Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zdeněk Stejskal

    Sedmou sezonu herec Horáckého divadla Jihlava. Režisér, například inscenace Igora Bauersima Norway.Today, kterou je možné vidět v pražském Divadle Kampa.

    Zdeněk Stejskal

    První divadelní zážitek

    Už v mateřské škole jsem měl recitovat básničku na besídce. Jediné, co si pamatuju, je, jak mi maminka mávala z hlediště, seděla vpravo nahoře, a já stál a mlčel a mlčel a pak už jen brečel a vychovatelka mě musela odvést z jeviště.

    Divadelní sen

    Já myslím, že klasika: Stojíte na je­višti v záskokové roli a máte jiný kostým a kolem vás hrají kolegové úplně jinou inscenaci, než vy zaskakujete, a vůbec netušíte, co říct a dělat. A uprostřed hry se ze sálu plného diváků vynoří usměvavý Ivan Rajmont, přeruší děj a oznámí, že jste ten nejhorší herec, jakého kdy poznal, a že s vámi končí a už nikdy vás neobsadí do své inscenace, protože mu to kazíte…

    Divadelní zkušenost (role), na kterou nemůžete zapomenout

    Každá role je zkušeností, na kterou se nedá zapomenout… ať v dobrém, nebo špatném. Mám to štěstí, že poslední tři, čtyři sezony mám kolem sebe řadu režisérů, kteří mě divadelními zkušenostmi zásobují vrchovatě, a je těžké vybrat jednu roli či jen jedno setkání.

    A je jedna rada, kterou si neustále opakuji. Připomínka režisérky Mařenky Lorencové: Když nehraješ, hraješ nejlíp.

    Doba, ve které byste chtěl žít a věnovat se divadlu, případně je sledovat

    Já bych hrozně chtěl sledovat staré herecké bardy a mé vzory a jakési modly hereckého ideálu, jak v současné době začínají u divadla jako kandrdasové. Chtěl bych vidět, jestli a jak se dopouštějí základních hereckých přešlapů a omylů a vypořádávají se s dychtivostí svého mládí, se svými hereckými sny a současným směřováním divadla.

    Osobnost divadelní historie nebo přítomnosti, se kterou byste rád zašel na kus řeči (o čem byste s ní chtěl mluvit?), případně s ní spolupracoval (na čem?)

    Je to asi dva roky, co jsem měl nutkání odjet do Prahy a zajet za Ivanem Trojanem a vyděsit ho přítomností oblastního kolegy, kterého vůbec nezná a nikdy neviděl. Chtěl jsem se ho zeptat, jak by se zachoval on, kdyby musel stát na jevišti, aniž by věděl, proč tam je a co tam dělá, aniž by dostal jedinou režijní připomínku, aniž by mu byl dán prostor pro hereckou práci. Kdyby musel jak cvičená opička jen sedat a vytvářet „reakční skupinu“ bez jediného opodstatnění a vysvětlení, bez režijního vedení. Jak by se zachoval? Rezignoval by na hereckou práci, anebo se smířil se sisyfovskou dřinou bez výsledku. Jednou se ho na to snad zeptám…

    Inscenace/projekt, který byste rád viděl podruhé (víckrát), a inscenace/projekt, který byste víckrát vidět nechtěl.

    V roce 2000 jsem viděl v Městském divadle ve Zlíně derniéru inscenace Chytrolín a Hňup režiséra Ivo Krobota. Představení jsem od páté minuty probrečel až do konce… Dodnes nevím, jak to dokázali. Chtěl bych ho vidět ještě jednou.

    Myslím si, že každá inscenace má svého diváka. Jde o to, vybrat si ten typ inscenace – divadla, který je vám blízký. Takže hodnotit inscenaci, která se mi nelíbila a nechtěl bych ji už nikdy vidět, je tak subjektivní, až jde o intimní záležitost.

    Kniha, kterou máte na nočním stolku, a kniha, kterou byste nikdy nedal do antikvariátu

    Umberto Eco – Jméno růže. Dodnes neumím popsat, co přesně mě na ní tak fascinuje. Chtěl bych se naklonovat a hrát v jedné inscenaci všechny postavy…

    Film nebo televizní pořad, na který jste se kdykoli ochoten dívat, a film, případně televizní pořad, který už podruhé vidět nechcete

    Jsem šťastlivec, který už dvanáct let nemá televizi, a tak se na ni nedívám. To je, myslím, moje odpověď na otázku, jaký televizní pořad už podruhé vidět nechcete. Asi nejvícekrát jsem viděl film Woody Allena Match Point. A tak jako u Jména růže neumím vysvětlit, co mě na tom filmu tak fascinuje…

    Hudba, kterou posloucháte – doma, v autě, na koncertě…, a hudba, kterou zásadně neposloucháte

    Jsem blázen do barokní opery a zpívaných duchovních skladeb baroka – Vivaldi, Händel, Bach. To můžu poslouchat neomezeně a pořád dokola. Asi to dělá dobře mému mozku.

    Obraz/fotografie/plakát, který byste chtěl mít v obýváku, v ložnici, v kuchyni a (případně) na záchodě

    V bytě mám všude pověšené originály od Aleše Kauera, jak ze současné tvorby, tak z jeho minulé. Asi jsem na něho fixovaný. Ani mě nenapadlo mít něco jiného.

    Nápoj, který si nejraději dáváte v divadelním baru

    Divadelní bar je pro mě synonymem espresa s mlékem a čtyřmi cukry.

    Květina, kterou byste nejraději dostal na premiéře

    Takovou tu plnou roksy lízátek.

    Kým/čím byste byl, kdybyste se nevěnoval divadlu

    Chtěl jsem být strojvedoucí, ale to mi zatrhli už jako malému, protože jsem krátkozraký. Tak jsem si to vykompenzoval řidičským oprávněním skupiny B, C, D a E. Byl bych tedy řidičem autobusu, to vím jistě.

    Divadelní postava, kterou byste chtěl být v reálném životě

    To je tak skvělá otázka, že mě to nikdy nenapadlo. A když nad tím čím dál tím víc přemýšlím, raději žádnou. Drtivá většina mých postav byla něčím ujetá a mně stačí ten život, co mám.

    Chtěl byste umřít na jevišti (v divadle)?

    Jo!

    Plus: Oblíbený/neoblíbený divadelní kritik

    Ještě jsem se s žádnými kritiky nepoznal tak, abych si někoho z nich mohl oblíbit, nebo neoblíbit. Ale už jsem o některých slyšel, to jo…

    • Autor:
    • Publikováno: 31. března 2015

    Komentáře k článku: Zdeněk Stejskal

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,