Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Život na korze XI

    Kdyby české letectvo bombardovalo Bratislavu

    Svůj „seriál“ vzpomínek pro Divadelní noviny jsem začal psát a uveřejňovat před divadelními prázdninami v červnu a dohodl se s redakcí, že ho uzavřu na konci tohoto roku. Abych slovo dodržel, končím.

    Volební billboard ODÚ, volby na Slovensku 1992 FOTO ARCHIV

    Ještě než jsem „začal končit“, přeletěl jsem dosavadních deset kapitol a uvědomil si, jak úzkou vazbu jsem měl po celý život na českou kulturu a speciálně na české divadlo. Soustavně jsem se k tomu ve svých vzpomínkách vracel. Od písniček V+W, které jsem ovládal, ještě než jsem začal chodit do školy, přes dětskou literaturu (Ferda mravenec, Dášeňka, Klapzubova jedenáctka, Rychlé šípy) až po Vaculíka, Kunderu, Hrabala. A divadlu jsem propadl od začátku Vyskočilovy Reduty, Zábradlí, Semaforu, Činoherního klubu, Husy na provázku až po Dejvické divadlo a Pařízkovu éru v Divadle Komedie. České překlady mi „zprostředkovaly“ světovou literaturu – od klasické po současnou. To všechno – kromě mnoha rodinných a přátelských vazeb – ze mě udělalo Čechoslováka. Vlastně to bylo přirozené – moje milovaná židovská babička a maminka byly z Velkých Karlovic, luteránský otec z Východné. Takže i geneticky jsem Čechoslovák. Odmala jsem poslouchal dva jazyky; přesněji – dvě nářečí dvou jazyků – valašské a liptovské. Jsem „kombinovaný“ ogar a šarvanec. Tož tak, do psej matere!

    K tomu drobná historka. Když v květnu 1991 padla vláda Vladimíra Mečiara, vystřídal ji koaliční kabinet Jána Čarnogurského (za KDH) a já se ocitl v křesle místopředsedy vlády (za VPN). Ta vláda však neměla dlouhého trvání. Skončila v červnu 1992 po volebním vítězství Vladimíra Mečiara a jeho HZDS. Ale ještě před tím, někdy na jaře 1992, jsem na chvíli ztratil nervy. Každé zasedání vlády mělo v úvodu standardní průběh. Ještě dřív, než začalo rokování o jednotlivých bodech programu, vystoupili pokaždé dva ministři: ministr vnitra se zprávou o bezpečnostní situaci země a ministr financí se zprávou o stavu státní pokladny. Ministrem vnitra byl tehdy Ladislav Pittner (KDH). Ujal se tedy slova a upozornil na problematickou dislokaci vojenského letectví. Podle jeho názoru byla absolutně nevhodná! V hlavním městě Bratislavě nebyly umístěny žádné letecké síly. Mezinárodní smlouva související s neutralitou Rakouska nedovolovala totiž umístit vojenské letectvo do blízkosti rakouských hranic. A tak nejbližší slovenské vzdušné síly byly dislokovány až na vojenské letiště ve Sliači, tedy poměrně daleko od hlavního města.

    A pozor! Teď to přijde! Kdyby se prý – pokračoval ministr Pittner – české letectvo rozhodlo bombardovat Bratislavu, doletělo by sem mnohem dřív než naše letectvo nad Brno! Ministr dokonce uvedl i přesnou kalkulaci v minutách! Tak tohle mě, polovičního ogara z Valašska, zvedlo z vládního křesla! Vyskočil jsem a začal na něho křičet, co to tu plácá, jaké nesmysly, jak něco takového může vůbec vypustit z úst! Premiér Čarnogurský, který seděl po mé levici, mě chytil za ruku a jenom opakoval: Klid! Nerozčilujte se! Ovládejte se!

    Ministr Pittner na mě hleděl udiveně. Měl jsem totiž pověst klidného člověka, a najednou jsem vypadal – představuje si slovenské bomby padající na Petrov – jako zuřivec, který se co chvíli na něj vrhne. Čarnogurský rychle tento bod jednání uzavřel, a tím skončilo „strategické“ vystoupení pana ministra vnitra.

