Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Zlomvaz zleva (No. 1)

    Co říct po prvním dnu festivalu? Moc rád bych hned na začátku bilancoval. Bylo by to nezvyklé, ale nehodí se to. Tak budu raději balancovat na té své – levé straně. Rozdělili jsme si to s Marcelou podle hemisfér: mužská je prý levá. Ovšem pravé strany hlediště se nevzdám!

    Podle plánu jsem včera stihl navštívit tři představení a jedno zahájení. Budu-li se tedy pohybovat na levé straně politického spektra, tak nejdřív jedno heslo: Navrch huj, vespod fuj! Mějte ho prosím na paměti, budu na něj upozorňovat.

    3 : 2

    O půl jedné zazněla startovní palba. Říct palba je tu na místě, neboť začínaly najednou hned tři představení, což mělo své následky. Jeden zcela zřejmý, pro festival okrajový: dva pražští recenzenti i-DN nemohli stihnout dvě brněnské a jedno bratislavské představení. A jeden předvídatelný, pro festival ostudný: na bratislavské představení (Prach a Popel) přišli tři diváci a jen těsně to nebyla přesilovka… (viz heslo).

    Judhir… jakže?

    Návštěvnost na Judhirštiře nebo lépe Judhirštirovi, jak později vyplynulo z kontextu, byla o něco lepší. Tam jsem byl i já a po pravdě… ano, i takto se dá trénovat a zkoušet. Velmi jsem si užíval okamžiky bolestivého praštění kloubů v každém pohybu herců a jejich procítěného vytváření rytmu, které se postupně zlehčovalo až k okamžiku procitnutí do postavy a znovupadnutí do bolesti. To vše v kombinaci s velmi minimalistickým svícením vytvářelo z účinkujících jakési mátožné postavy. Napůl odtud a napůl odjinud. Gestické herectví, které je slibováno v programu, se ve většině případů projevovalo velmi chladně. Tak jako gesto většinou nerozehřívá celé tělo hercovo, tak nerozehřálo ani diváka. Výjimkám čest. Bylo pár okamžiků, kdy mne gesta a pohyby fascinovaly, a měl jsem pocit, že se v představení orientuju a chápu je. Jenže pak přišlo vždy kruté probuzení a znovu jsem se ztrácel v množství jmen a marně stražil uši, abych slyšel, co herec – přes pleskání, ťukání a dupání, která už pak nerytmizovala, ale iritovala – vlastně říká. A pak se občas rozsvítilo. Nebo to byla ta slečna s foťákem? (Rád bych touto cestou požádal: Nefoťte v divadle s bleskem! I když je to pro potřeby festivalu, ruší to.) A bylo vidět, že herci nejsou „jako mátohy“, ale že mátožní skutečně jsou. A tak se vracím k začátku tohoto odstavce: Takto se dá trénovat a zkoušet, ale nemyslím si, že studenti a tato jejich práce byla připravena stát se inscenací. Alespoň mne o tom nepřesvědčila.

    Kdyby vládly děti

    Pak byla v mém velmi soukromém, zde ale zveřejňovaném (paradox...) programu první letošní soutěžní inscenace. A protože o Viktorovi jistě píše má kolegyně, tak jen pár slov o porotě. Jsou to vesměs staří poctivci a ostřílení kanóni v porotách. Máme tady sice nějaké nováčky (Jaroslav Yk), kteří nevědí, že se do divadla chodí na čas a na začátek, a chodí až na poslední třetinu. Tak to ne, přátelé, to bychom nebyli kamarádi. To si praktikujte na hokeji v Bratislavě, ale netahejte nám to do Čech. (viz heslo)

    Neodpustím si pár slov k inscenaci… Po loňském inscenování Živé mrtvoly si režisérka vybrala mnohem lepší text. Zatímco v Tolstém vyznívala fyzicky motivovaná akce nadbytečně a nepatřičně, ve Vitracově textu tento pricip funguje a posouvá hru kupředu, k dnešnímu vnímání světa. Jakási nadměrná fyzičnost, která je pro divadelní poetiku Júlie Rázusové typická, se tu stává dětskou stylizací i motivací. Nehledě na to, že ve Viktorovi z této stylizace dokáže i ubrat a nechat herce i diváka od vypjaté fyzičnosti vydechnout.

