Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Zbraně v Brně

    aneb V hlavní roli Ford mustang 1966

    Žabí stehýnka a francouzské víno mění nervozitu diváckých očekávání premiéry umělecké společnosti Zbrojovkapůl v požitek. Než se setmí a dorazí představitel hlavní mužské role, diváci mají dostatek času prohlédnout si se sklenkou v ruce výstavní prostory budovy č. 7 i probloudit areál bývalé brněnské zbrojovky. Interiér se blýská sešlostí a novotou zároveň, tu a tam do prostoru zatéká, podlaha je nasáklá mastnou černotou, oproti ní stěny září pestrobarevnými grafity, na kterých tu a tam ještě najdete nainstalován obraz. V hale, kde se bude hrát, polehávají na stolečcích s židličkami věci tzv. vyřazené z evidence; můžete tak posedět u hromady časopisů z let xy, u psacího stroje, telefonu, či u jen velmi těžko identifikovatelných objektů. Až po tomto příjemném hodinovém ustrnutí v čase představení Muže a ženy skutečně začíná.

    Minulost a budoucnost „7 a půlky“

    Úvodní slovo si bere Matěj T. Růžička, režisér a vůdčí osobnost Divadla v 7 a půl, které od nuceného a velmi diskutovaného odchodu z Kabinetu Múz v roce 2007 prakticky opustilo brněnskou divadelní scénu. Tvůrčí tým kolem této kontroverzní osobnosti se pod transformovaným názvem Zbrojovkapůl a s příslibem zachování stávajících prostor pro vybudování nezávislého kulturního centra (majitel areálu společnosti J&T a CPI Group chce jinak zbrojovku přestavět na městskou čtvrť) vrací do brněnského divadelního spektra. Brno tak získává po mezinárodním vzoru svou první industriální divadelní scénu. Dle mého názoru snad dokonce i se zajímavějším geniem loci než jaký je v pražské La Fabrice či Meet Factory.

    Růžička připomíná, že celý projekt Muže a ženy je financován z privátních zdrojů tajemným mecenášem, panem Mystérieux, jelikož jemu byl jakožto dlužníkovi přístup k veřejným zdrojům plně znemožněn. Vyslovuje naději v pokračování tvůrčích aktivit v nově objeveném prostoru zbrojovky a zmiňuje osud Divadla v 7 a půl. Mluví také o kultovní filmové předloze své inscenace (kterou ovšem ne každý zná), jejímž tvůrcům je sedm neopakovatelných večerů věnováno. A pak vstupuje do své role režiséra Michela, člověka, který po letech zfilmuje vlastní nenaplněný vztah k  ženě, jíž po patnáct let stále píše dopisy, přestože ona neodpovídá. Dopisy, čtené na začátku a na konci představení, dodávají inscenaci rámec, postava reálného režiséra Růžičky navíc propojuje divadelní svět s realitou. Působí jako autentická zpověď člověka, který hledá svou vlastní hodnotu a smysl svého počínání. Tento rámec vám však pravděpodobně dojde až ex post.

    V hlavní roli kabriolet

    V prostorné hale je z praktikáblů postaveno hlediště zahalené ze tří stran černým plátnem. Diváci tak sedí v jakémsi kukátku, z kterého hledí do rozlehlé tovární haly. Přímo před nimi je asi patnáct centimetrů vysoké bílé obdélníkové jeviště (obestavěné reflektory), které ovšem není jediným hracím prostorem. Inscenace přirozeně bere do hry industriální autenticitu. Na levé straně využívá kancelář se skleněnými tabulkami z části polepenými plakáty z pánských časopisů (odkazujícími na vykřičené domy pařížského Montmartru). Vpravo vzadu je prostor uzavřen řadami starých dřevěných šatních skříněk postavených na sebe; nejenže esteticky ozvláštňují prostor, ale zřejmě také pomáhají zlepšit akustiku. Několik skříněk dokonce visí přímo ze stropu nad pódiem. Na specifické atmosféře mají podíl také původní táhla, zářivky, trubky u stropu i další objekty, které při nasvícení vytvářejí pestrou stínohru.

