Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Život na korze VIII

    Přerušený Stalin

    Není náhoda, že obě inscenace, které triumfovaly v roce 1991 v Edinburghu, se zrodily krátce před pádem komunistického režimu – Dotyky a spojení měly premiéru v květnu 1988 a Baal v dubnu 1989. V těch sezonách jsem už směl být v martinském divadle „oficiálním“ dramaturgem na dvoutřetinový úvazek.

    Milan Kňažko v listopadových dnech roku 1989 FOTO ARCHIV

    V roce 1982 se k opravdové a „legální“ autorské tvorbě mohli vrátit i Lasica se Satinským. Ve zrenovovaných prostorách hotelu Tatra, kde na přelomu padesátých a šedesátých let vznikla jejich legendární nedělní dopoledne, zřídila agentura Slovkoncert regulérní divadelní scénu: Štúdio S. V listopadu 1982 tu L+S uvedli večer dialogů a písniček Nikdo není za dveřmi. V témže roce se Lasica stává uměleckým šéfem Štúdia S a v dubnu 1986 tu má premiéru konečně i nová hra L+S Den radosti v režii Juraje Nvoty. A Lasica „otvírá“ své divadlo dalším: s Mariánem Labudou inscenuje Radičkovovo monodrama Lazariáda (1987), já s Martinem Hubou Süskindovo monodrama Kontrabas (1988 – je na repertoáru dodnes). Na konci roku 1989 začínám zkoušet s Júliusem Satinským a Martinem Hubou hru Gastona Salvatoreho Stalin. Zkoušky „přeruší“ 17. listopad.

    V neděli 19. listopadu jsem někdy mezi 11. a 13. hodinou vařil doma nedělní oběd, když náhle zazvonil telefon. Volal mě Marián Labuda a naléhal, abych okamžitě přišel k Martinovi Hubovi. Snažil jsem se dojednat, že dovařím oběd, absolvuji domácí stolování a pak přijdu k Hubovi. Marián však trval na tom, abych přišel hned; ta záležitost – nechtěl za boha prozradit jaká – prý nesnese odklad. Tak jsem vystartoval od sporáku k Hubovi. Byli tam – a teď nevím, zda mě paměť nezradí – Martin Huba, Marián Labuda, Stano Dančiak, Milan Lasica, Milan Kňažko, Zuza Mistríková, Anton Vaculík (jistě jsem na někoho zapomněl). Program: napsat stanovisko k událostem v Praze v uplynulých dvou dnech. (Ty jsme už prožívali intenzivně při telefonickém spojení s pražským Semaforem od páteční noci ve Štúdiu S po premiéře maďarské hry Pomoc). Po krátké debatě jsem v Hubově obýváku sepsal na klavíru prohlášení, všichni přítomní ho podepsali a Kňažko s ním běžel domů (bydlel od Huby ani ne pět minut pěšky), kam mu měla zavolat v dohodnutém termínu Agneša Kalinová z Mnichova a nahrát naše stanovisko pro Svobodnou Evropu. Tak se i stalo. Pak, okolo půl páté, jsme se odebrali do Umělecké besedy, kam výtvarníci prý svolali už desítky lidí.

    Veřejnost proti násilí

    Když jsme do Umělecké besedy u starého bratislavského mostu dorazili, bylo tam už plno (prý až okolo pěti set lidí). Setkali jsme se tam výtvarníci, spisovatelé, divadelníci, sociologové, studenti, ochranáři a jiní podivíni, abychom vyjádřili svůj odpor vůči brutálnímu zmlácení studentů v Praze. Tam na místě vzniklo první společné prohlášení a bylo zvoleno i první 23členné koordinační centrum. A my, co jsme byli „od divadla“, jsme se rozhodli, že ten večer nebudeme hrát, ale debatovat s publikem, které seznámíme s právě přijatým prohlášením – zkrátka připojíme se ke stávce pražských divadelníků. Jedna skupina v čele s Mariánem Labudou odešla do Štúdia Nové scény, aby nehrála Molièra, druhá na Malou scénu SND, aby nehrála Kovačevičovo Sběrné středisko. Na Malé scéně jsme ovšem velkou debatu nezažili. Publikum vyslechlo rezoluci, ozval se nesmělý potlesk, ale nikdo nepromluvil. Až do chvíle, kdy Martin Huba oznámil, že kdyby chtěl někdo nazpět vstupné, vrátíme ho z peněz, které jsme vybrali mezi sebou. Tehdy se přihlásil jeden pán a řekl, že žádné peníze nechce – a sklidil bouřlivý potlesk. Někdo „něžně“ vykřikl: Držíme vám palce! a publikum se spořádaně rozešlo.

    V pondělí ráno jsme se na Malé scéně SND setkali, novopečení členové Koordinačního centra – ale čeho, jakého…? Jano Budaj promptně navrhl název: Veřejnost proti násilí; sedl si do čela stolu a celkem přirozeně se ujal „šéfování“. Z terasy nad foyerem nás po celou dobu sledovaly bedlivé zraky neznámých mužů, jeden z nich nás filmoval, jiný neskrývaně obracel směrem k nám mikrofon. Ale bylo nám to v té chvíli už jedno. Velmi rychle jsme zkoncipovali první oficiální prohláčení KC VPN.

