Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zdeněk Svěrák: Karla Infelda Prácheňského bych si klidně dal i zadarmo!

    Zdeněk Svěrák je jedním z otců zakladatelů Divadla Járy Cimrmana a spolu s Ladislavem Smoljakem i autorem naprosté většiny jeho her. Ze začátku si ho lidé pletli se Smoljakem, dnes už si ho, i díky jeho filmovým rolím, nesplete nikdo. Kromě toho, že je oblíbeným protagonistou DJC, napsal řadu povídek a dalších scénářů. Psaní by se pravdě­podobně věnoval více, kdyby nebylo Cimrmanů.

    Když v roce 1967 začínalo hrát Divadlo Járy Cimrmana, jakou představu jste měli o jeho perspektivě?

    Po našem úplně prvním představení jsme se s manželkou vraceli z Malostranské besedy na spořilovské sídliště a já jsem ji při odemykání domovních dveří ujišťoval, že příště to bude mnohem lepší, protože už nebudeme mít takovou trému. A ona řekla: Neblázni, vy to chcete hrát ještě jednou?

    V novinách o nás psali, že divadlo jednoho nápadu zazáří a brzo zhasne. Že to potrvá půl století, to nepředpokládal nikdo. Dokonce ani režisérka Helena Philippová, která nám už tehdy předpověděla, že se tím budeme živit, takže bychom to neměli podceňovat a dělat to pořádně. My jsme to totiž opravdu podceňovali, brali jsme to jen jako zpestření života. A Helena jediná vycítila, že to má nějaký potenciál. Přitom sama s námi moc dlouho nevydržela. Ona byla něco jako profesionální zakladatelka divadel. Stála u zrodu nejen DJC, ale i Semaforu a Divadla Na zábradlí. Ze všech posléze odešla.

    Proč jste se rozhodli Járu Cimrmana zasadit právě do Rakouska-Uherska na přelomu století?

    Zpočátku, když Jiří Šebánek přišel s nápadem založit divadlo, nebyla ta postava příliš důležitá. V podstatě to byl pláštík, pod který se měla schovat eventualita, kdyby se nám to nepovedlo. O samotném Cimrmanovi se moc nemluvilo a mluvit nemělo, měli jsme hrát upravené hry objevené v pozůstalosti neznámého autora. Ale kdy žil a co všechno dělal, to jsme neřešili. Začali jsme to řešit až ve chvíli, kdy Jirka nebyl hotový s textem své Domácí zabijačky a my jsme neměli čím naplnit celý večer. Přitom jsme museli odehrát schvalovací představení. Takže jsme se narychlo rozhodli, že první část představení věnujeme právě onomu neznámému autorovi, vznikly semináře, a tehdy jsme také dospěli k tomu, že to bude člověk z přelomu 19. a 20. století. Další náhoda tomu chtěla, že jsme objevili časopis Český svět, který jako jeden z prvních po­uží­val dobové fotografie. Byly to takové neumělé momentky typu Hajný staví plot. A právě ovzduší tohohle časopisu nás nasměrovalo do doby, ve které by náš autor mohl žít. Teprve dodatečně jsme si uvědomili, že to byl šťastný tah, protože ta doba byla nabitá úspěšnými i neúspěšnými vynálezci, do vědy a techniky se vkládaly velké naděje, že budou sloužit jen dobru lidstva. Navíc tato doba oplývá osobnostmi, se kterými se mohl Cimrman potkat – Edison, Eiffel, Marconi, Čechov… A myslím, že diváci ocenili způsob, jak jsme ho mezi existující velikány vpašovali: že se s nimi přátelil, že jim radil, ale sám kýženého velkého úspěchu nikdy nedosáhl. Jedním z jeho prvních nápadů byla „járovka“, ze které teprve Francouzi špatnou výslovností udělali žárovku, dalším rada Eiffelovi, aby své věži roztáhl nohy, a tak dále, až jsme ho zkrátka do té historie dostali.

    Původně to byl Jára da Cimrman, kam se ten vinciovský přídomek vytratil?

    S tím „da Cimrman“ přišel, myslím, Karel Velebný, ale pak nás to nějak přestalo bavit a domnívali jsme se, že to nebude bavit ani diváky. Ale není to pravda. Když se k tomu občas vrátíme, pořád se smějou. My jsme se toho pak zbavili konstatováním, že jsme jméno Jára da Cimrman na obálkách jeho her špatně přečetli, protože to byl vlastně Jarda. To už byla ta jazyková hra.

