Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Život, to povídka, již vypravuje blb

    Když se rozmanití krasoduchové pokoušeli zpochybnit Shakespearovo autorství jeho vlastních her, protože jim nešlo pod nos, že by autorem nadaným takovou hloubkou citu i myšlení, s takovým dramatickým i básnickým talentem mohl být obyčejný herec, nevzali v úvahu podstatnou věc. Shakespeare vedle toho, že byl průměrný herec a geniální dramatik, byl i velmi úspěšný divadelní podnikatel. Jako podílník hereckých družin Služebníci lorda komořího a později Služebníci krále (patřila mu zhruba jedna desetina tržeb) se měl z divadla velmi dobře. A také byl ochoten a schopen pro to ledacos udělat. Přesně to, co by oněm ušlechtilým potenciálním autorům, kterým by nesporná genialita slušela lépe, naprosto nevonělo. Proto tolik Shakespearových úprav historických skutečností, které budou vyhovovat tu královně, tu králi, proto tolik krve, násilí a pomsty, které jedině mohly konkurovat blízko konaným medvědím zápasům. Proto tolik komických vložek, jež si vyžádala královna nebo dav. A nad tím vším rozprostřená genialita jednoho z největších světových dramatiků. Pro každého něco. A o těchto Shakespearových činech existuje řada písemných svědectví.

    Scéna Marka Cpina skýtá třem Macbethům trojí různé, vedle sebe postavené prostředí (vlevo František Maňák a Barbora Bezáková coby Macbethovi z roku 1006, uprostřed renesanční pár ztvárněný Šárkou Šildovou a Františkem Mitášem, manžele z roku 2026 hrají Lucie Sobotková a Petr Soumar) FOTO IGOR STANČÍK

    Macbeth, poslední ze Shakespearových velkých tragédií, je nejen dílem dramatické geniality, ale také velké divadelní zkušenosti. Zkušenosti soustředěné na mohutný divadelní účin i efekt. Macbeth, koncentrovaná tragédie napsaná málem úsporným těsnopisem, v níž není slabika navíc, hra „tesaná do skotských skal“, poskytuje dostatek lítých bojů, krve, násilí i košilatého humoru platícímu divadelnímu davu. V přesné, brilantně vystavěné kompozici poskytuje ovšem také jednu z nejhlubších úvah o zlu v lidských duších, o křehké hranici mezi řádností a zločinem. Zvažuje, kde se ve statečných poctivých srdcích rodí zrada, co v nás dokáže proměnit chrabrost v ten nejpodlejší čin. A také kolik zla jsme schopni unést, než nám výčitky svědomí seberou klid a dovedou nás k šílenství a sebevraždě.

    Docela dobře chápu tvůrce jihlavské inscenace Macbetha, že je už dopředu nudilo interpretovat dílo, které jako vše, co Shakespeare napsal, je zaneseno návalem literárně- a divadelněkritického myšlení, v němž je každé slovo podrobeno nekončícímu množství rozmanitého zkoumání a vysvětlování. Jako by Shakespeare klesal pod vrstvami shakespearologických úvah. Podobně jako Franz Kafka sotva vyčuhuje z nadbytku svých interpretací. Režisér Zetel a dramaturg Jaroslav Čermák se pokusili zahodit tradici interpretačního myšlení, a jak naznačují v divadelním programu, nahlížet Macbethovo drama jako sled nekauzálních situací, které se víceméně náhodně udají bez toho, že by mezi nimi byl vtah příčiny a následku. Zajímá je snová halucinační atmosféra dramatu, jehož hrdina svými činy zavraždil spánek a už nesmí a nemůže spát. Rozhodujícím gestem inscenace je scénické ztrojení Macbetha i Lady Macbeth.