    Za pódiem parkuje jasně červený kabriolet Mustang: maketa vozidla v reálné velikosti, ze které na místě kol trčí čtyři vzpěračské tyče. Při nastartování se jich chápou čtyři svalově naddimenzovaní muži v černém oblečení a s kuklami na hlavách (jinak zůstávají schovaní v pozadí ve stínu na červené pohovce). Originální inscenační nápad dokáže zprostředkovat autenticitu motorových závodů, ale je i prvkem komediálním a zcizovacím. Na cestě Paříž – dětský internát pokládají nosiči automobil na jeviště, cesta je tedy poklidná, romantická, doprovázena breptáním francouzského rádia, popřípadě tesknou melodií akordeonu. Adrenalinová atmosféra závodů je naopak podtržena kmitáním reflektorů, stroboskopem a autentickým řevem motorů.  Kulturisté si při zvedání řidiče i makety řádně zaposilují.

    Role kabrioletu se chvílemi stává tou nejvýraznější, možná až na úkor samotného milostného příběhu. (Ten je Lelouchovým filmem skutečně jen inspirován – a rozhodně také inspiruje k jeho zhlédnutí.) Inscenace pracuje s náhodným setkáním ovdovělého muže a ženy před dětským internátem. Scénář Simony Petrů ale tuto dvojici (na rozdíl od předlohy) nedovádí k happyendu. Původní zápletku ještě více zaplétá: pojednává o herečce a závodníkovi, z nichž ani jeden se přes vzájemné sympatie nemůže odpoutat od svého zemřelého partnera. Nedokáží se ze strachu trvaleji sblížit a nakonec se míjejí. Zde se však pouštím na tenký led interpretace příběhu, který se dá po jednom zhlédnutí jen těžko chápat. Trpí nečitelnou motivací jednání postav i nevykresleností jejich vnitřních běsů. Chyba může být na straně režijně-dramaturgické koncepce sázející především na zábavnost a na sugestivnost touhy vyhrát. Marie, neví, zda chce přijmout další filmovou roli. Michel se bojí jezdit párové závody, protože se jeho žena zastřelila poté, co byl omylem v televizi prohlášen za mrtvého. Co všechno je zauzlované v tomto klišé?

    Některé scény zřetelně vymezují prostor pro hereckou improvizaci, v zábavných dialozích dochází také k častému zcizování. Michal Isteník a Dana Růžičková umí „zhmotnit“ své děti, vodit je za ručičku a nakonec je strčit do kapsy jako krabičku cigaret. Místo francouzské večeře se nacpat kyselou okurkou, plavbu na parníku podniknout na křesle na kolečkách s nafukovacím rukávkem na jedné paži.

    Divadlo za hradbami Divadelního světa

    Navzdory všem nejasnostem je inscenace Muž a žena jedním z nejvýraznějších počinů na současné brněnské divadelní scéně: je srostlá s autentickou atmosférou prostoru, těží z originálních inscenačních nápadů i z propojenosti s jedním (nejen) divadelním osudem.

    Zatímco se v centru města odehrává přebujelý festival Divadelní svět, který do dění zapojuje snad všechny brněnské stávající scény a soubory, tři zastávky z Malinovského náměstí startuje svůj divadelní motor staronové divadelní uskupení. Je 13. června 2010 a lidé schopní jít proti proudu stále ještě existují. Mobilní telefony nevypínejte, nápoje neodkládejte, první ze sedmi představení (s dalšími reprízami se nepočítá) právě začíná. Osudové setkání s Mužem a ženou, setkání, které trvá hodinu a půl a nikdy se nebude opakovat. V tomhle případě nejde o továrnu na umění, ale o divadlo, které vás sejme svou rafinovaností a odzbrojí svou upřímností. Možná naopak.

    Zbrojovkapůl – Simona Petrů: Muž a žena (na motivy filmu Claude Lelouche). Režie Matěj T. Růžička, scéna Alžběta Hanzlová, kostýmy Babka, hudba Jana Kalvodová, Karel Albrecht, Lubomír Malinovský, světla Bob Racek. Premiéra 13. června 2010 v budově č. 7 brněnské Zbrojovky.


    Komentáře k článku: Zbraně v Brně

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,