    Odběhl jsem sice na chvilku od divadla, ale jistě uznáte, že jako absurdní dramatický výstup to nebylo špatné. Ovšem toto vystoupení ministra vnitra vypovídá dost plasticky o určitých úvahách, které u nás existovaly. A to byl prosím v té době Vladimír Mečiar v opozici! A Československo ještě nebylo v NATO.

    O pejskovi a mačičke

    Po vítězství Mečiarova HZDS ve volbách v červnu 1992 jsem se vrátil do SND. Politické „dějiny“ mě z divadelního prostředí vytrhly jen na čas třináctiměsíční epizody. Před odchodem „do politiky“ jsem ještě stihl přeložit a spolu s režisérem Romanem Polákem v roce 1991 v SND uvést Taboriho Mein Kampf (i na toto představení zavítal Václav Havel při jedné z oficiálních návštěv Bratislavy) a v roce 1993 jsem přeložil a opět s Polákem inscenoval Wedekindovu Lulu. Mezi těmito dvěma premiérami se – pravda – na Silvestra 1992 rozpadlo Československo. Bez jakékoliv aktivity vojenského letectva, po přátelské dohodě Mečiara s Klausem v nebombardované vile Tugendhat. Rozdělení Československa – přestože korektní a kultivované – mě dost deprimovalo. Tu historickou silvestrovskou noc jsem strávil se svými nejlepšími přáteli a s našimi malými dětmi v klasicistním zámku v Dolné Krupé u Trnavy, který je památný zejména tím, že tu Beethoven složil Sonátu měsíčního svitu. Pár minut před půlnocí jsme se všichni shlukli u televize a čekali na tu „historickou chvíli“. Vysílání Československé televize z Prahy naráz skončilo, chvilku byla obrazovka temná a až poněkolika sekundách „naskočil“ obraz z Bratislavy: z Námestí SNP, kde se před třemi lety odehrávaly protikomunistické mítinky, kde před rokem létala vejce na Havla a kde teď stál Mečiar se svou ekipou – a po jeho boku Milan Kňažko!

    Měl jsem přítele, který se mnou studoval na VŠMU dramaturgii, po srpnu 1968 emigroval do Švýcarska, později strávil s antropologickou expedicí Basilejské univerzity pár let v Papui-Nové Guinei; a ten po jistém opravdu otřesném divadelním představení vykřikl historickou větu: Divadlo nemá dno! Když jsem spatřil na televizní obrazovce v Beethovenově zámečku bujnou dvojici Mečiar-Kňažko, tak jsem jen bezmocně vykřikl: Politika nemá dno! Po té silvestrovské noci a rozpadu mé vlasti jsem se nehodlal vzdát československé kultury. Už na podzim 1992 se mí čeští přátelé usilovali „přetáhnout“ mě k sobě. Ivan Rajmont – tehdejší šéf činohry Národního divadla – mě angažoval na poloviční úvazek. A tak jsem pendloval mezi bratislavským a pražským ND. Po tom historickém Silvestru jsem vážně uvažoval, že se do Prahy přestěhuju. Už jsem měl dohodnutou i výměnu bytu, ale moje tehdejší manželka na to neměla chuť. Tak jsem jenom stále pendloval.

