Želary prozradil: Silný milostný příběh z doby heydrichiády vytvořený podle předlohy výborné české spisovatelky je samozřejmě přitažlivé téma jak pro režiséra, tak pro diváky. Dodejme, že stejnou literární předlohu Květy Legátové – tedy novelu Jozova Hanule a povídkovou knihu Želary, už proslavil film Ondřeje Trojana, jenž byl v roce 2003 nominován na Oskara.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jen málo vášní

    Režisér Pavel Khek před premiérou inscenace Želary prozradil: Silný milostný příběh z doby heydrichiády vytvořený podle předlohy výborné české spisovatelky je samozřejmě přitažlivé téma jak pro režiséra, tak pro diváky. Dodejme, že stejnou literární předlohu Květy Legátové – tedy novelu Jozova Hanule a povídkovou knihu Želary, už proslavil film Ondřeje Trojana, jenž byl v roce 2003 nominován na Oskara. A to jistě i díky uhrančivé titulní dvojici, kterou ztvárnili Anna Geislerová a György Cserhalmi. První divadelní zpracování Želar se jistě i z těchto důvodů nebude potýkat s malou návštěvností.

    Zleva dětská role, Evellyn Pacoláková, Vasil Fridrich, Jitka Smutná a Diana Šoltýsová FOTO ALENA HRBKOVÁ

    Po hudební a scénografické stránce se jedná o velice zdařilé dílo. Hudba Davida Hlaváče vychází z krajových melodií (Želary je sice fiktivní vesnice, ovšem spisovatelku silně inspirovala oblast Moravských Kopanic) a několikrát se v inscenaci dokonce objeví precizně provedené vícehlasy. Základním prvkem scénografie Michala Syrového jsou tmavé trámy. Položeny na podlaze znázorňují železniční pražce a evokují hrdinčin útěk do hor. Některé jsou zavěšeny i nad jevištěm a připomínají stropní trámy venkovských stavení, kus dřeva může být však také spuštěn a sloužit dětem jako houpačka. Významotvorně působí i neustálé přeskupování části dřevěné podlahy při zútulňování příbytku novomanželů. A v neposlední řadě je podupáváním herců v pracovních či vojenských botách zdůrazňován neklid příběhu.

    Režisérovi, dramaturgyni Věře Maškové a hercům se však nepodařilo důvěryhodně zobrazit proměny postojů, životních názorů a emocí jednajících postav. A právě to by mělo být, vedle historických zvratů, nejpodstatnějším tématem inscenace. Zdá se, jako by se tvůrci zaměřili na neustálé vnějškové zdůrazňování faktu, že mladá lékařka Eliška (Evellyn Pacoláková) je žena pocházející z jiného, civilizovanějšího prostředí a zapadlou vesnici chápe pouze jako přechodné útočiště. Což je prezentováno především jejími nezdary v kuchyni s rádoby vtipnými následky – ztvrdlé těsto, jímž se prý nedají nakrmit ani slepice. Snad aby si nevylámaly zuby… Vtip je to samoúčelný a navíc nesmyslný, uvědomíme-li si, do jaké doby a jakého místa je děj zasazen!

    Pochybná je i proměna Eliščina citu ke kovářskému pomocníkovi Jozovi, jehož si vzala za manžela pouze proto, aby se skryla před gestapem. Vasil Fridrich totiž nedokáže přesvědčivě ztvárnit syrového, strach vzbuzujícího vesničana. Hercova veliká, statná postava se možná k této roli vnějškově hodí, ve výsledku však diváci vidí spíš neohrabaného, avšak dobrosrdečného muže. Nelze tedy uvěřit, že se Eliška (nyní však už Jozova Hanule) svého zachránce opravdu bojí. Možná by byl pochopitelnější odpor.

    Nešvarem (pravda, nejenom této inscenace) je zapojování dětí do jevištního dění, když se příběh bez jejich přítomnosti obejde. V tomto případě by jejich absence nepřinesla žádnou větší dramaturgickou nesnázi. Možná inscenátory vedla touha po vylíčení generační různorodosti vesnice, touha ovšem zbytečná. Stejně tak místní farář v podání Jaromíra Noska je krokem vedle, obsazení vyznívá nechtěně parodicky. Ten trpělivý velebníček, který s laskavostí přehlíží ze všech stran se valící vulgaritu, pití i rvačky, působí těžko uvěřitelně.

    Divadelně kašírovaných emocí je v této téměř tříhodinové inscenaci požehnaně. Škoda, že těch „opravdových“ – většinou spojených s promluvami rázné kořenářky Lucky (Jitka Smutná) – je jak šafránu. Želary se tak staly dalším zástupcem precizně nastudované inscenace, které však chybí nezbytná „kapka krve“.

    Divadlo Rokoko – Květa Legátová, Věra Mašková: Želary. Režie Pavel Khek, scéna Michal Syrový, hudba David Hlaváč, pohybová spolupráce Lucia Kašiarová a Petr Nůsek. Premiéra 10. března 2012.


    Komentáře k článku: Jen málo vášní

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,