Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Surfujeme s Rukopisy

    Výrazně vlastenčící vyznění Rukopisů – Češi slavně vítězící nad cizáky, již je chtějí připravit o vše, co Čechům vlastní – propojilo promýšlení textového východiska se silně pociťovaným radikalizujícím se českým nacionalismem. Co by se stalo, kdyby se s texty Rukopisů začalo nakládat fanaticky, pseudonábožensky? Co kdyby se začaly vykládat jako morální imperativy pravého češství? Kdyby na jejich podkladě měl proběhnout rituál znovuzasvěcení a rekonstrukce českého národa? Takto končí svůj úvodní text v programu k inscenaci Zbyhoň! na Nové scéně Národního divadla jeden ze spoluautorů tohoto kusu, dramaturg činohry ND Milan Šotek.

    Jako nejedna z tuzemských inscenací poslední doby je i Zbyhoň! obrácen k instituci divadla a herců FOTO PATRIK BORECKÝ

    V citovaných větách se vyskytuje příliš za vlasy přitažených KDYBY. Kdo by se dneska asi tak vracel k dvě stě let starým Rukopisům v tom smyslu, jímž o tom uvažuje Šotek? Vyznavači nacionalisticky střižených rituálů? Svatá prostoto! Východisko inscenace Zbyhoň! je ryze spekulativní, krotké, nemá na čem stavět, co budovat. Proto autorský kolektiv vedený režisérem Janem Fričem musel vymýšlet různé výkruty, aby se z té vratkosti vykroutil a vylhal, aby ji zamaskoval, ale to se z principu nemůže povést. Mohou se podařit nanejvýš jednotlivosti, takovými je několik zcizovacích, aktuální společenskou přítomnost komentujících výstupů nebo skromná várka situačních frků.

    Ilustrativním příkladem zauzlovanosti Zbyhoně! je okamžik, kdy uvaděči začnou chodit mezi publikum a rozdávají mu lístek s hereckým obsazením daného večera na Nové scéně, a to prý proto, že se někteří herci rozhodli v tomhle nehrát. Celý ten vtip ovšem vyzní pouze pro toho, kdo si koupí – tentokrát za devadesát korun – program, tradiční brožuru, kterou činohra ND ke každé inscenaci vydává. V knížečce je totiž až na Milana Stehlíka úplně jiné obsazení (včetně toho, že k roli mladé ženy Pavly je napsán režisér Jan Frič), než je sestava na rozdávaných lístcích.

    Jako nejedna z tuzemských inscenací poslední doby je i Zbyhoň! obrácen k instituci divadla a herců, z nichž si – jak jinak – utahuje. Na začátku inscenace nastupují účinkující na jeviště, které je zakryto kopií Hynaisovy opony, stěny podél hlediště Nové scény zdobí plachty s fotoreprodukcí stěn historické budovy ND. Nacházíme se jakoby v naší Zlaté kapličce a se svým ideovým programem nás seznamuje bratrstvo NN – Národ neskoná, jehož vůdcem je Libor (Filip Rajmont), oděný do teplákovky v národních barvách, ale s nápisem komunistické ČSSR. NN brojí zejména – v národní tradici – proti Němcům. Bratrstvo z Národního muzea zcizí mozek Františka Palackého a duchovně s ním obcuje pro posílení národního vědomí, které uvadá stejně jako počet Čechů… Osmička herců si to takzvaně užívá, Frič jim dává prostor k „blbnutí“, také ke zpěvu a k hraní na nástroje (zhudebněné verše z Rukopisů), všechno je to ironie na druhou a na třetí, ale občas bohužel takové úrovně, že mi bylo Ondřeje Pavelky nebo Pavly Beretové chvílemi upřímně líto – herectví je někdy velmi nedůstojné povolání.

    Těch zhruba devadesát pět minut hraných bez přestávky začne být po hodině obtížně snesitelných, nastupuje vršení dalších a dalších obskurností, jejichž společenský dosah je nulový. Tohle není žádné slovo k dnešku, nýbrž nezávazné pohrávání si s epochami a fenomény včetně fake (news), vždyť přece i ty Rukopisy jsou takový fake… Provádí se tu pouhý surfing, s nasazením sice, ale beze smyslu a cíle. Příznačná je tečka inscenace: před diváky si stoupne pan Jiří čili Milan Stehlík, představující bytost nevídaně vysokého věku, a v zásadě prosí a žebrá, aby publikum vstalo a zazpívalo – hymnu. A tak tedy diváci s rozpaky vstanou a pějí se Stehlíkem. Stejně jako celý Zbyhoň! je i tohle bez přesahu, pouhé tvářící se gesto.

    Národní divadlo, Praha – Jan Frič, Milan Šotek a kol.: Zbyhoň! Režie Jan Frič, dramaturgie Milan Šotek, scéna Nikola Tempír, kostýmy Petra Vlachynská, hudba Jakub Kudláč, světelný design Martin Špetlík. Premiéra 17. května 2018 na Nové scéně.


    Komentáře k článku: Surfujeme s Rukopisy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,