    Cimrman to i bez „da“ dotáhl málem až na největšího Čecha. V jednom z článků k padesátiletí DJC se psalo, že volba Járy Cimrmana za největšího Čecha je výrazem naší občanské a společenské nedospělosti. Jiří Menzel ji zase pokládá za důkaz smys­lu Čechů pro inteligentní humor. Jak to vidíte vy?

    Já bych se přikláněl k tomu, že tenhle národ má velký smysl pro humor. A taky tomu, že je opravdu těžké říct, kdo je nejlepší. Vždyť jak chcete dohromady zvážit velikost Husa, Komenského, Masaryka a Karla IV.? Tohle asi lidem došlo, takže když kdosi přišel s Járou Cimrmanem, nabyla tahle možnost vlivem sociálních sítí bleskově na síle hlasů.

    Ostatně při první přímé volbě prezidenta se Jára Cimrman vynořil také…

    No právě. Přičítám to tomu, že tenhle národ je už natolik vyléčen z na­cio­na­lis­mu, že si umí vystřelit i z našich největších velikánů. To by národu s národoveckými spalničkami určitě ještě vadilo.

    A taky je tu pořád nechuť k vnucovaným idolům, čehož jsme si v minulosti užili až až…

    …takže nás víc baví je shazovat než uctívat. Ono je to celé ambivalentní. My si třeba v Českém nebi utahujeme z toho, že Havlíček byl mučedník. On svým způsobem byl, ale když jsem před časem navštívil Brixen, tak jsem si řekl, že mu tam zase nebylo tak zle. Samozřejmě, že odloučení od práce a od jazyka pro něj bylo velkým trestem, ale v poměrně milosrdném provedení. A stejně tak jsme si dovolili utahovat z upálení mistra Jana Husa, i když si jeho činu považujeme, jak se patří. Ale to všechno je přece důkazem, že už jsme dospělý národ. Ambivalentnost našeho vztahu k legendám spočívá v tom, že nám se legendy líbí, nemůžeme a ani nechceme se jich úplně zbavit, ale tím, že je všichni známe, vytvářejí zároveň ideální terén pro legraci.

    Ono to češství, na které jsme i nejsme hrdí, je ve vašich hrách prolnuté s tématem českého provincialismu a touhy po světovosti, z jejíhož naplnění ale čiší jisté zklamání. Přece jen ten výlet na Kokořín byl lepší než dobytí severního pólu…

    No, a není to nakonec pravda? V tom příšerném mrazu a driftování, kdy vlastně vůbec nevíte, kde se ten pól přesně nalézá, takže je to spíš čiré utrpení, má Frištenský pravdu, že na Kokoříně to fakt bylo lepší. Byly tam aspoň ty skály, pískovcový… V tom shození je obsažený náš pohled na vlastenectví i na dobu, která mu toužila dát nějaké státní posvěcení, až to dospělo do 28. října 1918. Ale my jsme v DJC opravdu nikdy nebyli uvědoměle vlastenečtí, vždycky to mělo podobu žertu. Když na konci Úspěchu českého inženýra v Indii prohlašuje Brit, že by se chtěl narodit Čechem, vždycky se tomu lidi smějou. Stejně jako když se zpívá „Tyhle české monopoly na kolena Němce skolí“. A že dneska, kdy víme, že téměř každá úspěšná česká fabrika je německá, to nabývá na úplně jiném významu než před lety!

    Jak se proměnili diváci DJC za padesát let? Zestárli?

    Mysleli jsme si, že publikum bude stárnout s námi, ale zaplaťpánbůh tomu tak není a dneska se v hledišti objevuje už generace našich vnoučat.

    A směje se jinde než otcové a dědové?

    To ne, ale někde se smích nedostaví. Už proto, že dnešní děti jsou ve škole vychovávány na úplně jiných autorech. My jsme třeba hodně probírali Jana Nerudu, takže jsme všichni uměli jeho básně. Dnešní děti už je neznají. Čili tam, kde ty básně citujeme, smíchy vymizely. Ale když se tu a tam někdo starší chytí a zasměje, tak nás to potěší a uklidní.

