Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Lehkonohá apokalypsa

    Novému uměleckému šéfovi činohry Národního divadla Danielu Špinarovi vyhovují, zdá se, dva odlišné typy textů. Jednak ty „jasné“, u kterých není moc co interpretovat či domýšlet (třeba Můj romantický příběh), a potom ty, které jsou naopak obsahově natolik přetížené, že se nejrůznější motivy a témata prosadí, i když s nimi inscenace nepracuje právě soustavně. Nejspíš není náhoda, že se Špinarovi povedl podstatně víc Hamlet než Othello. A že mu svědčí spojení s hvězdou současné britské dramatiky a vyznavačem velkolepé dramatické přebujelosti Mikem Bartlettem.

    Zemětřesení v Londýně

    Zemětřesení v Londýně jako apokalyptická freska na Nové scéně FOTO PETR NEUBERT

    Bartlettova Zemětřesení v Londýně nabízejí mohutnou apokalyptickou fresku (jejíž osou je globální oteplování a z toho plynoucí světová pohroma), která sestává ze složitě propletených osudů celé řady postav i vzájemně se zrcadlících příběhů. Většina motivů i příběhových linií se ovšem tak či onak dotýká postavy Roberta Crannocka, klimatologa, který se v mládí „zaprodal“ zástupcům leteckých společností, a pak se stal proslulým hlasatelem blížící se zkázy lidstva. Jeho dcery reprezentují zcela odlišné přístupy k životu: ekologická aktivistka a minis­tryně Sarah, bezcílně rebelující studentka Jasmine a především těhotná Freya, kterou děsí představa, že své dítě přivede na svět hroutící se do chaosu. Hlavní děj sice probíhá v „současném“ Londýně, objevují se však i scény ze šedesátých let minulého století nebo napůl snové výjevy ze vzdálené budoucnosti.

    Špinar s dramaturgem Janem Tošovským rozsáhlý a často rozbíhavý text výrazně seškrtali a předestřeli publiku na Nové scéně spíš horečnatý rodinný příběh zbavený původního patosu. Blížící se globální katastrofu lze spíše jen tušit a na titulní zemětřesení trochu paradoxně vůbec nedojde. Představení nepravidelně – a také nepředvídatelně – těká mezi fraškou a vážněji míněnými výstupy, ať už rodinnými, nebo společenskými. Tvůrci se sice netváří smrtelně vážně, viditelně si ale dávají záležet na tom, aby nenechali nikoho na pochybách, že ukazují svět, který opravdu je beznadějně rozvrácený. Počínaje křiklavými kostýmy, přes mobiliář rozházený po celé scéně a konče Robertovým domečkem postaveným na střechu.

    Pro stylovou roztříštěnost inscenace má ovšem Špinar docela pádný důvod. Jako by se odrazil od Robertova tvrzení, že současná společnost připomíná kabaret z časů výmarské republiky: neodvratná katastrofa buší na dveře, uvnitř se ale všichni nevázaně baví, sobecky intrikují a dohadují se o pitomostech. Do takového rámce dobře pasuje takřka cokoli, včetně režisérovy tradiční záliby v mikrofonech, projekcích, populární hudbě, názornostech a trochu infantilním vtipkování. Takže se tu hojně mává modelem letadýlka, ministryně Sarah nutkavě sklouzává ke státnickým proslovům, zlí byznysmeni jsou zkarikováni do podoby padouchů z loutkového divadélka a temného věštce Roberta si vodí jeho hospodyně na dlouhé, průběžně doplétané šále. Ke kabaretu odkazují i hudební a taneční čísla, pro která si inscenátoři vybrali slavné muzikálové melodie tak či onak související s počasím, třeba Dancing in the Rain nebo Summertime. A jedním z nejzábavnějších momentů inscenace je agresivně optimistický tanec matek s kočárky, kterým reagují na Freyiny obavy ohledně budoucnosti jejího nenarozeného dítěte.

    Barvitá první část vyvrcholí Robertovým apokalyptickým kázáním ze střechy domečku, radikálními ekologickými výkřiky Jasminina přítele, scénou, v níž Sarah (na rozdíl od svého otce) odolá ďábelskému svádění majitele letecké společnosti, a především výstupem, ve kterém se těhotná Freya na londýnském mostě rozhoduje, zda spáchat sebevraždu. Poté se nálada i scéna zcela promění, představení se dohraje v prázdném bílém prostoru a za setrvalého doprovodu tiché melancholické hudby. Jednotliví členové rodiny k sobě „postapokalypticky“ tápavě nacházejí cestu; svět je sice v troskách, v dlouhé perspektivě lze ale všechnu tu hrůzu chápat jako očistnou katastrofu. Špinar nepřestává ironizovat, už ale ne tak křiklavě – vzhledem k tomu, jak byly rozdány karty v úvodu, to ani není tolik potřeba.

    Nový šéf činohry ND se těší pověsti šikovného režiséra, který umí pracovat jak s herci, tak s prostorem a výtvarnou stylizací. Což v Zemětřeseních jen potvrdil: spolehlivě si poradil s nevlídnou Novou scénou a naprostá většina zúčastněných hraje s lehkostí a nadhledem. Snad s výjimkou ne úplně opodstatněně obsazeného polského herce Michala Sieczkowského (v úloze Freyina původem polského manžela) a Vladislava Beneše v momentech, kdy trochu moc názorně předvádí Robertovu vyprahlou zarytost. Tón ovšem určují především dámy a jejich stylové přeskoky od vážnosti ke komice téměř kabaretní (Janu Janěkovou, Pavlu Beretovou a Janu Pidrmanovou v rolích sester doplňuje v několika různých postavách Magdalena Borová). Překvapivou komediální hvězdou inscenace se nicméně stala Lucie Polišenská v „kapuckové“ roli lehce autistického puberťáka libujícího si v přemoudřelých diskusích se zmatenou Freyou. Mnohem podstatnější než jednotlivé výkony však je, že se první šéfovská inscenace dokázala téměř úplně vyhnout léta vídaným národnědivadelním hereckým klišé.

    Jiná věc je, že se Špinar těžko brání nálepce povrchního popaře, který vytváří opusy navenek efektní, jenže co do obsahu nepříliš konzistentní. Také tentokrát se zdá, že k inscenaci přistupoval zvenčí a k jejímu jádru se dostával hlavně skrze styl a rozehrávání jednotlivostí. Jenže zrovna v případě místy poněkud těžkopádného Bartlettova dramatu se ukazuje, že takové pojetí může být výhodou. Nezvládnutých pokusů o razantní sdělení jsme už viděli tolik, že lze o to víc ocenit rozpohybované divadlo, které se sice vážných témat nezříká, záměrně se jich ale dotýká jen jakoby mimochodem, bez nutkání nasadit prsní tón a vynést nad celým světem definitivní soud.

    Národní divadlo Praha – Mike Bartlett: Zemětřesení v Londýně. Překlad Lucie Kolouchová, režie Daniel Špinar, scéna Henrich Boráros, kostýmy Lucia Škandíková, videoart Erik Bartoš, dramaturgie Jan Tošovský. Premiéra 2. dubna 2015 na Nové scéně.


    Komentáře k článku: Lehkonohá apokalypsa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,