Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ze světa kolektivního šmrncu

    Zatímco loňský rok byl z divadelního hlediska poněkud neslaný nemastný, ten letošní začíná nadějně. V lednu dopadla výborně velká činoherně-hudební inscenace Dejvického divadla a povedl se i Nebeského a Štědroňův napůl operní úlet v Roxy; těsně před Vánocemi zas nad očekávání dobře vyšly parodicky muzikálové Pornohvězdy. Skoro to vypadá, že nezbytným základem úspěchu je alespoň trochu zpívat. Nebo ještě spíš zkusit něco jiného než klasickou interpretační činohru, která se poslední dobou zdá být poněkud z formy.

    Obě tyto podmínky plně respektoval absolventský ročník Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU – zdejší studenti to koneckonců mají v popisu práce – a vyšla z toho velmi povedená inscenace Pixy. Celá věc je o to příjemnější, že na rozdíl od výše vyjmenovaných úspěchů (více či méně očekávatelných) je Pixy velmi milým překvapením.

    Studenti KALD pracovali pod vedením Radka Berana a vliv poetiky jeho domovských Buchet a loutek je na inscenaci znát. Adaptace komiksu Maxe Anderssona si nedělá těžkou hlavu s plynulým vedením příběhu ani se stylovou jednotou, zato však nabízí spoustu nápadů, ošuntělé, ale vynalézavé výtvarno a poctivou porci drsného humoru; údernost doplňuje všudypřítomná (sebe)ironie, groteskní nadsázka a příležitostně i nefalšovaně poetické výstupy. S bezstarostnou lehkostí se střídají činoherní a loutkové scény, hudební čísla a dokonce i přímé oslovování diváků; refrénem jsou mezihry „chóru“ dívek (navlečených do apartních spermiovitých kostýmů), které publiku s patafyzickým zaujetím objasňují, o čem že se to vlastně hraje nebo co všechno může být loutkou. Právě v této souvislosti zazní i roztomilý interně loutkářský vtip: loutky sice nemáme, ale můžete si je po představení prohlédnout. A abych nezapomněl – objeví se taky kouzelník.

    Inscenace nicméně není nahodilým sledem výstupů, vychází z příběhu, který je vzdor veškeré absurditě neúprosně logický. Dívka přijde nechtěně do jiného stavu, což vyřeší potratem, jenže potracený plod – Pixy – ji z říše mrtvých tak neodbytně bombarduje agresivními telefonáty, až přiměje otce, aby se jej vydal zabít. V zemi mrtvých sice panují hodně divoké poměry, (zvláště na periferii nenarozených, ovládané gangy potracených plodů), otec se však se synem spřátelí a vezme jej zpět na zem. Pixy se ale mezi živými chová stejně neurvale jako v zemi mrtvých, což vyvrcholí tím, že kromě mnoha jiných zastřelí i Boha. Jeho rodiče se poté rozejdou a otec začne žít se sympatickou dívkou, která mu „hlídala tělo“, když pobýval v říši mrtvých. V mezích možností to je vlastně happy end.

    Zatímco příběh inscenátoři přejali z původního komiksu, o to větší invenci osvědčují při jeho divadelní realizaci: počínaje bizarní scénou chráněné soulože s papírovými pytli navlečenými na těle, přes citaci montypythonovské klasiky Every Sperm Is Sacred jakožto velkého muzikálového čísla až po kvaziwesternovou střílečku otce se synem v říši mrtvých. Hraje a zpívá se naživo a neuhlazeně, přestože se do hudby s ironickou vytrvalostí vnucuje milostný slaďák Bee Gees. Pozoruhodná je též výtvarná stránka. Zahraje si kdeco, třeba igelitové tašky jako duše; v expresivitě vítězí embrya se svítícím okem a efektní je i velká loutka, vedená ve velké krychli několika herci, takže to vypadá, jako že se volně vznáší v prostoru.

    Vůbec nejdůležitější je ale energie a sympatická hravost celé inscenace i všech účinkujících. Nedá se přitom říci, že by někdo vyloženě vynikal, na scéně panuje cosi jako „kolektivní šmrnc“. V každém případě přišel na svět titul, který výrazně přesahuje oblast studentského divadla a který určitě stojí za to vidět.

    KALD DAMU – Max Andersson, Radek Beran a kolektiv studentů: Pixy. Režie Radek Beran, dramaturgie Vít Nezval, výprava Silvie Gajdošová, hudba Vít Brukner. Premiéra 12. února 2010 v Divadle DISK.


    Komentáře k článku: Ze světa kolektivního šmrncu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,