    O proměně publika svědčí i výsledek ankety o nejlepší „hlášku“ z Cimrmanových her, kterou k padesátiletí DJC uspořádal Český rozhlas Radiožurnál. Překvapilo mě, že vítězstvím s velkou převahou hlasů skončila citace věty „Blbeček, debil, blbeček“ z Vyšetřování ztráty třídní knihy. To by mě v životě nenapadlo

    Taky jsem měl jiné tipy, jsou tam, pravda, sofistikovanější věci. Mně se třeba moc líbí „Jsem bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě pánbůh potrestá“, což se, myslím, ve výběru padesáti nejoblíbenějších hlášek vůbec neobjevilo. To citované místo z Vyšetřování ztráty třídní knihy je ale úderné a Láďovi se moc povedlo.

    Jako druhá skončila s odstupem počtu hlasů věta „Do Prahy, do Podolí, do lékárny…“. Tu jsme citovali hodně často. Ale naše generace, vyrostlá v totalitním režimu, milovala větu „My nesmíme ani naznačovat“, která se v žebříčku soutěže objevila až v druhé desítce a jejíž význam mladé publikum možná ani nechápe…

    To je pravda, právě tam ten smích citelně ubyl. Ale nejen to. Vzhledem k tomu, že nejmladší divácká generace už vyrůstá na počítačích, to znamená na převážně vizuálním vjemu, zatímco naše hry stojí a padají se slovem, tak si říkám zaplaťpánbůh, že tuhle generaci ještě vůbec zajímáme! Protože u nás si po vizuální stránce na své moc nepřijdou. Když vzpomenu na divadlo, jaké dělali Voskovec a Werich – že nás tedy s těmi velikány vůbec srovnávám, ale koneckonců proč ne, my jsme na ně vědomě navazovali –, tak oni tam měli krásné tanečnice, hudbu, kostýmy, byla to prostě revue, kdežto my publiku nabízíme jenom mužské, a to už dnes většinou dost staré mužské. A slovo. Takže je div, že jsme s tím vystačili padesát let.

    Nabízíte chytrou hru se slovy a spoustu inteligentního humoru…

    Já se denně nepřestávám divit tomu, že diváci vydrží absolvovat hodinový seminář postavený na mluveném slovu, které si předáváme jeden druhému bez výrazného scénického osvěžení, jako třeba ukázkou ze hry. My jsme tomu s Láďou Smoljakem říkali hustý a řídký text. Hustý byl tam, kde byl natěsnán fór za fórem a kde se lidi pořád smáli. A když nebylo dlouho nic, tak jsme to buď seškrtali, anebo jsme se snažili něco dodat, aby nebylo v sále mrtvo.

    Znamená to, že jste texty dodatečně upravovali na základě reakcí publika?

    Někdy šly hluché pasáže pryč, ale když se tam něco přidalo a povedlo se to, tak jsme rozhodli, že to tam necháme. A ono se toho po těch letech nasbíralo docela dost. Mně samotnému to tak nepřipadá, ale kluci mě přesvědčují, že kdybych si pustil starší nahrávky her, na což nemám čas, tak že bych se divil, co všechno tam původně nebylo.

    Jakým způsobem se rodila témata Cimrmanových her?

    U prvních tří her to běželo samospádem, to jsme ještě o Cimrmanovi tak moc neuvažovali, protože to byly hry pro variantu bez semináře. A je na nich znát stopa dobové divadelní a literární inspirace. Třídní kniha Ládi Smoljaka je do značné míry absurdní divadlo havlovského typu, můj Akt zase víc fraška. Tehdy se mi moc líbilo Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho Ladislava Smočka a chtěl jsem napsat něco v tom stylu. A když jsme pak společně napsali Hospodu Na mýtince, dospěli jsme k poměrně šťastné myšlence, že bychom měli jít po žánrech. Nejprve to byla opereta, pak přišel Jarda Weigel s nápadem, abychom napsali detektivku, a tak vznikla Vražda v salonním coupé, postupně došlo na operu, pohádku pro děti a tak dále. Záskok by se dal nazvat perzifláží vesnického dramatu, Afrika je vlastně variantou objevitelské hry Dobytí severního pólu, jenže v teplých krajích. A Švestku jsme nazvali jevištní sklerotikon. Později nám o ní Jan Kolář řekl, že je to takový veselý Ionesco. U téhle hry, kterou jsme si, vzhledem ke stárnutí ansámblu, napsali „na tělo“, je obdivuhodné, že z nápadu, který se dá shrnout do jediné věty, vznikla hodinová hra. Vždyť nejde o nic jiného, než že se staří dědkové rozhodli, že očešou švestku, a nepodařilo se jim to.

    Jak se vlastně dala dohromady herecká parta DJC?

