Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Žena mezi psem a vlkem

    Manželský a umělecký pár Bohuslav Reynek a Suzanne Renaud žil řadu let na hranici bídy na statku v Petrkově na Vysočině. Dnes jsou slavní, i když větší míra pozornosti se upíná k Reynkovi. Inscenace režiséra Vojtěcha Bárty Na slepičím zámku ve Venuši ve Švehlovce je věnována především Renaud, francouzské básnířce ztracené v Čechách.

    FOTO JAKUB MACHAL

    Suzanne vlastně není ani jednoznačně sympatická – je pohroužená do sebe, věčně nakaboněná FOTO JAKUB MACHAL

    Jde o inscenaci spíše hmotnou a robustní, než zastřenou rouškou popraskaného skla jako některé Reynkovy obrazy. Ačkoliv je dramaturgicky vedena z pohledu Suzanne (Marta Vítů), nějaký jednoznačný příklon k tomu či onomu je jí cizí. Ke slovu, pohybu či pobývání na scéně se dostávají i manžel, grafik, básník a hospodář Bohuslav (Bohdan Bláhovec) a synové Daniel (Eliáš Jeřábek) a Jiří (Vojtěch Hrabák). Scénář je dle programu inspirován odkazem a díly Suzanne Renaud, Bohuslava, Jiřího a Daniela Reynkových a knihami Aleše Palána a Lucie Tučkové.

    Odpoetizovaná je už scénografie. Jana Hauskrechtová, která umí v pojednávání prostorů Venuše ve Švehlovce pro Chemické divadlo nenápadně čarovat i trochu strašit, tentokrát situovala inscenaci na poměrně mělkou scénu, zatímco z jiných produkcí jsme zvyklí na hraní v rozlehlém „poeticky“ zchátralém sále (s možností využít balkón), zakončeném matově prosklenými dveřmi. I když se v tomto prostoru odehrávaly také svým způsobem „vězeňské“ osudy, jako příběh smrtelně nemocného rumunského spisovatele Maxe Blechera v inscenaci Příběhy z bezprostředního neskutečna nebo evokace pádu starobylé říše prostřednictvím inscenace Poezie starých Aztéků, celkový pocit z prostoru je prostupnost, i když třeba směřována do říše smrti nebo snu. Vyzdvihnout inscenační dění z podlahy na piedestal jeviště zavání divadelností a slavnostností. To však není tak docela případ této inscenace. Na černou „kůži“ vysmejčená scéna, opatřená jen spoře scénografickými prvky působí dojmem vězeňské cely. Není to jen její nerozlehlostí, ale též faktem tří uzavřených stěn s povinností hrát k té čtvrté „divácké“. Prostorové omezení tedy hraje s inscenačním záměrem, jímž je přiblížit život a tvorbu té, jež se cítila přesazena z krajiny francouzské do krajiny české jako lapený vězeň.

    Rennaud sice odešla do Československa ve 20. letech minulého století po sňatku dobrovolně, ovšem s vidinou pravidelného střídání obou domovů. Což bylo nejprve narušeno manželovým převzetím statkářských povinností nejstaršího syna po smrti Bohuslavova otce a posléze zcela znemožněno německou okupací a vzápětí po válce komunistickou totalitou. Suzanne, která byla zvyklá cestovat, nebo alespoň komunikovat s řadou literárních přátel v salonech rodného Grenoblu, měla najednou k dispozici jen pozvolna chátrající statek (původně barokní zámeček) a malý kus země kolem, obklopený nebezpečnými démony totalitních režimů. Jen poezie (která však v určitých obdobích zamrzala v srdci), káva a pár věrných přátel pomáhalo přežít.

    V inscenaci má přízraky okolního, nepřátelského světa na starosti jediná herečka (Dana Marková). Je šikovná, dovede odlišit úřední komisnost, sousedskou falešnou úlisnost a jiné projevy společenského marasmu. Tato rozmnožená „postava“ je však vyvedena v příliš tlustě karikaturních konturách, než aby byla opravdu účinně hrůzná. I když začátek působí slibně – chňapavé ruce se vynořují z ústředního (a nejnápadnějšího) scénografického útvaru: jakéhosi obskurního sršního hnízda uhněteného ze starých novin, jež působí jako semeniště nevyzpytatelných hrůz. Dále však následuje rejdění zlého „Kašpárka“, což prvotní dojem moc nerozvíjí. Myslím si, že to není ani tak vina herečky, jako spíše celkově plošného pojetí tohoto všudypřítomného zla.

