Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Život na korze II

    Přeškrtnutí němí herci

    Nápad na Mládežnická dopoledne v Tatře dostal jistý invalidní mladý muž – vozíčkář Ján Meravý – který měl kontakty na funkcionáře ÚV ČSM (Československý svaz mládeže) a byl sečtělý, organizačně zdatný a zejména rafinovaný. Koncept, který předložil svazáckým funkcionářům, měl tehdy „neodmítnutelnou ideu“, jakou komunistická mladá garda funkcionářů na religiózním Slovensku nemohla neschválit. Hlavní „schverchzadačou“ jeho projektu bylo – jak to šikovně prezentoval – odlákat mládež od nedělních bohoslužeb v kostele. To se nedalo odmítnout a Mládežnická dopoledne v Tatře dostala zelenou. Povinností bylo – pravda – předložit v určeném termínu scénář ke schválení příslušnému orgánu Státního tiskového dozoru. Dramatické a slovesné žánry tam měl na starosti jistý soudruh Lingurský, původem Bulhar. Lasica se Satinským vzpomínali, jak mu jednou předložili scénář: Lingurský seděl za mohutným barokním stolem, krájel si na něm chleba, slaninu a papriky, a když žvýkaje narazil ve scénáři na bod programu Pantomimické vystoupení Milana Sládka a pod ním nenašel žádný text, významně zdvihl obočí: Co to je, pantomimické!? Když mu dvojice scenáristů vysvětlila, co je pantomima, a on se dozvěděl, že se při tom nemluví, bouchl do stolu a vykřikl: Němí herci? Toť!!! a stranu rázně přeškrtnul.

    Studenti VŠMU na koupališti Lido u Dunaje – zleva Milan Lasica, Stano Dančiak, Martin Porubjak, Marián Puobiš, 1962
    FOTO ARCHIV autora

    Čím byla Mládežnická dopoledne populárnější, tím byla podezřelejší, zvaní hostů problematičtější a dialogy Lasici a Satinského provokativnější. A tak přesně do roka a do dne v říjnu 1960 v Tatře definitivně skončili. Ještě jednou si spolu zahráli v roce 1962 na VŠMU v inscenaci Lásky hra osudná bratří Čapků, hru i výrazně upravili a původně lyrické commedii dell’arte dodali výrazně groteskní akcent. Byla to vskutku převratná inscenace v striktně realistické orientaci Divadelního studia VŠMU. Vždyť ji i profesor Janko Borodáč, vyznavač socialisticky zbastarděné Stanislavského metody, nemilosrdně odsoudil, chabě přitom argumentuje, že jacísi dva amatérští herci-dramaturgové nemají na jevišti co dělat. A když jsem si při veřejné popremiérové diskusi v aule VŠMU dovolil s panem profesorem nesouhlasit, Borodáč z auly demonstrativně odešel a pořádně práskl dveřmi.

    Veselka a Striptýz

    V roce 1963 L+S nastoupili základní vojenskou službu ve Vojenském uměleckém souboru. Moji spolužáci herci Dančiak, Labuda a Pavol Mikulík si ve volném čase spolu s čerstvým absolventem režie Petrem Mikulíkem nazkoušeli Mrożkovu aktovku Veselka. Na závěr školního roku ji předvedli pedagogům. Ti – už bez Borodáče, který po premiéře Lásky hry osudné neodešel jen z auly, ale také z VŠMU – hercům navrhli, aby nastudovali ještě jednu Mrożkovu aktovku a obě uvedli jako repertoárový titul ve Studiu VŠMU. Rozhodli jsme se pro Striptýz. Přes prázdniny jsem aktovku přeložil a o režii jsem požádal čerstvého vojína základní služby Milana Lasicu. Milan chodil na zkoušky včas. Když vešel do Studia, odepnul si vojenský řemen, položil ho na stůl a lakonicky poznamenal, že ho použije, když herci nebudou poslouchat. Pravda, nikdy ho nepoužil. Zkoušky byly skvělé, dvojici ubohých úředníčků mačkaných autoritativní mocnou rukou v nadživotní velikosti, k níž se v závěru přidá ještě druhá hrozivá rudá ruka zaťatá v pěst, zahráli Stano Dančiak a Pavol Mikulík. Obrovské ruce jsme animovali s Lasicou: já tu první tělové barvy, Milan tu finálovou rudou. Zjevná „symbolika“ obou rukou byla ideologicky transparentní a s tísnivou symbolikou Veselky zapůsobila hrozivě. Makabrální dojem ještě umocnilo dění na schodišti a ve vestibulu divadla. K přicházejícím divákům přistupovali úlisní sluhové v barokních kostýmech, provázeli je po schodech a recitovali jim angažované verše komunistického básníka Miroslava Válka. V temném foyeru budovy Studia VŠMU byla na katafalku vystavená rakev s mrtvolou, osvětlená jen velkými svícemi opentlenými černými stuhami, kapela v černých oblecích vyhrávala pohřební melodie, diváci byli zmatení a před představením jenom šeptali. Když se divadelní sál naplnil, funebráci zdvihli rakev, odnesli ji do hlediště a mrtvolu (samozřejmě figurínu) v černých šatech posadili na čestné místo, které bylo jinak rezervované pro rektora. Potom vytáhli dřevěná prkna, zkřížili je a hřebíky zatloukli jediné dveře do sálu. Byl to rafinovaný trik, který hasiči sice schválili, ale diváci neodhalili. Výsledek: dokonalá klaustrofobie! A o té je i první aktovka Veselka. A vlastně i druhá – Striptýz. Byl to první Mrożek na Slovensku. Opravdová senzace! Studenti ze všech fakult v Bratislavě se hrnuli do Studia VŠMU. A nejen studenti.

