Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Život na korze I

    Poprvé jsem byl v divadle se svou matkou, když mi byly asi čtyři roky (tedy roku 1948). A to hned ve Slovenském národním divadle. Odpoledne, na nějakém představení pro děti. O čem to bylo, si opravdu nepamatuji. Vzpomínám si jen, že jsme seděli sami dva v lóži v prvním pořadí vlevo, na jeviště jsem se díval shora a ta hra měla dramatický konec. Mám to před očima, jako by to bylo včera. Bojovali tam dva rytíři v brnění – jeden dobrý, druhý zlý. Meče zvonivě mlátily do plechu, rytíři hlasitě dýchali a ještě halasněji na sebe řvali. Trvalo to dlouho, dokud se jeden z nich nezhroutil s rachotem na zem. Třesk a žuch! Lidé tleskali, herci se klaněli, byl konec. Diváci z hlediště odcházeli. Já odejít odmítal. Máma mě přesvědčovala, že už nic nebude, já tvrdil, že bude. Že byla jedna přestávka, teď je druhá a po ní to přece musí pokračovat dál. Zajímalo mě, co bude s tím rytířem, který zvítězil. Matka se mě snažila odtáhnout z divadla násilím, vzepřel jsem se a chytil se v lóži kovového zábradlíčka, křičel jsem a kopal. Záchvaty zuřivosti a házení sebou na zem jsem v té době míval často. Matka prohlásila, že na mě zavolá policajta a odešla. A opravdu, za chvíli se vrátila s mužem v uniformě. Uniforma na mě houkla, abych vypadnul. Pustil jsem se zábradlí, chytil se mámy a pokorně jsem odešel. Až když jsem vyrostl a matka opět vzpomínala na mou první návštěvu divadla, dozvěděl jsem se, že mě tehdy podvedla: ten přísný muž v uniformě, kterého na mě zavolala, nebyl policajt, ale divadelní hasič.

    Mladičký Martin Porubjak
    s otcem v Praze, 50. léta
    FOTO ARCHIV AUTORA

    Rok před nástupem do první třídy základní školy jsem se doma zmocnil alba s tlustými šelakovými deskami (jiné tehdy nebyly) písní Voskovce a Wericha. Pouštěl jsem si je stále dokola, dokud jsem se všechny ty písničky nenaučil. Zpíval jsem je falešně, ale s nadšením. Dodnes si je pamatuji. Tuto svou znalost jsem jednou dokonce využil, když jsme se pozdě v noci – či přesněji nad ránem – vraceli domů s Milanem Lasicou a u Státní banky, kde se naše cesty rozcházely, jsme se zastavili a na rozloučenou si zazpívali Ezopa a brabence. Ale tím to neskončilo. Přidávali jsme další a další písně až do svítání. Byl to víc než hodinový „pouliční koncert“.

    Na divadlo jsem však po zážitku s hasičem SND zanevřel, naučil jsem se číst (do první třídy jsem nastoupil v roce 1950) a stal se ze mě zuřivý čtenář. Hltal jsem postupně všechno: pohádky, Ferdu Mravence, staré sešity s Rychlými šípy, Timura a jeho partu, roztrhané rodokapsy, verneovky, mayovky, Jacka Londona. Zhruba od třinácti jsem přešel na světovou klasiku a zamiloval jsem si Karla Čapka. Když mi bylo patnáct šestnáct, podařilo se mi získat předplatné na revui Světová literatura. Tam jsem četl první hry Ioneska a Becketta, překlad Salingerova Kdo chytá v žitě od manželů Pellarových, poezii beatníků, začal jsem odebírat Literární noviny a časopis Divadlo.