    Utrpení pro náročnějšího diváka

    Přeskočím hodinu čekání, a ocitáme se na představení, které spojovalo vše to, co mám rád na nonverbálním divadle. Divadlo beze slov si totiž můžu chápat po svém a vždycky to bude správně. Musím tedy mít chuť hledat. To bohužel už leckdy nemám. Pak tedy musím chodit za těma hercema a ptát se: A co todle mělo jako znamenat? A todle je jako pro lidi? Hele, jak si to má vyložit dojička? A co na to Mařka z účtárny? A byla to jako komedie, nebo jako co? No, tentokrát jsem měl chuť hledat. A našel jsem. Vlastně jsem si do zápisníčku (mám takový zápisníček, do kterého si dělám poznámky, abych věděl, co se mi líbilo a co ne) poznamenal hlavně obrazy. Lépe řečeno výklady obrazů. Výklady těch obrazů, které se mi líbily, ale necítím se úplně kompetentní připravit vás o tu radost si je vyložit po svém. A tak jen krátká úvaha o tom, o čem je v dnešní době Utrpení mladého Werthera. Při vší té komunikaci prostřednictvím e-mailu, chatu, telefonátů, sms se nám někdy může stát, že přestaneme vnímat člověka na druhé straně tohoto komunikačního mostu jako živou bytost. Přestaneme si uvědomovat, že to, co čteme, není člověk se svou rétorikou, ale začneme si dopisy předčítat svým vlastním hlasem. Zapomeneme na typická gesta a pauzy a specifickou barvu hlasu a na červenání se toho druhého při vyřčení sprostého slova. To jsme my, otevření, tolerantní lidé. Ale co ubohý Werther, který má rád jen sám sebe? Samozřejmě že je Lotty ihned jeho loutkou, která promlouvá jen skrze dopisy. A jak je najednou nesnesitelná, když už není uzamčená na papíře! Jsem rád, že se inscenátoři nedali zlákat jakýmkoliv druhem aktualizace, a použili stylizaci dobových kostýmů. Pokud pro nic jiného, tak pro tu atmosféru. Plus jedna krásná věc. Pokud na Werthera někdy půjdete, tak si určitě nezapomeňte vzít malý program. Ne ten velký, ale ten malý. Když ho rozbalíte (je složený trochu jako dopis), zjistíte, že v něm vůbec nic není. Ani napsáno ani natištěno. Dělal jsem si z toho před představením legraci a určitě si z toho legraci dělejte. Až během představení vám dojde, že všechna ta slova, která Werther říká, ale nejsou slyšet, jsou prázdná. Dojde vám, že vše to, co píše, nepíše pro nikoho jiného, než pro sebe, aby se mohl obdivovat. V tu chvíli vám krásně dojde, že je to všechno krásně spojené.

    Zaháj/lení

    Sebelepší bubenická parta nedokáže strhnout silné individuality uměleckých škol, takže nebyl průvod z Disku do Archy nijak masový. Žádná nostalgie nad cupováním mávátek na 1. máj. Účastníci průvodu sice měli mít přístup na zahájení zdarma, ale k tomu bylo potřeba mít za a) kostým, za b) chuť chodit hodinu po Praze. A tak se většina nechala odradit a ti ostatní se pak nechali odradit i poměrně vysokým vstupným do Archy. Takže… (viz heslo).

    Program uvnitř Archy nebyl špatně vymyšlený. Sám jsem si vyzkoušel několik divadelních trenažérů a bylo to fajn. Co je divadelní trenažér? No to přijdete do místnosti, tam je herec, herečka, skupina herců, a ti vás instruují, co dělat a jak dělat. Takto jsem si mohl na vlastní kůži zažít vlastní otravu kafem àla Maryša (opravdu hnusné). Dámy si mohly vyzkoušet smrt àla Jůlie probodnutím se v hrobce za asistence Vojanovského Romea. A bez ohledu na pohlaví jste si mohli vyzkoušet táhnout Thespidovu káru, zmoknout v bouřce, jízdu na kole nadzvukovou rychlostí a stand up comedy. Ještě jsem zapomněl na anděly, kteří nás doprovodily ze schodů. Přes nespornou kvalitu trenažérů byla hodina a půl na jejich vyzkoušení až příliš dlouhá doba, a tak jsem po úvodním slově pana děkana, Saskie Burešové a Petra Jančaříka utíkal pryč. Vážím si jak Saskie, tak pana děkana, tak svým způsobem i pana Magiona, ale bylo toho na mě už moc. Až moc huj.

    Nu což

    Nebyla to žádná lidovka. Samé buržoustění, abych se přiznal. Buržoustský Werther s buržoustským synkem Viktorem, který ovládá své rodiče… Kdyby se dal alespoň Viktor chápat jako dělnictvo a rolnictvo, utlačované buržoazní rodinou, ale ne. Můžeme se jen smát tomu, jak jsou ti buržousti tyranizováni plodem své zvrhlé výchovy – synem se sklony k imperialismu. Stejně tak ti Indové. Kdyby dali vládu lidu, nemuseli zbytečně prolévat celé jámy a rámy krve.

    Předpověď na čtvrtek

    Dnes ráno bude 7-11°C, odpoledne 23-27°C a mohou se objevit bouřky. Takže se neoblékejte a vezměte si deštník. Půjdu na Vzlet a pád Ikara Gubelkijana, Milence, Edgara swedeného psem a Ofélii. A seženu-li lístek (li-lí), tak se protlačím i na Černé zvíře smutek, i když vím, že smutek je jen imperialistický přežitek a měli bychom být stále naplněni radostí, že revoluce na Kubě stále trvá a bude-li se Evropa socializovat stále takovým tempem jako doposud, tak brzy zvítězíme nad kapitalismem i u nás.

    ///

    JAMU Brno – Jean Claude Carrière: Judhišthira. Překlad Nina Vangeli, režie kolektivní, výprava Antonín Maloň, light design Grigorij Tolkacev, dramaturgie Pierre Nadaud, Petr Maška.

    VŠMU Bratislava — Roger Vitrac: Viktor alebo vláda detí. Překlad Katarína Balnayová, režie Júlia Rázusová, scéna Michal Lošonský,kostýmy Veronika Keresztesová, light design Jozef Miklós, hudba Lucia Chuťková, Vladimír Nikulín, dramaturgie Michaela Zakuťanská, produkce Ľubica Drangová, Hana Kopkášová.

    DAMU /  Studio DAMÚZA Praha — Johann Wolfgang von Goethe: Werther. Překladatel neuveden, koncepce, režie a hudba Tomáš Tomsa Legierski, výprava Hugo Čačko, light design Martin Špetlík, produkce Studio DAMÚZA (Barbora Kalinová, Jeník Bubal).


    Komentáře k článku: Zlomvaz zleva (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,