    Na závěr této kapitolky už jenom dodatek. Vojáci Lasica se Satinským si odkroutili z dvouleté služby ve Vojenském uměleckém souboru jenom 18 měsíců. Na apríla 1965 (1. dubna) měli službu ve vrátnici. Z titulu této funkce ovládali poplachové heslo bratislavské posádky. A tak po půlnoci zburcovali telefonicky velitele. Ti se samozřejmě – jak bylo v případě poplachu jejich povinností – dostavili v co nejkratší době do kasáren. U vchodu je vítali vojíni L+S s demižonem vína a pozdravem První apríl! Ještě ten den následovalo kárné opatření. Oba byli okamžitě převeleni. Julo Satinský k útvaru v nejvýchodnějším koutě republiky, kde se z něho stal chovatel prasat, vykrmovaných zbytky z vojenské kuchyně. Milan Lasica měl noblesnější, ale méně svobodné zařazení: působil jako pomocná síla a číšník v důstojnické kantýně v Žilině.

    Pražská inspirace

    V roce 1965 herci Stano Dančiak, Marián Labuda a Pavol Mikulík absolvovali VŠMU a po dvouleté vojenské službě je angažovali do činohry SND. Peter Mikulík působil jako režisér v SND, Lasica se Satinským jako dramaturgové ve Slovenské televizi, já studoval poslední ročník VŠMU. V té době už v Praze existovalo Státní divadelní studio, což byla organizace, která zastřešovala alternativní pražská divadla. V divadelním oddělení na ministerstvu kultury v Bratislavě pracovala v té době osvícená žena Emília Štercová, která dobře znala pražské poměry a rozhodla se, že vytvoří v Bratislavě něco podobného. A tak vzniklo Divadelní studio, tvořené jen dvěma soubory: Pantomimou Milana Sládka, která neměla vlastní scénu a hrála v různých prostorách, a Divadlem poezie, které hrálo v hospodském divadélku pro 80 diváků v Sedlárské ulici.

    Na jaře 1968 oslovila Emilía Štercová Petra Mikulíka a mě a navrhla nám, abychom dali dohromady program pro činoherní soubor. Kdyby k dosavadním dvěma souborům přibyly ještě dva, činoherní soubor a v ideálním případě i dvojice L+S, kteří tehdy vystupovali v miniaturním klubu Libresso (pronajímala ho pro ně Slovenská televize, kde byli tehdy zaměstnaní), mohl by čtyřsouborový konglomerát Divadelní studio celkem dobře fungovat. Zejména, když se do září 1969 zrekonstruuje další divadelní prostor v budově Astorky (zhruba kapacita Činoherního klubu). A tak jsme s Petrem Mikulíkem oslovili ještě Vlada Strniska (byl tehdy dramaturgem v Slovenské televizi), zformulovali jsme koncepci a program činohry a ministerstvo kultury to schválilo. Slíbili jsme si, že když do roka všechno ideálně vyjde, dáme všichni výpověď a odejdeme do svého nového divadla.

    Přišly prázdniny a 21. srpen 1968. Milan Sládek, který byl tehdy ředitelem Divadelního studia a právě hostoval s pantomimou ve Švédsku, se rozhodl i se souborem emigrovat. V Bratislavě zůstalo jenom bezprizorné Divadlo poezie. Vznikla šance založit nové divadlo. Stano Dančiak, Marián Labuda a Pavol Mikulík neváhali a okamžitě dali výpověď v SND. Já dal výpověď na VŠMU. Lasica se Satinským odešli z televize, Strnisko si úvazek rozdělil mezi televizi a nové divadlo, Peter Mikulík se rozhodl v SND zůstat a v novém Divadle na korze hostovat. Divadlo poezie prakticky zaniklo, ale více herců, kteří tam tehdy působili a s nimiž jsme od začátku počítali – Martin Huba, Zita Furková, Peter Debnár, Ľubo Gregor – se přidali k nám. Po první sezoně jsme angažovali Magdu Vášáryovou, Milana Kňažka a Juraje Kukuru. Na ministerstvu kultury byli poněkud nesví, že Divadelní studio nemá ředitele. Oficiálně jím byl ještě stále nepřítomný Sládek. Ale dny plynuly, Sládek se nevracel, zato se do redakcí vrátila cenzura.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Život na korze II

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,