    Miloň Čepelka byl spoluzakladatel a hrál s námi od začátku. Jarda Weigel byl zaměstnán v Mladém světě s Láďou Smoljakem a my jsme ho požádali o grafické ztvárnění programů a plakátů DJC. A když přišel se zmíněným nápadem na cimrmanovskou detektivku, namluvil to na magnetofonový pásek a my jsme zjistili, že má nádherný hlas. Připomínal mi slavného rozhlasového herce Antonína Zíba. A tak jsme ho do té detektivky hned obsadili.

    Jazykový génius Jaroslav Vozáb nás doprovázel do Vídně, kam jsme byli pozváni na festival Wiener Festwochen. On byl natolik jazykově vybavený, že nás stačil při hraní sledovat, a když jsme něco řekli špatně, tak nás zastavil a sdělil to rakouskému publiku správnou němčinou. Na tom zájezdu jsme si ho zamilovali a obsadili ho do Hospody Na mýtince jako vězně Kulhánka. Pavel Vondruška k nám přišel, když bylo zapotřebí, aby nám nějaký hudebník s tou operetou pomohl a také to s námi nacvičil. A Ladislav Smoček nás tehdy upozornil, že Pavel, kromě toho, že je dobrý dirigent, také hraje výborně Burkeho v amatérském nastudování jeho hry. Zároveň jsme oslovili i Jana Klusáka, nejen jako geniálního skladatele, ale i jako herce.

    Petr Brukner je z Brandýsa nad Labem, kde Láďa učil. A když mu řekl, že zakládáme divadlo, Petr projevil přání, že by u toho chtěl být, třeba i jako oponář. Takže nám skutečně ze začátku roztahoval a zatahoval oponu. Pak jsme ho zkusmo obsadili do roličky studenta v jednom semináři a on byl tak půvabný, že už zůstal hercem. Jan Hraběta byl osvětlovač a zvukař, kterého Miloň Čepelka jednou slyšel, jak si jen tak pro sebe zpaměti říká dlouhý monolog Huga Pludka z Havlovy Zahradní slavnosti. A když nám emigroval Oldřich Unger, tak jsme Hrabětu ze zvukařské kabiny vytáhli na jeviště. A takhle k nám postupně z technického zázemí přibyli i další herci. Malými rolemi začínal i můj letitý kamarád Bořek Penc.

    Jakým způsobem se vyvíjel herecký styl DJC? Strážcem jeho „neherecké“ podoby byl Ladislav Smoljak…

    Láďa nás hlídal jako pes a byl hodně svéhlavý. On dokonce nedbal ani na to, že jsme byli některým divadelníkům pro smích. Když se totiž na jevišti nic nedělo a jenom se bez jakéhokoli jevištního pohybu mluvilo, tak se začalo říkat: To je jak u Cimrmanů. Ale Láďa si nedal říct a dobře dělal. On přesně cítil, že nemá smysl dávat slovnímu vtipu pohyb, protože je rušivý. A taky věděl, že naše divadlo je skoro literární kabaret, takže slovo tam hraje hlavní roli. Jeho zásadou bylo, že bychom měli hrát tak, jako když vyprávíme vtipy. V tom případě také neměníte hlas, nehrajete „za postavu“, ale všechno to jenom citujete, takže i to naše působení na scéně nemělo být herectví, ale citace.

    Láďa měl pravdu, jenže sám se taky někdy neudržel. Když se podíváte na jeho Varela Frištenského, tak to je obdivuhodně realistické hraní. Ona si ta postava někdy o to sama řekne, a když má člověk aspoň nějaký herecký talent, tak se neudrží, přestane citovat a začne hrát.

    To ale není případ jen Ládi Smolja­ka, třeba ženské postavy Miloně Čepelky také zrají jako víno…

    Miloňovy herecké schopnosti jsme zpočátku trestuhodně podcenili. My jsme vlastně u něho valný herecký talent vůbec nepředpokládali, takže jsme mu přisoudili jen účast v semináři. A on nás všechny překvapil. Jeho herectví je zvláštní v tom, že čím je postava vzdálenější jeho charakteru, tím ji hraje líp. Naprosto cizí je mu třeba voják, takže jako zupák je výborný. A nejvzdálenější jsou mu samozřejmě ženské postavy a ty taky hraje nádherně. Kdežto my ostatní hrajeme líp sami sebe než své postavy. Miloň je vlastně daleko víc herec než my.