    Otcovské intermezzo

    Ale to všechno už měl na svědomí můj otec, tehdy opravář hromosvodů, který žil po rozvodu v Praze (já zůstal s mámou v Bratislavě). Tady se musím aspoň „expresně“ u otce zastavit. Narodil se (1910) v Liptově jako syn evangelického faráře ve Východné, ten farář měl ještě na konci 19. století potíže s režimem kvůli „panslavismu“ a skoro kvůli tomu nedostudoval, za Československa potom „vyměnil“ faru ve Východné za faru ve Vsetíně, kde můj otec maturoval. Pak vystudoval v Bratislavě práva, udělal slušnou kariéru a stal se ředitelem báňské společnosti, později zástupcem Vítkovických železáren a italských ocelářských firem na Slovensku. Když se začalo připravovat Slovenské národní povstání, tak guvernér Státní banky Imrich Karvaš se skupinou několika průmyslníků (otec patřil mezi ně) přesunuli značnou část finanční hotovosti do poboček v Banské Bystrici. Po vypuknutí povstání to pravda prasklo, otce včas varovali a podařilo se mu utéct a schovat se u známých sedláků na Žitném ostrově, který v té době patřil k Maďarsku. Matka se mnou – byly mi tehdy tři měsíce – odcestovala k příbuzným do Liptovského Mikuláše. Imricha Karvaše Němci zatkli, odvlekli do Berlína a jen zázrakem „přežil svou smrt“. Moje matka v Mikuláši netušila, kde je otec a co s ním vůbec je. Až když se válka chýlila ke konci a v osvobozených Košicích už byl prezident Beneš, podařilo se otci vrátit – nejdřív do Košic a pak konečně i za námi do Mikuláše. Po osvobození Bratislavy jsme se všichni vrátili domů, otec opět převzal „staré pozice“ – jenže to netrvalo dlouho. Začátkem roku 1948 měl nastoupit jako obchodní atašé na velvyslanectví v Římě, už jsme měli všechno sbaleno, přišel však „Vítězný únor“. Otec byl členem Demokratické strany. Jmenovací dekret připravený v Praze na „zamini“ už nikdo nepodepsal a otec začal postupně ztrácet pozice i v Bratislavě. Nakonec se stal bezvýznamným úředníkem a zkomplikovaly se i jeho vztahy s matkou. A tak se – v naivní víře, že se všechno změní, když vymění Bratislavu za Prahu – rozvedl a odcestoval. Ale v Praze ho žádná kariéra nečekala. Z bezvýznamného úřednického místa ho brzy přemístili do výroby. V ČKD se vyučil svářečem, po čase absolvoval „znalecký kurs“ a stal se opravářem hromosvodů. Bydlel v podnájmu u celkem milých lidí nedaleko nádraží Praha-Bubny, lezl po střechách a montoval hromosvody po celé republice. Víkendy však trávil v Praze a v druhé polovině padesátých let fatálně podlehl kouzlu tehdy čerstvě vznikajících malých divadel. Cestoval jsem za otcem pravidelně, a tak jsme spolu zažili ještě Horníčkovy Pondělky s tetou v kavárně Vltava, kde jsem poprvé viděl hrát Jiřího Suchého na basu. Když vznikl Semafor, stali jsme se s otcem pravidelnými návštěvníky, všechny tituly jsme viděli víckrát, Člověka z půdy dokonce se všemi alternacemi (Horníček, Kopecký, Filipovský) a Waldemara Matušku si ještě pamatuji, když tam zpíval ve „sboru čtyř“. Otec se velmi dobře znal s Ivanem Vyskočilem – spolu jsme tedy od začátku zažívali atmosféru Divadla Na zábradlí – Autostop, Devět klobouků na Prahu, Nejlepší rocky paní Hermanové, Fialkovu pantomimu, ale i úžasného Grossmanova Krále Ubu, později Zahradní slavnost. Zažil jsem i slavnou Vyskočilovu éru v Redutě – textappealy s Boškem, Podaným, Škvoreckým. Viděl jsem první premiéry Cimrmanovců v Malostranské besedě, tehdy tam ještě nechodilo mnoho lidí a sedělo se u stolků s malými lampičkami. Ale otec miloval i méně „intelektuální“ žánry, živě si pamatuji atmosféru pivního kabaretu U svatého Tomáše s Jardou Šterclem.

    Být oddaný bláznivosti

    V té době se však už zrodilo cosi mimořádného i v Bratislavě. Od října 1959 do října 1960 vystupovali každé nedělní dopoledne v barových prostorách Tatra kabaretu na takzvaných Mládežnických dopoledních Lasica se Satinským. Chodil jsem tam pravidelně se čtyřmi spolužáky ze střední školy. Začínalo se v deset, jeden z nás vstal dřív, postavil se už v osm ráno do fronty na lístky, hodinu tam odstál a v devět, kdy otvírala pokladna, koupil lístky pro nás všechny. Bylo vyprodáno okamžitě, my přišli o půl desáté a on už pro nás obsadil jeden stůl (v tom barovém kabaretu se sedělo u stolů). Program byl pokaždé jiný: střídali se jazzoví muzikanti a kapely při jam-session, něco připravili studenti z VŠMU, při živých debatách vystupovali různí hosté: od Ivana Vyskočila, Miroslava Horníčka přes J. R. Picka, Jiřího Suchého až po Jiřího Krejčíka. Zlatým hřebem každého dopoledne však byly dialogy dvou studentů dramaturgie z divadelní fakulty – Lasici a Satinského. Dialogy to byly neobyčejné: „pábitelské“, duchem svobodné, inspirované tím nejlepším z tradic humoru V+W. Kdo viděl L+S v Tatře 3. dubna 1960 na slavném dopoledni absurdního humoru recitovat Morgensterna a tančit baletní dueto, nemohl si nevzpomenout na baletní dueto V+W – v obou bylo ryzí blbnutí, ryzí radost, ta Teigeho potřeba být chvílemi oddaný bláznivosti, zakoušet štěstí, nejvyšší velebnou spokojenost, žít na vrcholcích radosti naivní a svobodné veselosti.

    (Pokračování)

    přeložil br


    Komentáře k článku: Život na korze I

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,