Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Život na korze VII

    Místopředseda vlády
    na studentské koleji

    Cesta do Edinburghu byla pro mě kuriózní. V té době (od jara 1991 do podzimu 1992, kdy vyhrál volby Mečiar a jeho HZDS) jsem byl prvním místopředsedou vlády v kabinetu Jána Čarnogurského. Vzal jsem si ovšem na týden „z vlády“ volno a odletěl jsem se souborem do Edinburghu. Odmítl jsem hotelové ubytování, které mi Skotové samozřejmě nabídli, a nastěhoval se se souborem do vysokoškolských kolejí přímo na pobřeží studeného moře. Pokoj jsem sdílel se scénografem Jozefem Cillerem, každé ráno jsme si zaplavali v kolejním bazénu a potom jsme si užívali festivalová představení a „makali“ spolu s herci a režisérem Polákem na zkouškách našich dvou inscenací. A ty se pak setkaly s neobyčejným ohlasem, ve významných britských denících vyšly vzápětí vynikající recenze. Tiskovou konferenci jsme však absolvovali zrovna v ten den, kdy se v Moskvě pokusily „staré bolševické struktury“ o státní převrat, Gorbačova uvěznili v jeho přímořském letovisku a Boris Jelcin začal organizovat proti pučistům odpor. Ve festivalovém tiskovém středisku v Edinburghu běželo na televizní obrazovce nepřetržité zpravodajství z Moskvy a otázky novinářů na tiskovce se místo divadlu věnovaly aktuální politické situaci. Ale ani politický chaos v Rusku nedokázal přehlušit ohlas Baala a Dotyků a spojení. V noci jsme se s Cillerem vrátili na kolej. Vrátný nás už znal a odevzdal mi sáhodlouhou „rolku“ s podrobnou faxovou zprávou o československém stanovisku k moskevskému puči a jeho možných následcích (internet tehdy ještě neexistoval) od mého tiskového tajemníka. V záhlaví faxu byla samozřejmě adresa odesilatele: Úřad vlády Slovenské republiky a jméno adresáta (tedy mě) i moje tehdejší funkce – to všechno s úředním logem ve slovenštině a angličtině. Vrátný, předávaje mi ten srolovaný papír, který mu vyběhl z jeho faxového přístroje ve vrátnici (adresu a faxové číslo jsem svému sekretariátu v Bratislavě předtím samozřejmě oznámil), na mě vesele mrknul a se smíchem dodal: Nějací přátelé tam u vás si z vás vystřelili! – ani ve snu si ten skotský vrátný nedovedl představit, že by se místopředseda vlády ubytoval ve studentské koleji.

    Ze slavné martinské inscenace Brechtova Baala FOTO ARCHIV

    Nečekaná inspirace
    aneb Baal

    K oběma slavným a úspěšným inscenacím nás inspirovaly nečekané podněty. Oba jsme s Romanem Polákem bydleli v Bratislavě a do martinského divadla jsme cestovali vlakem. Debaty během jízdy bývaly vždy nejplodnější. Právě v té době vydal můj sedmnáctiletý syn spolu se dvěma přáteli samizdatovou sbírku básní. Jejich poezie mě šokovala. Doslova „přetékala“ skepsí, nihilismem, rebelantským zhnusením a vzdorem. Tak jsem dal útlý svazek Romanovi ve vlaku přečíst a oba jsme se shodli, že ve věku mého syna ani jeden z nás nepřekypoval takovou beznadějí a tak bezbřehým odporem vůči jepičí lidské existenci. Tehdy jsem si vzpomněl na divadelní hru, která má v sobě něco podobného: na Brechtova Baala. Roman si hru přečetl a oba jsme se shodli, že to je ono! Přesně ten samý pocit anarchistického rebelantství a zhnusení jako u generace mého syna. Za pár týdnů poté jsem byl v Berlíně na konferenci o díle Bertolta Brechta. Tam jsem viděl Schlöndorfův film Baal (natočený ještě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let) v hlavní úloze s Rainerem Wernerem Fassbinderem. Ten příběh byl „posunutý“ z dvacátých let o půl století později. Odehrával se v bezútěšných prostředích periferně průmyslové NSR, na okrajích dálnic, v zdevastované přírodě za zdmi a ohradami velkoměstských továrních komplexů. Baalův anarchistický vzdor ztělesňoval postoj mladé generace po porážce studentské revolty z roku 1968. Fassbinder dal tomuto tématu zřetelně zaznít – škaredý, zpustlý, cynický, poražený idealista, který se bolestivě mstí svému okolí. Jistě, Fassbinderův Baal je i prokletým básníkem z rodu Villona nebo Rimbauda (jak ho napsal dvacetiletý Brecht), ale téměř vůbec není tím novým kanaánským bohem plodnosti, podle něhož je pojmenovaný svým autorem. Schlöndorf s Fassbinderem ho determinovali spíš společensky a generačně než existenciálně a teologicky. Jeho vypjatý individualismus je reakcí na bezuzdnost spotřební „vyprázdněné“ společnosti – Baal ji odmítá, žije na jejím zdevastovaném okraji, na kupách jejích odpadků, v prostředí „odpřírodněné přírody“. Tento Baal nechce patřit do konzumního stáda, programově volí vzdorný individualismus a je posléze potrestaný samotou ve smrti. Schlöndorfův film pro mě objevil právě tuto dimenzi Brechtovy hry. Baala jsem přeložil, Kamil Peteraj napsal songy a Andrej Šeban a Richard Müller složili hudbu. A do hry – inspirováni Handkeho Spíláním publiku – jsme dopsali vodopád nadávek a urážek, které náš Baal vmetl do očí publiku v extatickém monologu. Zejména pasáž nevybíravě útočící na učitele pobouřila místní pedagogické sbory, a tak školy dostaly pokyn, aby na Baala neorganizovaly návštěvy žáků z Martina a okolí. To se ovšem žactvo dozvědělo a představení navštěvovala zejména mládež, která hře dokonale rozuměla.

