Zemřel Karel Vachek
Foto Vimeo
4. 8. 1940 Tišnov – 22. 12. 2020 Praha
Filmový režisér-dokumentarista a pedagog. Patřil k nejsvéráznějším postavám českého filmového umění. Jeho často mnohahodinové snímky se pohybovaly na hraně dokumentu, byly spíše filmovým esejem, který nutil diváka k vlastnímu promýšlení problému. Sám pojem „dokumentární film“ odmítal.
V letech 1958–1963 studoval režii hraného filmu u profesora Elmara Klose na pražské FAMU. Již na studiích proslul svou filmařskou komplikovaností, vysokou erudovanností a filozoficko-sociologickou hloubkou svých filmů, což také naráželo na nechuť u některých pedagogů (školní film Kamil Lhoták). FAMU absolvoval filmovou esejí Moravská Hellas (1963, 35′), kritickým pohledem pod povrch okázalých strážnických folklorních slavností. V něm dvojčata Jan a Karel Saudkovi, tehdy ještě neznámí mladíci, ztělesňují dvojici reportérů, vpadávajících svými provokujícími replikami do míst, kde vznikají krásně malované porcelánové klenoty.
Film osobně zakázal prezident Antonín Novotný. Povolen byl až v roce 1968, kdy za něj získal Čestné uznání na MFF v Karlových Varech. Další dokument Spřízněni volbou (1968, 95′) zachytil události čtrnácti dnů, které předcházely na jaře 1968 volbě československého prezidenta. Film získal Velkou cenu na Mezinárodním filmovém festivalu dokumentárních filmů v Karlových Varech a dvě hlavní ceny na mezinárodním festivalu filmového dokumentu v německém Oberhausenu v roce 1969. Vachek jej znovu uvedl v roce 1990 a získal za něj prestižní ocenění Berlinale Kamera.
V období normalizace nemohl další záměry svých filmů z politických důvodů realizovat a v polovině sedmdesátých let odešel se svou rodinou do exilu do Francie a USA. Tam na rozdíl od některých jiných tvůrců filmy netočil. Kvůli nemoci své ženy Dagmar se v osmdesátých letech vrátil do Československa a pracoval v tišnovské sodovkárně jako řidič.
Od roku 1990 začal natáčet v produkci KF a.s. dokumentární románovou fresku Nový hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství (1990–1992), která zachytila společenskou atmosféru porevolučního období až do prvních svobodných voleb. Na něj navazoval celovečerní dokument Co dělat? Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu (1993–1996) a další titul Bohemia docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce (Božská komedie) (1997–2000). Poslední částí tetralogie, autorem souhrnně nazývané Malý kapitalista byl film Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma (2001–2002). V roce 2006 uvedl svůj další snímek Záviš, kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918–1992) (2006). Dalším jeho snímkem byl Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid dokončený v roce 2011. Snímek se věnoval mystice a náboženství. Své celoživotní dílo zakončil snímkem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (2019), ve kterém své starší filmy kombinoval s nově natočeným materiálem a zkoumal hranice revoluce i filmového vyprávění. Na díle, které trvá bezmála šest hodin, pracoval několik posledních let spolu se svými dlouhodobými spolupracovníky i bývalými studentkami. Film měl premiéru na festivalu v nizozemském Rotterdamu.
Za své filmy získal dvakrát, v letech 2000 a 2002, cenu Nejlepší český dokumentární film roku na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Řada světových festivalů uvedla jeho autorskou retrospektivu. V roce 1990 režisérovu tvorbu ocenila porota berlínského festivalu, když mu udělila cenu Zlatá kamera. Nenávidím slovo dokumentární film, protože opravdu nic nedokumentuju. Posílám vždy nějaké obrazy, které mají dialogy, mají zvuk, a budím v lidech nějaké názory, uvedl v rozhovoru pro Českou televizi a pokračoval: Skutečné filmy se dějou v hlavě. Za myšlenku dám jinou, která k ní patří, a z čeho to udělám, je mi jedno. Když někde uvidím něco, z čeho by to šlo, třeba že se to hýbe, je to obrázek a mluví to, tak to tam vpálím.
Od roku 1994 byl pedagogem Katedry dokumentární tvorby FAMU, v letech 2002-2018 byl jejím vedoucím. Jeho dílo i uvažování o filmech i společnosti se promítly do tvorby předních dokumentaristů mladší generace, například Filipa Remundy, Víta Klusáka, Theodory Remundové nebo Martina Marečka. Klusák s Remundou k jeho tvorbě přímo odkázali třeba dokumentem Spřízněni přímou volbou. V roce 2015 získal Zlatou medaili Akademie múzických umění (AMU), což je nejvyšší ocenění, které škola uděluje významným českým i zahraničním osobnostem, které na akademii pedagogicky působili.
V roce 2004 vydal knihu Teorie hmoty: o vnitřním smíchu, rozdvojené mysli a středovém osudu, ve které shrnuje své životní názory, postoje a tvůrčí metody.
Umělecké tvorbě se věnovali i dva jeho mladší sourozenci: bratr Petr byl malíř a sestra Ludmila spisovatelka. Celý život se vztahoval ke své ženě Dagmar, filmové vědkyni, kterou – podobně jako své sourozence – považoval za zásadní postavu svého života. Vždy tvrdil, že by na náhrobku chtěl mít napsáno Ještě jednou jim rozšlápnout ksicht.
Dnes v odpoledních hodinách zemřel náš pedagog, významný dokumentarista a myslitel, profesor Karel Vachek, oznámila novinářům děkanka Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění (FAMU) Andrea Slováková. FAMU o úmrtí informovala na svém Facebooku ve 20:59 (zde): S hlubokým zármutkem oznamujeme, že zemřel náš vážený pedagog, významný dokumentarista a myslitel, profesor Karel Vachek. Čest jeho památce.
/Pro i-DN z více zdrojů zpracoval hul/
Komentáře k článku: Zemřel Karel Vachek
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