    S okolním světem komunikují především mladí Reynkové, kteří jsou pro změnu jen a jen hodní. (Což ale v tomto případě vůbec není od věci, protože jejich „předobrazy“, podle svědectví mnoha lidí, zlobili snad jen v dětství.) Točí se hlavně kolem maminky, aby ji bránili proti vnějšímu zlu a vnitřním splínům. Jejich čisté tváře vzdorují nebezpečí s přístupem mladých dobrodruhů, kteří uléhají po celodenním vyčerpávajícím boji s realitou na zem do huňatých medvědích kůží – bílé a tmavé.

    FOTO JAKUB MACHAL

    Na černou „kůži“ vysmejčená scéna, opatřená jen spoře scénografickými prvky působí dojmem vězeňské cely… FOTO JAKUB MACHAL

    Obrovskou devizou je výběr obou hlavních představitelů. Rozdílnost hereckých stylů tentokrát není brzdou, naopak inscenaci pomáhá a umožňuje udržovat neustálé dramatické napětí a jakýsi nedefinovatelný pocit věčného nezdolatelného tajemství. Svá stanoviště mají oba manželé na opačných stranách jeviště – Suzanne posedává i polehává na odřené lavičce vlevo, Bohumil stále něco kutí u vysokého pracovního stolu vpravo. Mluví spolu jen velmi málo. Na scéně se spíše míjejí, než setkávají. A přesto velmi hmatatelně existují jejich samoty vedle sebe na jednom jevišti, v jednom životě. Někdy zažívají i chvíle „být spolu“, například při tříčlenném úlevném, neočekávaně vřelém objetí, když se podaří jednoho ze synů vyreklamovat z vojny. Jindy naopak ze společné akce zavrže studený strašák neporozumění: na uvítanou na „zámku“ předvádí Bohumil Suzanne hračkovité slepičky na klíček, pro něj to jsou milé bytůstky, pro ni únavná hloupost.

    Bohdan Bláhovec nepředstírá, že je herec. Vyvolává verše zajíkavě, s naléhavou vnitřní silou (pravděpodobně ovlivněn svou zkušeností ze slam poetry). Vyhlíží o dost mladší než jeho partnerka, téměř jako chlapec. Mládí podtrhuje i jeho kostým – pracovní kalhoty patinované nádechem stříbrozlaté šedi (výtvarnici se podařilo prolnout špínu s jakýmsi lehkým prachem posvěcení) jsou doplněny podobně zabarveným svetrem s širokým výstřihem, odhalujícím „bustu“ mladého těla. Nepodobnost herce s Reynkem je dojemná, jako by tady skutečně byla vyjádřena čistá duše a nikoliv tělesný člověk.

    Když se protagonistka objeví poprvé na scéně, nepůsobí příliš jako dáma. Přichází v obyčejných zánovních šatech a lehkém kožíšku (s nímž kontrastují velké sluneční brýle), jako by kráčela v brnění, bránící se nejen proti zimě, ale též proti neznámu, jež se jí zdá šedivé, naplněné beznadějí. Suzanne je představena spíše ke konci života, kdy vzpomíná na hezké i kruté. Vlastně není ani jednoznačně sympatická – je pohroužená do sebe, věčně nakaboněná. Když herečka pronáší monotónním hlasem verše básnířky, neopouští ji krunýř smutku. Přesto se prosvětlí, a i když sedí nebo leží, je náhle plná života, ovšem hořkého a svíravého. Přes veškerou beznaděj je v tom naděje, protože je v tom krása.

    A skrze tuto soustředěnou krásu má inscenace s Reynkovou grafikou přece jen něco společného. Není dokonalá, je trochu klopotná. Zprostředkovává ze života a díla francouzské básnící exulantky jen zlomeček, přesto je tento zlatý kamínek obalený hlínou vzácným dárkem večera. Jde o působivý a svým způsobem výjimečný zážitek.

    Chemické divadlo – Vojtěch Bárta (dle různých pramenů): Na slepičím zámku. Lightdesign Martin Bitala, scéna a kostýmy Jana Hauskrechtová, scénář a režie Vojtěch Bárta. Premiéra 20. září 2015, psáno z reprízy 20. ledna 2016.


    Komentáře k článku: Žena mezi psem a vlkem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,