Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zdálo se mi, žes přijel z vězení na koňovi

    Blíží se konec roku a s ním i anketa Lidových novin Kniha roku. Je to vždy zajímavé čtení, jaké publikace a proč koho zaujaly, jaké trendy se objevují v současné české, případně i překladové literatuře. Letos však může dojít k paradoxní situaci – mezi jmenovanými tituly by mohla být začátkem tohoto roku vydaná kniha, jejíž podstatná část již v této anketě za rok 2006 zvítězila: Juliana Jirousová / Ivan Martin Jirous: Ahoj můj miláčku.

    Ivan M. Jirous, Juliana Jirousová s dcerami Martou a Františkou FOTO ARCHIV NAKLADATELSTVÍ TORST

    Před deseti lety totiž vyšla u stejného nakladatelství a edičně podobně pečlivě připravená kniha Magorovy dopisy, jež obsahovala Jirousovy dopisy, které v sedmdesátých a osmdesátých letech napsal z českých věznic svým ženám Věře a Julianě. Právě ta tehdy v anketě – právem – bodovala. Ukázala totiž bouřliváka Ivana Martina Jirouse v nečekaně intimních polohách soukromých úvah a dialogů a vedle toho podávala svědectví o oné době. Jirous vedle soukromí píše i o tom, co zrovna čte (včetně denního tisku), poslouchá v rozhlase či sleduje ve vězeňské televizi. Komentuje to a píše různé vzkazy nejen svým příbuzným, ale i přátelům.

    Už tehdy však těmto textům chyběli protihráči, přesněji partnerky, které s ním komunikovaly a na jejichž dopisy reagoval. Čtenář se musel domýšlet, co asi Věra a později Juliana píšou, jak s Jirousem komunikují. Tak trochu jako byste četli jen – třeba – dialogy jedné postavy v dramatu. To se v právě vydaném objemném vydání Jirousovy vězeňské korespondence (s velmi podrobným a osvětlujícím edičním doprovodem) z velké části napravuje.

    Kniha obsahuje oboustrannou korespondenci z třetího až pátého Jirousova věznění, tedy z let 1977–1979, 1981–1985 a 1988–1989, kdy byla adresátkou Jirousova druhá žena Juliana. Oproti vydání z roku 2006 tedy chybí dopisy z prvních dvou Jirousových uvěznění, neb se – údajně – dopisy odesílatelek nedochovaly. A naopak úplnou novinkou jsou dopisy z posledního věznění, jež po Jirousově smrti objevila v jeho pozůstalosti dcera Františka. Budiž poznamenáno, že čtyři z nich se zachovaly jen díky Divadelním novinám, kterým je autor v roce 2008 poskytl. Dva z nich vyšly v jeho pravidelných sloupcích Na Oáze s Magorem v DN č. 20 a 21, zbylé dva jsem na popud autora opsal pro další možné publikování. Občas totiž měl Magor – jak jej všichni oslovovali a znají (a i on tuto přezdívku měl rád) – při psaní trochu „díry“. Někam zmizel, anebo neměl sílu či chuť psát. Pak tyto texty – měl jsem v opisech i několik v té době nepublikovaných autorových básní – přišly k dobru. Všechny čtyři dopisy jsem však Magorovi vrátil a on je – zřejmě nenávratně – při svých toulkách pražskými hospodami ztratil.