    Večer se uskutečnilo první – ještě poměrně skromně navštívené – shromáždění občanů na Hviezdoslavově náměstí. Milan Kňažko tam z podstavce Hviezdoslavovy sochy přečetl první prohlášení KC VPN, promluvili tam studenti, ochranáři, občané. Nebyl to ještě masový mítink. Policie však nezakročila. Na úterý svolal ředitel SND aktiv členů činohry na desátou hodinu do budovy Hviezdoslavova divadla. A na půl desátou pozval umělecký šéf činohry Juraj Slezáček k sobě do kanceláře Milana Lasicu a mě. Nestačili jsme se ani posadit, když vešla sekretářka a oznámila, že se tu nečkaně objevil souduh Gejza Šlapka – a vtom se už za ní do místnosti hrnul ohlášený vedoucí tajemník městského výboru KSS a člen předsednictva ÚV KSS v jedné osobě. Zarazil se, když nás s Lasicou – signatáře nedělní výzvy – uviděl; podíval se významně na Slezáčka, ten nás však z místnosti nevyhodil, a tak si milý soudruh Gejza začal prohlížet místnost, přistoupil k oknu, zahleděl se k protilehlé budově banky, kde se za okny krčily nad lejstry desítky úřednic, a bodře řekl Slezákovi: Ďurko, to tu musíš mít skvělý výhled, když tam bankovní úředníci obtahují ty baby na stolech! Potom ještě zafilosofoval o počasí a vzápětí se přemístil do zasedačky. Tam se právě usazovali členové činohry a proti nim za dlouhým stolem vrchnost: ministr kultury Pavol Koyš, vzpomínaný stranický boss s přiléhavým jménem Gejza Šlapka a ředitel odboru umění na Ministerstvu kultury SSR Jozef Kot. První začal řečnit soudruh ministr. S agresivním chrapounstvím vynadal shromážděným divadelníkům a pohrozil jim, že jakmile okamžitě nepřestanou stávkovat, provokovat, diskutovat s veřejností a nezačnou hrát, tak je nemilosrdně vyhodí, zlikviduje, zničí. Po ministrovi pokračoval Gejza Šlapka. Ten nahodil – jako před chvílí v kanceláři uměleckého šéfa – žoviální tón, familiárně oslovoval herce, Milanovi Kňažkovi tykal a připomínal mu, že spolu několikrát hráli fotbal, tak ať toho teď nechá a přestane buntovat, vždyť se všichni známe a jsme kamarádi, tak co! Jako třetí promluvil soudruh Kot – vzdělaný spisovatel a překladatel, ale zároveň poslušný subalterní ministerský úředník. Přítomným umělcům nejprve složil hold: jsou přece sečtělí, zkušení a mají rozhled, znají klasiky a zejména Shakespeara, ale právě proto musí dobře vědět, že když se teď spojí s rebelující ulicí, skončí zle. Ulice přece vždy po převzetí moci zatočila s inteligencí, luza zlikvidovala elitu. Ti tři soudruzi byli též pověstní jako fízlové: jeden zlý, druhý přátelský a třetí pragmatický.

    Volají soudruzi z bezpečnosti

    Odešli a přikázali zavřít divadlo. Druhý den šéf opery Juraj Hrubant „odemkl“ historickou budovu SND a započala každovečerní shromáždění a diskuse s veřejností. V ten samý den jsme odcestovali do Martina: tři zástupci prvního Koordinačního centra Veřejnosti proti násilí Jozef Kučerák, Miloš Žiak a já; a náš host, člen činohry SND František Zvarík. Večer se měl v martinském divadle konat první mítink divadelníků a zástupců VPN s veřejností. Hlediště bylo nabité, atmosféra hustá. Martin byl dokonale profízlovaným městem; sídlila tam velká vojenská posádka a ještě větší zbrojírenské závody. Mítink vedl umělecký šéf Roman Polák. Jen co jsme se ujali slova, vyšel na jeviště vrátný a zašeptal Polákovi, že má neodkladný telefon. Volali soudruzi z Veřejné bezpečnosti a upozornili ho, že mítink není povolený, akce v divadle je nelegální a on ponese trestní zopovědnost za následky případné paniky, poškození majetku či ublížení na zdraví přítomných občanů. Ve vlastním i veřejném zájmu má mítink okamžitě přerušit.

    Mítink pokračoval. Na jeviště vstoupila herečka Naďa Hejná, věkem nejstarší, ale duchem nejmladší dáma martinského souboru. Atmosféra v divadle se uvolnila, lidé vydechli, zdvíhaly se první ruce s žádostí o slovo. Vtom opět vešel na jeviště vrátný a šeptal cosi do ucha Romanovi Polákovi. Opět neodkladný telefon. Za chvíli se vrátil Polák mírně pobledlý. Tentokrát volal „anonym“. Pravděpodobně z toho samého čísla jako předtím. Oznámil, že v divadle je bomba, a zavěsil. Hlediště zmlklo. To byla chvíle pro Františka Zvaríka. Heroickým krokem vystoupil na okraj jeviště a svým operním basem zvolal: Jsem váš krajan, rodák z Vrútek. Byl jsem v Povstání, byl jsem ve frontovém divadle. Nebál jsem se tehdy, nebojím se ani dnes. A když je tu bomba, tak prosím! S heroickým gestem si položil obě ruce na hruď a prudce rozhalil košili. Knoflíky se rozletěly do hlediště.

    Nikdo neodešel. Všichni se najednou jakoby osvobodili a chtěli promluvit. Mítink se rozběhl na plné obrátky. To bylo snad poprvé, kdy se mi patos na jevišti zdál absolutně přiměřený.

    (Pokračování)

    Přeložil br


    Komentáře k článku: Život na korze VIII

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,