    Jak to bylo s vámi, když jste začal víc hrát ve filmu? Pamatuji si, že Láďa Smoljak měl výhrady k vaší údajně sílící herecké profesionalitě

    Jenže já jsem se ve filmu spíš hrát odnaučoval! Když jsem přišel před kameru, tak jsem si uvědomil, že člověk musí ne hrát jinak, ale skoro nehrát. Divadlo vyžaduje od herce stylizaci už tím, že musíte mluvit nepřirozeně hlasitě, kdežto ve filmu můžete šeptat. Takže já jsem se učil před kamerou pouze být a nehrát. I proto jsem si vybíral vždycky role, které mi to umožnily, kdy jsem to byl prostě já.

    Takže vy jste ve filmu proti jevišti spíš podehrával…

    Já jsem si záhy uvědomil, že nejlepší je, když tam nedělám skoro nic. A jestli to mělo nějaký vliv na můj herecký výraz na jevišti DJC, těžko říct. Člověk na jevišti holt sám sebe nevidí. Láďa sice hlídal náš neherecký styl, ale zároveň věděl, že když je člověk rigorózní a nikdy neudělá výjimku, že je to taky špatně. Takže on nám ta naše herecká vybočení toleroval. Například o mně věděl, že bych se pro smích na jevišti přerazil, takže snášel, že jsem do toho občas šlapal, i když jsem nemusel. A rezignovaně říkal: No jo, ty prostě, aby se zasmáli, tak uděláš všecko.

    Jestliže jste mu vadil vy, jak snášel insitní herectví Pavla Vondrušky?

    On trpěl, ale věděl, že se s tím nedá nic dělat. Že když mu to vezmeme, tak to přestane být Pavel Vondruška, jak ho mají lidi rádi. A Pavel koneckonců se stejně nadsazeným prožitkem „hrál“ i v životě. On mi třeba v šatně říkal: Já každé ráno běhám! Co děláš ty?? Ty neběháš??? To si ty následky teda přičti sám!!! A v těch pár větách to byl ohromný herecký výstup.

    Co vás po padesáti letech na jevišti DJC drží? Je to víc snaha nezklamat očekávání diváků, anebo vás to pořád ještě baví?

    Nás to opravdu baví. A vědomí, že nám bude dovoleno hrát už ne desetiletí, ale maximálně roky, to ještě posiluje. Já si každého představení vážím a vím, že v tom nejsem sám, že to kluci prožívají stejně. A všichni cítíme, že bychom si měli ohlídat chvíli, kdy si divák řekne: Už to není ono. My víme, že tohle nebezpečí tady číhá. Ale poznáte z očí diváků, jestli to ještě je ono, anebo už není. A asi by se to ukázalo i v pokladně, že by diváci přestali chodit.

    Ale zatím tomu tak není a já mám pocit, že diváci tenhle čas citlivě prožívají s námi. Že jsou vděční, že ještě na jevišti existujeme, že nás ještě můžou vidět. A leccos nám asi odpouštějí právě z radosti, že to divadlo ještě chytli, byť na samém konci. Ti, co k nám vodí své děti, dnes už i vnuky, říkají: On vás kluk zná jenom z DVD, dneska je tady prvně, aby vás viděl naživo. Čili my už fungujeme tak trochu jako rarita.

    Uvažovali jste někdy opravdu o konci? Třeba po smrti Ládi Smoljaka?

    Tehdy jsme o tom vůbec nepřemýšleli, protože jsme si byli jisti, že kdybych místo něj odešel třeba já, tak by se Láďa zachoval stejně. Tehdy pár lidí řeklo, že je ideální čas s divadlem skončit. Jenže to máte, jako by vám někdo řekl: Tak – a teď začni žít úplně jinak. A vzal vám to, co máte nejradši. My jsme nemuseli svolávat žádnou schůzi, protože jsme všichni pokračovat chtěli. Nás to paradoxně zmobilizovalo, začali jsme řešit, kdo převezme kterou roli, a to by v tom byl hrom, abychom to nedokázali!

    Umíte si představit, jak by se váš profesní život vyvíjel, kdyby nevzniklo DJC?