    V rámci pravidel náhody a nekauzální nahodilosti se pak na jevišti může dít a také děje leccos. Pravý, historickými zbraněmi ozdobený boj, kokainové třeštění čarodějnic (Stanislava Hajduková, Jakub Škrdla, Stanislav Gerstner) oblečených do zlatě-briliantové blyštivé nádhery, dekadentně zjemnělý a znuděně po jevišti bloudící následník trůnu Malcolm, rapová deklamace, mordování lady Macduff jako v Mechanickém pomeranči, náznak operního zpěvu i brutální „echt“ Macbethův a Macduffův souboj, v němž alespoň na první repríze šlo doslova o kůži. To všechno jeviště samozřejmě unese. Co neunese, je nerespektování toho, co celou svou divadelní praxí našeptává William Shakespeare. Totiž to, že i postižení nahodilosti, nekauzálnosti, horečně snové mučivé bdělosti má na jevišti mít svou pevnou strukturu, zbudovanou hierarchii, zaostřenou účinnost vpalovanou do diváků v přesně promyšlené stavbě. I „cokoli chcete“ je lépe nabízet v komponovaných dávkách.

    Scéna Marka Cpina skýtá třem Macbethům trojí různé, vedle sebe postavené prostředí. To historické, skalnaté, určené Macbethovi 1006, kde se oblékají kůže, bojuje mečem a miluje prudce. To renesanční, řekněme shakespearovské, kde se v dobovém kostýmu zabíjí hbitým a vzletným perem (husím brkem), a konečně to lehce futuristické, určené pro Macbetha 2026, s dobře živenými postavami rozvalenými na manželské posteli. Tady už se zabíjí mobilem a prostřednictvím počítače.

    Z Macbethů nejautentičtěji vypadá ten historický, svádějící souboje, hraný se silou přírody v patách Františkem Maňákem. Se zbylými dvěma (František Mitáš, Petr Soumar) si však vzájemně kradou repliky a na vytvoření jevištních postav mají jen třetinu textu. Jejich manželky totálním roztrojením přicházejí o jakoukoli možnost představit vemlouvavou zločinnost, běsnící odvahu i zoufalé smrtící výčitky svědomí. Nemají na to prostor ani slova. Pravda, v závěrečném akordu své smrti Barbora Bezáková, Šárka Šildová a Lucie Sobotková synchronizovaně klepnou zmírající nožkou o postel.

    Svou inscenací Zetel nepochybně poukazuje na nepřehlednost a totální zmatení našeho světa. Oplácí mu ale stejnou mincí. Zmateně nedůsledných scén je na jihlavském jevišti až až. Čarodějnice, inspirátorky děje, zcela proti jakémukoli smyslu představují tu sebe, tu vrahy, tu skotské šlechtice nebo zase přízračná zjevení. A přestanou-li být tajemnou napovídající silou a jsou jen slouhy chodu inscenace, nejsou ničím. Na pozadí Zetelovy režie skutečně prosvítá Macbethova věta o lidském životě jako povídce, již vypravuje blb (Sládkův překlad). Tuším, že právě tato věta mohla určovat smysl režisérovy koncepce. Nemá-li však být jen jednou větou z mnoha, jež zapadne v marnivém jevištním běhu, volá po přesné kompozici, jíž je vyvrcholením. Volá po Shakespearově geniálně budované, koncentrované skladbě stejně jako vstřícnosti k divákům, kteří by měli do divadla znovu přijít. A zaplatit.

    Trojicí manželů Macbethových režisér okatě poukazuje na to, že lidé se v průběhu věků nemění. Jako mají stále deset prstů na rukou, mají i stejné city, vášně a zloby, trpí stejnými urážkami a ponížením. A stejnou láskou. Z celé Shakespearovy tvorby ale plyne, že se s takovým obecným konstatováním nespokojil. Krvavě a bolestně usiloval hlouběji a hlouběji přijít na to, jací jsme ve své rozporuplnosti doopravdy.

    Horácké divadlo Jihlava – William Shakespeare: Macbeth. Překlad Jiří Josek, režie Zetel, dramaturgie Jaroslav Čermák, scéna a kostýmy Marek Cpin, hudba Mario Buzzi, pohybová spolupráce Anna Korba Vanacká, scénický šerm Petr Nůsek, světelný design David Ševela. Premiéra 21. října 2023 na Velké scéně Horáckého divadla (psáno z reprízy 30. října).


    Komentáře k článku: Život, to povídka, již vypravuje blb

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,