    Ondrej Šulaj tehdy napsal hru O psíčkovi a mačičke. Ano, byla to hra inspirovaná Čapkem! Samozřejmě ve slovenštině. Šulaj ji inscenoval ve Slovenské televizi s Jozefem Kronerem (Pejsek), Magdou Pavelekovou (Kočička) a Milanem Lasicou (Vypravěč). Šulajova hra ovšem není o zvířátkach, ale o lidech. O jednom podivném manželství. A tak jsem si tehdy – v té divné době po dělení společného státu – říkal, že by to mohl být i příběh o česko-slovenském manželství. Tedy O pejskovi a mačičke. Požádal jsem Karla Steigerwalda, aby hru přeložil do češtiny. Ale aby to nepřekládal kompletně! Aby přeložil part jen jedné postavy: Pejska. Mačička zůstane ve slovenštině. A Vypravěč-Rozprávač (Osoba) bude hovořit oběma jazyky. Tak se i stalo a hru jsme začali v Kolowratu zkoušet v sestavě: Broňa Poloczek (Pejsek), Eva Krížiková (Mačička), Taťjana Medvecká (Osoba). Na první zkoušce jsme o hře řekli jen pár vět: Karel Steigerwald: Pejsek a mačička, takovou ušel cestu lidský život v tomhle století ve střední Evropě. Jsou teď oba, pejsek i mačička, velice unavení, staří, zedření a popletení. Brzy umřou, nic jim po tom životě není, protože prožili už všechno a všeho plnou dávku. Velké pojmy se jim pletou, vlast, pravda, láska, čest a práce, k smíchu jsou jim ty pojmy, nepotřebují je. I jazyky a války se jim pletou. Nad jejich vyčerpaným životem se stmívá. Můžeme se jim smát, můžeme je politovat. Ano, jsou směšní. Jsou jako my. Udivuje mě, že po tom všem, jak se zdá, jsou ještě schopni lásky.

    Já: On je odkiaľsi z Čiech, ale aký je to vlastne Čech? Ona je odkiaľsi zo Slovenska, ale aká je to vlastne Slovenka? Aké je to vlastne zmiešané manželstvo? Kto boli ich priedkovia? A kde a ako skončil ich syn? Čo majú spoločného s Čapkom? Niečo zrejme áno, veď pečú tortu, umývajú dlážku, sušia sa na slniečku, oslavujú 28. október. Ale koho to vlastne zaujíma? Koho zaujímajú tie podivne prepletené osudy a tá podivuhodná minulosť tohoto divného zmiešaného územia? A kam sa vlastne podelo? Je to všetko k plaču, alebo je to psina?

    Premiéra byla v lednu 1994. Dostavili se: prezident Václav Havel, předseda Poslanecké sněmovny Milan Uhde, ministr kultury Pavel Tigrid. Kdyby v miniaturním Kolowratu vybuchla bomba, následovala by nevídaná vládní krize.

    V Kolowratu jsem režíroval ještě několik inscenací: vždy s Broňou Poloczkem, se kterým jsme si vzácně rozuměli; poznal jsem ho ještě během jeho slavné éry v Ypsilonce. Spolu jsme uvedli Dorstovu hru Pan Paul, Turriniho monodrama Hotovo, konec! A Turriniho hru Josef a Mária (opět „dvojjazyčně“; Máriu hrála Emília Vášáryová).

    Opilý Puntila mluvil slovensky

    „Dvojjazyčnost“ jsem ještě využil v inscenaci Brechtovy hry Pan Puntila a jeho služebník Matti v Národním divadle V Brně (premiéra v březnu 2000). Puntilu hrál „dvojjazyčný herec“ Marián Labuda. Princip. Když byl Puntila střízlivý, mluvil česky; když byl opilý, mluvil slovensky. Jazykově byly skvostné právě „přechodové“ momenty: když Puntila chlastal, tak přímo úměrně se vzrůstající opilostí přecházel z češtiny do slovenštiny. Až nakonec v posledním tažení sice ožralý, ale zato překvapivě milý a žoviální Puntila, mluvil už jen slovensky. A když pak později v sauně postupně střízlivěl, slovenština ustupovala, až zase už dočista střízlivý a odporně autoritativní Puntila hovořil opět výhradně česky. Fungovalo to skvěle. Labudův Puntila měl cveng a říz!

    Cveng a říz – to je taková drobná československá bodka-tečka nakonec. Já si ji nakonec v životě také dopřál, když jsem se před pár lety oženil v Brně s milovanou ženou z Moravy. Po mojí milované babičce a mamce je to štěstí do třetice. Kruh se uzavřel. Bodka-tečka. (Konec)

    Přeložil br


    Komentáře k článku: Život na korze XI

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,