Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Pohádkové dejà vu

    Kdo by chtěl novému vedení vinohradského divadla vyčítat sázku na jistotu klasiky – já tedy ne. A Shakespearovo Zkrocení zlé ženy je navíc můj oblíbený titul. Ocenil jsem i program s vykrojeným „véčkem“, které může být stejně tak logem Vinohrad, jakož i kýčovitým valentýnským srdíčkem, z nějž na mě hledí Andrea Elsnerová a Filip Blažek coby Kateřina a Petruccio.

    Zkrocení zlé ženy, DnV

    Petruccio (Filip Blažek), Krejčí (David Steigerwald) a Kateřina (Andrea Elsnerová) v inscenaci Zkrocení zlé ženy FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Inscenační pouť za konzervativně měšťanským divákem bude holt delší než pohádková cesta za pokladem. To jsem si ale řekl až ve chvilce osvícení, kdy jsem si při premiéře kladl otázku, co mi interpretace režiséra Juraje Deáka nutkavě připomíná: nedělní televizní pohádku! Ale tu klasickou, v níž se ještě královi rádcové uměli pitvořit, cupitat a s komickou důstojností nosit paruky. Vždycky jsem žasl, když ti samí herci, co v dietlovských kompozicích à la náš socialistický život vezdejší předstírali civilní projev, v pohádkách kreativně blbnou, srší poťouchlými nápady a s gustem si užívají herecké svobody. Takže pohádka o jedné zlobivé Kateřině – proč ne. Navíc jsme rovnýma nohama skočili doprostřed renesančně šťavnaté goldoniády. S rukou na dmoucím se poklopci či ňadrech se to sice nepřehání, zato gagy se sypou jako mince z výherního automatu; pokud je Petruccio ožralý tak, že upadá do mikrospánků uprostřed věty, pak ne jednou, ale desetkrát. Na komediální linii námluv kolem sestry Kateřiny se také vtipem nešetří, jako by herci předváděli, že nejen na Goldoniho, ale i pro Molièra či Feydeaua jsou ve znamenité formě. A že je Bianca v podání Hany Vagnerové pokrytecká semetrika, mnohem nebezpečnější než „zlá“ Kateřina? Prostě puška na stěně, z níž si režisér na konci rád vystřelí.

    Na Shakespearovu vtipnou esej na téma nesmiřitelnosti mužského a ženského světa, převedenou do konvence komediální hry, můžeme zapomenout. V Deákově pojetí je komediální vše, rub i líc, z každé kapsy na vás vypadne nějaká legrace, ber kde ber, na Vinohradech není přece žádná nuda či depka.

    Poslední ironickou větu beru zpět. Musím připustit, že mě s rozvernou inscenací usmířil její závěr. Po Zkrocených ženách v Divadle Komedie či naposledy v Národním divadle, v nichž monolog Kateřiny režiséři shodně pojímali jako mrmlání po lobotomii, vinohradský Deák dostál Shakespearovu poselství. Ano, život se ženou je boj, i obráceně, lze na něj ale vyzrát. Manželé mohou navenek cosi svobodně předstírat, uvnitř, v ložnici svých duší si mohou žít o to svobodněji.

    Seděl jsem k jevišti dost blízko, abych mohl odpřisáhnout, že když Filip Blažek mrkl na svou „zlou ženu“ levým okem, ať se tedy jakože poslušná ženuška ztrapňuje dál, pochopil jsem i já, coby konzervativní měšťanský divák, že je vše na dobré cestě.

    Divadlo na Vinohradech Praha – William Shakespeare: Zkrocení zlé ženy. Překlad Jiří Josek, režie Juraj Deák, scéna David Bazika, kostýmy Sylva Zimula Hanáková. Premiéra 14. prosince 2012.


    Komentáře k článku: Pohádkové dejà vu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,