Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Život je jinde

    Ring není sice nikdy zcela volný přesto bych si v pokračování svého zamyšlení nad současnou situací českého divadla, jakož i v odpovědi na reakce, kterých se mi dostalo k mému textu Myslel jsem, že je to láska z DN 21/09, dovolil být trochu více asociativní a nesoustavný, než bývá zvykem.

    Filmový režisér Ridley Scott druhdy pravil: Kdysi jsem se s každým filmem hrozně piplal, a pak mi došlo, že ať už vznikne cokoli, vždycky to bude jen film – a ne lék na rakovinu. A od tý doby dělám jeden film za druhým. Možná to tak může být a není potřeba na každé řadové umělecké dílo (jakým je např. repertoárová inscenace) klást nějaké přehnané nároky životního zážitku. Jenomže ne každý český divadelní režisér umí to, co Ridley Scott. Pardon, vlastně žádný.

    Mám rád angažované umění

    Být mimo dobro a zlo přece člověku/umělci neupírá možnost kritizovat: jen znamená, že na hodnocené neuplatňujete morální kritéria. A je-li potřeba současnou společnost nějak kritizovat, týká se to zejména mimomorálních oblastí, jako jsou třeba vkus a hloupost.

    Je to naopak mřížka moralizování, která nám brní v reflexi dění: některé věci si totiž pak neumíme připustit. Nehledě na to, že kromě jediných dvou témat, která současná česká kultura – zdá se – má, pokud chce být „závažná“, tedy druhé světové války a české historie a vedle toho jediný kritický pohled na současný svět (lidi jsou na sebe jak psi a politika je špinavá), existuje mnoho dalších oblastí, kterými by stálo za to se zabývat: ideologie monogamie, heteronormativita společnosti, obsese zdravím, klanění se přírodě, komplex viny v západní civilizaci…

    Mám rád angažované umění, vždycky ovšem je otázkou, v jakém angažmá příslušný umělec je. Mám pocit, že však málokdy (včetně příkladů, které uvádí Michal Hába) vykročí za hranici plakátové banality, za hranici pseudomoralistního hospodského rozhořčení, za hranice komunální satiry. Nadávat na korupci a aroganci v politice nebo dokonce vulgární a hrubé prostředí ve společnosti, je banální a navíc nudné.

    Nemám nic proti analýzám minulosti včetně té nedávné, koneckonců i proto, že adekvátně uchopena dosud rozhodně nebyla – a všelijaké Kawasakiho růže nám v tom rozhodně nepomohou. Byl bych rád, kdyby takové obracení se zpět – najmě v umělecké oblasti – bylo kreativní, originální, nové. Kdyby za „angažovaným umělcem“ stál skutečný postoj, původní názor a myšlení, a nikoli přežvykování společenských stereotypů nebo westernové pojetí společnosti jako boje zlých s dobrými. A s takovým angažmá se taky pojí osobní ručení – od konkrétního jmenného podpisu po ochotu nést následky, od výhrůžek a pohrdání po hrozby uvěznění nebo veřejného násilí.

    Má smysl být průměrným?

    V českém prostředí se druhdy vžil příměr pro rozdíl mezi pečením housek a uměním: V oblasti pekařství můžete být průměrní a není to škodu, ale umění vyžaduje vždy a za všech okolností excelenci a výjimečnost. Eo ipso – má smysl být průměrným pekařem, ale nemá mnoho smyslu být průměrným divadelním režisérem.

    Nesouhlasím ani s kategorickým soudem „buď podívaná, nebo výpověď“: jednak protože i podívaná může být výpovědí, a jednak proto, že oba druhy mohou samozřejmě existovat nezávisle na sobě, aniž by se jakkoli vylučovaly (či doplňovaly). Spíše jde o to, aby podívaná byla opravdu dech beroucí a aby výpověď opravdu o něčem vypovídala. To, co se pokládá za čistou zábavu, je málokdy ve své podstatě zábavné – prostě proto, že málokdo chce a umí být drzý, provokativní a zcela volnomyslně vtipný. S „výpovědí“ je to podobné: máločí vnitřní vesmír je tak bohatý, aby vůbec měl komu co říci. Vypomůžu si citátem Thomase Bernharda: Staří už nemají co říct a mladí už vůbec nemají co říct.

    Kameny v botě

    Angažované divadlo je – u nás a v této době – populistické. Jde divákům na ruku v rozhořčení nad údajně selhávajícími elitami a politiky, nad nepotrestanými zločinci a koneckonců i v pohrdání tzv. „obyčejnými“ lidmi – protože nikdo z diváků, kteří na tato představení chodí, přece nepatří ani do jedné z kritizovaných skupin.

    Nijak mi ale nevadí skutečnost, že se umělecká a intelektuální obec uzavírá do ghetta. Kuriózní a znepokojivé je, nakolik je tato skupina názorově a vkusově homogenní. Chybí mi někdo, kdo by chtěl a byl ochoten stát zcela mimo, dělat něco, nad čím ostatní budou ohrnovat nos a jiní to zas nechápat, ale co při tom bude mít koncepci, smysl a tvář. Psal jsem už minule o Zdenku Plachém, který vytvářel zcela bizarní divadelní svět, než se utopil v problematickém světě národních divadel. Zaujaly mě některé produkce souboru Handa Gote. Jisté stopy možné světlé budoucnosti lze spatřovat v dění kolem Teatra Pantomissimo a Spitfire Company. Z časů, kdy Komedie za něco stála, rád vzpomínám na Pařízkův Kvartet, Plachého Olivera Twista a Jařabova Parsifala. Nebo Nebeského Arnie má problém – výsostně aktuální a politická, neuvěřitelně vtipná a originální inscenace, která přitom byla o lásce, a ještě ke všemu Ibsen.

    Sociolog Robert K. Merton definuje rebelantství jako schopnost postavit se proti převládajícím kulturním cílům a hodnotám. Tedy nikoli kritika mainstreamu a popkultury, ale toho, co se pokládá za hodnotu a umění! A u nás něco takového vidíme kde? Co dekadence, provokace, libertinství. Dělá to dneska někdo?! ptá se Hermann Schlechtfreund v Monstrkabaretu Freda Brunolda. Kde je feminismus, anarchismus, punk? Chybí mi jasný umělecký a politický program. A pokud existuje – jako v ojedinělém případě Pařízkovy Komedie – je osamělý a upjatý, je úzkoprsý a konzervativní. Na straně druhé, chybí tu i odvaha k nesrozumitelnosti, k uměleckému autismu, k povýšenosti a elitářství.

    Michalem Hábou uvedené příklady „inspirativní reflexe minulosti“ nevnímám jako kameny v botě, ale právě naopak jako hřebíky do rakve skomírající diskuse. Prostě okresní avantgarda, jak píše liberecký básník Milan Exner. A nepochybně je v tom i onen odpor k občanské společnosti. Spíš než k jejímu principu (byť se domnívám, že uzurpování moci a finančních prostředků nevolebním a netransparentním způsobem, jak činí – nebo se snaží činit – různá sdružení a iniciativy, nemá daleko k jindy tak proklínanému jednání lobbyistů) je to odpor ke konkrétnímu obsahu. Vždycky víme, co můžeme čekat, jaké názory se objeví a kdo je bude prosazovat, jak bude argumentovat a vlastně nám to připomíná to, co neustále dokola opakují v jiných diskusích jiní: ale lidi měli práci!


    Komentáře k článku: Život je jinde

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,