Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Životy v pravdě

    V listopadu se vydal na jiný svět básník Ivan Magor Jirous, dnes ráno dramatik Václav Havel. Převozník Chárón tak záhy po sobě převezl do říše mrtvých dvě z nejvýznamnějších postav české kultury a českého disentu druhé poloviny dvacátého století, kteří se zasloužili o pád komunismu u nás víc než kdokoli jiný.

    Ivan Magor Jirous a Václav Havel – osobnosti české kultury druhé poloviny XX. století, symboly a ručitelé listopadových změn roku 1989, se ode dneška potkávají v jiných světech. Snímek archiv

    Pro mnohé byli symboly odporu proti totalitám všeho druhu, jež demaskovali jak svými životními a občanskými postoji, tak svým uměleckým dílem. Ivan Magor Jirous na poli undergroundu, Václav Havel nejprve v prostředí divadla a později jako vůdčí osobnost politické opozice reprezentované především Chartou 77. Jako zakladatel Občanského fóra v listopadu 1989 a poté prezident Československa a České republiky svůj životní boj úspěšně završil. Spolu se pak setkávali jen příležitostně, nejčastěji vždy koncem léta na trutnovském rockovém festivalu. Jejich odchodem mizí étos listopadové revoluce charakterizovaný Havlovým heslem Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Od dneška jej bude muset převzít a naplňovat někdo další.

    Václav Havel začínal jako technik a kulisák v Divadle ABC, odkud jej začátkem 60. let pozval dramatik a herec Ivan Vyskočil do Divadla Na zábradlí. Spolupracovali pak na několika textech a v roce 1963 mu zde režisér Otomar Krejča inscenoval jeho první celovečerní hru Zahradní slavnost, jíž Havel předznamenal svou tvorbu a v mnohém i své postoje a vidění světa. Demaskuje v ní vyprázdněnost světa skrze absurditu situací, do kterých se hlavní postava Hugo Pludek dostává, a především skrze jazyk, který postavy kolem něj používají. Fráze je hlavním ‚hrdinou‘ hry… Fráze osnuje a komplikuje zápletku, posunuje příběh, a odtržena od jedinečné skutečnosti, vyrábí a prosazuje skutečnost novou a vlastní... napsal o textu dvorní režisér jeho her v 60. letech Jan Grossman. Později pro tento jazyk vytvořil Havel i speciální charakteristiku a jméno – ptydepe. Poprvé je použil v roce 1965 ve hře Vyrozumění a od té doby je ptydepe synonymem nesrozumitelné úřednické řeči a vstoupilo do českého slovníku podobně jako Čapkův robot. Havel se stal čelním světovým představitelem absurdní dramatiky, do níž dále patří Eugene Ionesco, Slawomir Mrožek, Harold Pinter či Samuel Beckett. Po srpnu 1968, kdy byla Havlovi znemožněna umělecká činnost, se stal naším asi nejhranějším a rozhodně nejslavnějším dramatikem na západ od našich hranic. Své hry psal dál, v příteli Andreji Krobovi našel jejich ideálního režiséra a v souboru Na tahu ideální herecké interprety. Vystupovali samozřejmě mimo oficiální struktury. Ve známost vešli v roce 1975 dnes už legendárním představením Havlovy Žebrácké opery v hospodském divadelním sále v Horních Počernicích. Divadlo Na tahu existuje dodnes a postupně uvedlo většinu Havlových textů. Současně se ale Havel začal víc a víc soustředit na politiku. V roce 1975 napsal otevřený dopis tehdejšímu prezidentu Gustávu Husákovi a v roce 1978 esej Moc bezmocných, ve kterých přesně analyzoval a rozkryl degenerativní dopad bezčasí normalizace na stav české společnosti. Své postoje, ve kterých vždy na první místo dával občanskou společnost, osobní svobodu a odpovědnost za „celou polis“ pak zastával do konce života, nejvýrazněji v Chartě 77, v Občanském fóru a v letech 1989-2003 jako president.

    Jejich umělecké i životní krédo „bytí v pravdě“ bychom neměli prohospodařit. Snímek A. MLEJNKOVÁ, V. GALGONEK

    Soustředil kolem sebe společenství podobně smýšlejících lidí, kteří se scházeli na jeho chalupě v Hrádečku u Trutnova. V předlistopadové době se tam konaly i rockové a folkové festivaly druhé kultury, kam po svém prvním pobytu v kriminálu zavítal i Ivan Magor Jirous. Ač Havel s Jirousem byli zastánci a představiteli naprosto rozdílných způsobů života i tvorby, Jirous byl rebel a bojovník, Havel korektní, pořádkumilovný člověk, oba se naprosto shodli a doplňovali v nekompromisním, jednoznačném postoji vůči totalitám všeho druhu. Oba byli ve světě respektovaní a uznávaní umělci s velkým osobním charakterem. Jejich umělecké i životní krédo „bytí v pravdě“ bychom neměli prohospodařit.


    Komentáře k článku: Životy v pravdě

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,