Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Životní omyly

    Do šesti let jsem si myslel, že mí rodiče jsou celý svět. Když jsem stál jako prvňáček poprvé na školním nástupišti, plakal jsem, jak je možné, že mne rodiče bez pomoci vyslali do cizího světa.

    Petr Kofroň

    Když jsem se konečně naučil pionýrský slib a dostal šátek, myslel jsem si, že už budu mít pokoj. Neměl jsem. Největší absurdita bylo politické školení na vojně. Buzerace a v podstatě kriminál, a ještě mám poslouchat nebo dokonce produkovat závěry 17. sjezdu?

    Knížky jsem za normalizace sháněl každé ráno ve frontě před antikvariátem, objížděním prodejen po republice a zjišťováním, kdo umřel a měl nějaké knihy. Věnoval jsem tomu příliš mnoho času. Dnes je všechno vydáno znovu a leží všude na pultech.

    V Demlově Mém svědectví o Otokaru Březinovi jsem si přečetl, že Česká republika měla být „katolická republika“, s návazností na sv. Václava a s hymnou Svatý Václave. Za normalizace jsem snil o tom, jestli to jednou praskne, staneme se „katolickou republikou“. Potenciál katolické církve se však promrhal dvacetiletým hádáním o majetek.

    Po listopadu jsem očekával, že katolická církev odejde „do podzemí“, bude se v skrytu věnovat liturgii a modlitbě, protože přece jenom „není z tohoto světa“. Nastalé blouznění o větší otevřenosti sekularizovanému světu však vedlo k absurdním „problémům“, má-li být žena knězem, resp. má-li být Lucie Bílá knězem, resp. má-li být homosexuální pár knězem.

    Miloval jsem českou Novou hudbu 60. let. Dílo Rudolfa Komorouse jsem považoval za světovou raritu. Něco tak minimalisticky svérázného! Hráli jsme ho, nahrávali, ohlas nula.

    Miloval jsem dílo brněnského Josefa Berga. Jeho Snění jsem považoval za vrchol české poválečné hudby. S velkou námahou (ztratila se mikrointervalová přelaďovací tabulka) jsme nakonec dílo nastudovali a nahráli. Nikoho to nezajímalo, ba to nezajímalo mnoho lidí ani v Brně. Takže toto – s odpuštěním kultovní dílo – se stalo kultovním dílem pouze mého nitra.

    Po listopadu jsem si myslel, že hudbu budou řídit – dříve umlčovaní – teď revolucionáři. Když se předsedy rehabilitačních komisí stali agenti StB, uvědomil jsem si, že revoluce se dá dělat s určitým počtem bojovníků. Ve zkorumpované české hudbě jich však bylo pět, takže jsme dopadli jako Che Guevara v Bolívii.

    Po listopadu jsem si myslel, že když konečně zahrajeme největší díla světové poválečné hudby, posluchači užasnou. Na večeru věnovaném Giacintu Scelsimu jsem seznal, že nikdo moc nežasne.

    Po listopadu jsem si myslel, že se naše republika bude ubírat podobným směrem jako Německo po válce. Dlouhá desetiletí jsme devastovali kulturu, takže do ní narveme veliké peníze, abychom tu vinu odčinili. Když jsme poprvé dostali 10.000 korun na velký koncert, vrátil jsem je, že už jsme dnes obědvali.

    Náš manager I. B. věnoval dvacet let pořádání koncertů současné hudby. Na začátku devadesátých let mu všichni úředníci říkali: „Ukažte, že to umíte, a podpora bude stále růst“. Po dvaceti letech se podpora náhle scvrkla tak, že milý manager skončil v exekuci a místo slíbených dotací, které nedorazily, protože jsme si přece žili nad poměry, splatil dluhy prodejem svého bytu.

    Když jsem nastoupil do plzeňské opery, měl jsem ekonomicky spočítáno, že každá koruna, vložená do divadla, generuje koruny tři. Kapitalističtí politici tento tvrdě kapitalistický argument většinou vyslechli s oligofrenním výrazem „do blba“, takže dnes mi v plzeňském orchestru hrají hudebníci s platem uklízečky.


    Komentáře k článku: Životní omyly

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,