    Kolikrát já si tuhle otázku pokládám a nedovedu si na ni odpovědět! Kantořinu jsem opustil ještě před tím, než vůbec bylo potuchy o zakládání divadla. Chtěl jsem psát a učitelství mi to nedovolovalo. Takže když mě Miloň Čepelka vytáhl ze Žatce, kde jsem učil, do Prahy do rozhlasu, byl jsem rád. S Jiřím Šebánkem jsme začali dělat Vinárnu U Pavouka a tam se zrodil cimrmanovský humor. Ale kdyby toho nebylo, asi bych zůstal u kantořiny, protože nemůžu říct, že by mě učit nebavilo. Zvlášť na gymnáziu, to byla radost. Dá se říct, že jsem byl oblíbený kantor. Ale asi bych neměl ambice stát se ředitelem školy ani inspektorem. Nejspíš bych se tak jako tak dostal k psaní, k veselýmu psaní. Ale i v tomhle směru mi divadlo pomohlo, protože knížky jsem začal vydávat v čase, když už jsem byl znám jako člen DJC. Těžko říct, jak bych dopadl bez tohoto bonusu. A kdo ví, jaké by byly moje povídky, kdybych neměl předchozí zkušenost s psaním her, s humorem na divadle. Tahle zkušenost nám oběma s Láďou pomohla i při psaní scénářů. Časem jsme dokázali dost přesně odhadnout, kde smích bude a kde asi ne.

    A když tam nebyl, kdo rozhodoval o tom, co se vyhodí?

    Měli jsme pravidlo, že když se něco nelíbí jednomu z nás, tak to tam nebude. Ale někdy jsme zkusili Láďovu i mou variantu, a ta, která měla u diváků větší úspěch, zůstala. Když se sál prohne smíchy, tak nezbývá než říct: Klobouk dolů, to je ono!

    Kdesi jsem četla, že v Národní knihovně má více odkazů než Cimrman jen William Shakespeare. Jaký je to pocit být popularitou srovnatelný s velkým Williamem?

    Vážně? Naše popularita plyne zřejmě z toho, že jsme svým způsobem jedineční. Nevím, že by někde hráli padesát let všechny hry od vzniku divadla, prakticky beze změny. A hrajou je skoro titíž lidé jako na začátku, navíc samí chlapi. Ale je pravda, že Shakespeare to měl podobně. A pak, ten počet repríz! Málokteré divadlo má tisíc dvě stě repríz jednoho titulu, jako má naše nejhranější Hospoda Na mýtince.

    Zažili jste diváckou krizi? Jak to bylo po listopadu 1989?

    Těsně po sametové revoluci jsme prvně zažili nevyprodaná představení. Lidi lační zpráv seděli u rádií a televizorů a zajímala je politika, ne sranda. Ale že se k nám lidi vrátili, přičítám tomu, že jsme opravdu nebyli vysloveně satirické divadlo. To, že jsme nebyli primárně svázaní s dobou, způsobilo, že jsme mohli přejít do jiných historických kulis.

    Vy jste nikdy nebojovali přímo proti režimu, ale proti lidské blbosti neboli hovadství, jak už říkal Jan Werich. A ukazuje se, že to je opravdu boj věčný…

    No jistě, co si dneska budeme po­vídat.

    Kterou z her a postav DJC máte nejradši?

    S Láďou jsme pokládali za nejzdařilejší Dobytí severního pólu, ale pak jsme napsali Záskok a ten já mám nejraději. Možná, že Láďa to měl taky tak, ale to nevím jistě. Divadelní prostředí a ten nápad s bardem Prácheňským, který přijde souboru pomoci, a přitom mu vytrvale škodí, je natolik vděčný, že tu hru nese. A líbí se mi na ní i to, že má vlastně tři části. Vždycky jsme měli seminář a hru, ale tady je krátký seminář, pak příjezd mistra, ještě před samotnou hrou, a teprve potom vesnické drama, jehož motiv jsme si tak trochu vypůjčili od Boženy Němcové. A navíc v Záskoku smím přehrávat, tam je to funkční. Čili kdybych měl říct, kterou postavu mám nejraději, tak je to Karel Infeld Prácheňský.

    Ale zajímavé je, že neexistuje hra, na kterou bych se netěšil. Když se podívám do diáře, která hra mě čeká, tak nikdy neřeknu: Jéžišmarjá, na tohle nemám chuť! A z toho střídání titulů plyne zvláštní radost, že těch patnáct kusů udržíme v paměti. Pořád to máme tak rádi, že by to člověk dělal zadarmo.

    Jak se říká v Záskoku: s Karlem Infeldem Prácheňským bych si klidně zahrál i zadarmo…

    No právě, takže toho já bych si klidně dal i zadarmo!


    Komentáře k článku: Zdeněk Svěrák: Karla Infelda Prácheňského bych si klidně dal i zadarmo!

    Komentáře k tomuto článku byly uzavřeny.



    Obsah,