    Vraťme se však k aktuálně vydané korespondenci. Teprve doplněním o „chybějící labutí křídlo“ se z ní stává – troufám si tvrdit – plnohodnotná literatura. S ostýchavou zvědavostí přebíjenou nejen historickou, ale také myšlenkovou a literární hodnotou komentářů, vzkazů a úvah, popisů situací a dějů, stále se vyvíjejících dialogů a pokračujícího vztahu, v nich sledujeme zprvu – ze strany Juliany – rozechvělý lidský vztah, který se přes několik menších krizí stává po třinácti uplynulých letech možná pevnějším, než by býval byl nebýt osudem dané situace. Každý se většinu těch let musel spolehnout sám na sebe a současně oba plně věřili i tomu druhému. Juliana se Martinovi oddala se vším, co taková – doslova křesťanská – víra a vztah obnášejí. …je tam pěkně, vesele chumelí a já s tím nějak nejsem v souladu. S tím sněhem mám pořád velký obtíže, ne že bych se na něj zlobila, ale nedokážu přijmout takovou tu poklidnou radost, kterou sníh v sobě má. Včera večer když jsem vystoupila na Kasárnách a uviděla tu čistou bílou krajinu, tak mě to tak zaskočilo a rozlítostnilo, že jsem honem zalezla do zatuchlé čekárny, nejsem schopná se sama z takovejch věcí těšit, je to asi tak, že jistá část mé bytosti, která se dovede těšit ze života, je uvězněná s Tebou. Zítra ale na tu procházku stejně půjdu, protože chci, aby na tebe čekala zdravá a silná ženská, nikoliv nějaká utrápená mátoha, píše Juliana ze Staré Říše 1. prosince 1977. A to jsme teprve na začátku knihy, a tedy i popisované ságy jejich vztahu. Juliana je velmi otevřená, upřímná, opravdová. Vždy trochu sebeironická, téměř stále – programově – optimistická. Postupně se ale dozvídáme i o jejích únavách a pochybách. Narodí se jim děti, které musí sama vychovávat. Je s nimi sama, kupuje uhlí na topení, shání peníze. Marta s Františkou postupně rostou, otec jim posílá básničky (jež později vyjdou ve sbírce Magor dětem) a pohádky, a Juliana opět nachází – i zásluhou své silné víry – sebejistotu a vyrovnanost. Její dopisy se v posledním oddíle stávají věcnější, za to se ale mezi nimi objevují dojemná psaníčka a obrázky dcer. Korespondenci i vztahu dodávají další barvy a rozměr. Milý tatínku, moc tě pozdravuju a chci ti napsat že se mi o tobě nedávno zdálo. Zdálo se mi žes přijel z vězení na koňovi. (…) Aš ti napíšu dopis tak ti něco nakreslím…, píše 22. února 1989 tehdy sedmiletá Marta. A přikládá fixou kreslené obrázky.

    Těmito dopisy, těmito obrázky se kniha v podstatě uzavírá. Poslední dopis je Jirousův – ze Stráže pod Ralskem 6. listopadu 1989. Poslední dvě věty znějí: Půjdete se podívat na televizi na svatořečení blahoslavené Anežky? Doufám, že to budou přenášet. Dějinné události začínaly nabírat nový směr.

    Korespondence Juliany a Ivana Martina Jirousových Ahoj můj miláčku, jejíž název je citací úvodních slov každého dopisu Juliany do roku 1985 (v letech 1988–1989 používá už trochu odměřenější Milý Martine), zdaleka není „jen“ dokumentem doby a vztahu, i když tak ji asi budou číst mnozí čtenáři. Je to ale také – a možná především – kniha vroucí lásky a oddanosti, dialog dvou bytostí hledajících lidské doteky přes ostnaté dráty vězení a nacházejících vnitřní sílu a pouta neohlížející se na vnější svět. Důstojně a hrdě, samozřejmě a bez sebelítosti jej překonávající. Ač často věcná a psaná prózou, jde svým způsobem o poezii. O mohutnou literární skladbu psanou dvěma pozoruhodnými osobnostmi. Rozdílnými a současně tak si blízkými.

    Pro mne nejen kniha roku, ale kniha, jež bude patřit do zlatého fondu české literatury. Ne. Už patří!

    Juliana Jirousová / Ivan Martin Jirous: Ahoj můj miláčku (Vzájemná korespondence z let 1977–1989). Uspořádaly, k vydání připravily a komentář napsaly Daniela Iwashita, Petra Poukarová a Marta Kodíková. Vydal Torst. 1158 stran.


    Komentáře k článku: Zdálo se mi, žes přijel z vězení na koňovi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,