášeny bouřky, i když zatím – musím zaklepat – nás obešly.

    ///

    DAMU Praha – Borislav Pekič: Vzlet a pád Ikara Gubelkijana. Překlad Jakub Novosad, režie Marija Krstič, dramaturgie Iva Brdar, výprava Jitka Hudcová, hudba Vratislav Šrámek.

    VŠMU Bratilava – Marguerite Duras: Milenec. Překlad Michaela Jurovská, dramatizace a režie Zuzana Liptáková, dramaturgie Katarína Lesayová, výprava Zdenka Goriľová, Barbora Ďurišová, hudba a výběr hudby Milan Spodniak, pohybová spolupráce Elena Kolek Spaskov.

    VŠMU Bratislava – Silvester Lavrík: Edgar sweden psem. Režie Mária Karoľová, výprava Pavla Kamanová.

    JAMU Brno – Shakespeare, Müler, Woolfová, Kroutvor et Bulis, Bachelard, Radová et Herz: Ofélie. Režie Barbara Herz, dramaturgie Dagmar Radová, výprava Petra Vencelidesová, light design Anna Solilová, zvuk Rasťo Kuka, produkce Vít Charvát.


    Komentáře k článku: Zlomvaz zleva (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,