    Ale v Martině se nám podařilo zasadit Baala velmi zřetelně „do našich poměrů“ i sociálně. U Brechta sídlí v tak trochu bohémském podkroví, v martinském představení pracuje jako topič v kotelně. Kotelna byla v socialistickém Československu v sedmdesátých a osmdesátých letech takříkajíc „vyhrazena“ pro politické disidenty (od Dienstbiera přes Martina M. Šimečku až po Budaje) – a tento divadelní „posun“ měl jasný význam. Zároveň však byla kotelna, zvukově podkreslená Šebanovou skřípavou a strojově dunící hudbou a také Cillerovými ohni, které šlehaly přes kovové rošty v podlaze na jeviště, obrazem inferna a plamenů pekelných. Baal tak v Martině získal novou dimenzi.

    Ještě dva citáty z britského tisku: Baal je režírovaný s maximální energií a minimalistickou jemností a v podání Mateje Landla je Baal prezentovaný jako destruktivní, punková rocková hvězda, chrčící do ručního mikrofonu. S jeho tmavými brýlemi, řídnoucími vlasy a manickým chechtotem nás přivádí do rozpaků i jeho podobnost s Jackem Nicholsonem a téměř stejně nás upoutává. (Charles Spencer v The Daily Telegraph)

    Je mnoho působivého v představení Národního (sic!) divadla v Martině, které uvedlo hru Bertolta Brechta Baal, avšak nejpůsobivější je to, co by se dalo vyčíst z biografií v programovém bulletinu. Tito herci jsou už léta členy téhož souboru, jsou zvyklí pracovat spolu a mají už léta důvěru ke zde předvedenému stylu. Dosáhli jako soubor charakterového herectví – zralého, intenzivního, pronikavého – jaké obyčejně nacházíme jen u uměleckých individualit. (Alastair Macaulay ve Financial Times)

    Eroticky
    nadstandardní scény

    Marivauxův Spor (který jsme uvedli jako první v Československu pod titulem Dotyky a spojení) jsme dali přeložit Soně Šimkové, úvodní disputaci šlechtického páru jsme přepsali do stručného dialogu a zaměřili jsme se na první – a potom v různých kombinacích na další a další – střetnutí dvou mladých mužů a dvou mladých žen, od narození vychovávaných sólově v úplné izolaci; kromě svých maskovaných černošských služebníků nepoznali jiné lidské bytosti. Velké téma cynické, účelové manipulace a bolestný proces poznávání pravdy o pohlaví, lidských vztazích, o citech lásky a nenávisti! Postupně jsme chtěli na identických dialozích a situacích demonstrovat různost lidských povah a instinktů, objevování sexuality, žárlivosti, lásky a nenávisti. Herci však ne a ne uvěřit ve smysluplnost takového projektu – toho vícenásobného opakování týchž dialogů, jenom v jiném „gardu“. A už vůbec nedůvěřovali stylizovanému pohybovému výrazu, o jaký jsme dost toporně usilovali. Tehdy jsem si vzpomněl na jedno z představení českého amatérského pohybového divadla, které vedla choreografka Nina Vangeli. Zavolal jsem jí a Nina přijela do Martina. Pro Dotyky a spojení se nadchla, herce strhl její přístup k pohybovým improvizacím a úmorné zkoušky se staly radostí. Elpíčko s fenomenálním vokálem Bobbyho McFerrina a capella, které se mi podařilo sehnat na černém trhu v Bratislavě, propašované z Vídně, nám poskytlo ideální hudební podklad k jednotlivým pohybovým sekvencím. Přišel den veřejné generálky pro důchodce. A Nina Vangeli a také my s Romanem Polákem jsme se trochu obávali, jak přijme toto poměrně konzervativní publikum eroticky „nadstandardní“ scény heterosexuálních, homosexuálních i „gruppensexových“ výstupů. Ale martinští staroušci a stařenky se zřejmě rozpomenuli na své mládí a reagovali skvostně: živě a bez předsudků! Z Niny Vangeli spadly všechny úzkosti a když se publikum na závěr nadšeně roztleskalo, nahlas mi vykřikla přímo do ucha: Ty vaše stařečky bych nejraději zulíbala!

    S Dotyky a spojeními triumfovalo martinské divadlo nejen v Edinburghu, ale za rok i na BITEFu v Bělehradě (kde je natočila a vysílala také televize) a na vícero festivalech v Československu.

    (Pokračování)

    Přeložil br


    Komentáře k článku: Život na korze VII

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,