Žijeme v nádherném světě

Nedávno jsem vystupoval v Casinu v hraničním pásmu rakousko-českém. Novodobí zlatokopové se ve velkém sjíždějí z evropských dálav. Budu je bavit. Dokonce, na přání pořadatelů-majitelů Casina, je mám – zdravě klaunsky – kontaktovat, zapojit… Přede mnou hraje unylá jazzová kapela staré šlágry. Lidé radostně sázejí, ruleta štěstí se roztáčí, karty se lížou… Vtrhnu do sálu s trumpetou, propojení bleskově navázáno… Diváci tleskají, smějí se… Po čtvrthodince vpluju do šatny, abych se připravil na druhý domluvený vstup. Mezi tím se už mim Čejka převtěluje ve vypelichanou slepici, která mohutně kvoká z playbacku. Z pozadí září její obří digitální podoba, která s malým zpožděním kopíruje skoky sem, tam, sem, tam…

Přibíhá pořadatel:

– Děkujeme, děkujeme… Výborné, ale už můžete jet domů! Už nehrajte!

– Proč, mám ještě jeden výstup.

– Ne, ne… Vše zaplatíme, ale už nehrajte! Stačilo, děkujeme!

– Mám ještě jeden výstup a myslím, že se lidi celkem bavili.

– Proboha nekomplikujte mi život, už to stačilo… Výborný! Vše zaplatíme, ale teď prosím už jeďte domů!

– Ale vždyť diváci reagovali…

– Právě, právě reagovali moc… Vy jste je moc zaujal!

– No, to je klaunský záměr, cíl… Sami jste…

– Ne, ne… Oni na vás zírali… a nesázeli, nehráli, neutráceli. Moc jste je zaujal, odvedl jste jejich pozornost.

– No, vždyť…

– Konec, už ne! Vidíte mistra Čejku? Hraje, a oni se jen koukají… Koukají, chápete?! A sázejí. SÁZEJÍ! Jeďte domů! Všechno zaplatíme. Děkujeme moc!

V dnešní době jsme jen zboží, kulisa.