Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Inspirující outsider

    Na Nový rok zemřel ve Varšavě po zákeřné nemoci Zbigniew Osiński (nar. 11. 5. 1939), polský teatrolog, kulturolog, zakladatel Institutu Jerzy Grotowského ve Vratislavi a profesor Varšavské univerzity a varšavské Divadelní akademie A. Zelwerowicze.

    Zbigniew Osiński pocházel z Poznaně, kde na tamní Univerzitě A. Mickiewicze vystudoval polonistiku. Od počátku se profiloval jako divadelní historik i kritik; věnoval se meziválečnému divadlu, například polským inscenacím Brechtovy Třígrošové opery či tvorbě významného polského divadelního režiséra s českými kořeny Wilama Horzyci, a jako kritik psal analytické rozbory divadla své doby.

    Přelomovým se pro Osińského stal rok 1962, kdy se během poznaňského hostování inscenace Akropolis Teatru Laboratorium (Divadla-Laboratoře) seznámil s jeho vedoucím Jerzy Grotowským. Jeho divadelní cestu od té doby sledoval a reflektoval bezmála půl století. Společně s Januszem Deglerem redakčně a editorsky připravil první vydání Grotowského textů z let 1965–1969 (Teksty z lat 1965–1969, Wrocław, 1989), jako odborný garant se podílel na objemném, více než tisícistránkovém vydání všech textů Jerzy Grotowského (Grotowski: Teksty Zebrane, Warszawa–Wrocław, 2012). Současně o tomto polském divadelníkovi světového významu napsal řadu knih, studií a analýz; mnohé z nich byly přeloženy do více než dvaceti jazyků. Z rozsáhlého Osińského díla o Jerzy Grotowském máme v češtině k dispozici bohužel pouze jeden jediný text – překlad rozhovoru o jeho návštěvě ve Workcenter of Jerzy Grotowski v italské Pontedeře (Kdo je Grotowski: Rozhovor se Zbigniewem Osińskim, Bulletin AMD 1988/5, přeložil O. Černý). Na Slovensku pod názvem Jerzy Grotowski: Od „divadla predstavení“ k rituálnym hrám (Bratislava, 1995) vyšly jeho knihy Grotowski a jeho Laboratoř a Grotowski vyznačuje trasy a editorský výbor Grotowského textů Divadlo a rituál (Bratislava, 1999), který Osiński připravil spolu s Januszem Deglerem.

    Nejsou to ale jen Osińského monografie a studie o Grotowském, jež budou stále představovat základní literaturu o díle tohoto polského divadelníka. Osiński byl také zakladatelem a autorem koncepce vratislavského Centra výzkumu tvorby Jerzyho Grotowského a divadelně-kulturního bádání (Ośrodek Badań Twórczości Jerzego Grotowskiego i Poszukiwań Teatralno-Kulturowych). Tato instituce, která od roku 2007 funguje pod názvem Institut Jerzy Grotowského, je uměleckým i výzkumným centrem, jež zkoumá a rozvíjí odkaz zakladatele Divadla-Laboratoře.

    Nejen tvorba Grotowského, ale obecněji divadlo hledající, jiné a svým způsobem podivné bylo hlavním odborným zájmem Zbigniewa Osińského. V sedmdesátých letech objevil divadelní soubor OPT Gardzienice, který v roce 1977 na východě Polska založil Włodzimierz Staniewski, a výrazně se podílel na zrodu jeho věhlasu; spolupracoval s Teatrem Ósmego Dnia, jehož členy přivedl k divadlu Grotowského. Vedle toho v první polovině sedmdesátých let působil jako hlavní literární vedoucí Starého Teatru v Krakově u režiséra Konrada Swinarského.

    Objevná a vpravdě revoluční byla i jeho badatelská a editorská práce o polském meziválečném divadelním studiu Reduta a jeho zakladatelích Juliuszi Osterwovi a Mieczysławu Limanowském. V osmisetstránkém díle Pamięć Reduty: Osterwa, Limanowski, Grotowski (Paměť Reduty: Osterwa, Limanowski, Grotowski; Gdańsk, 2003) popsal tuto první polskou divadelní laboratoř jako předchůdce a iniciátora hledajícího a experimentálního divadla v Polsku.

    Grotowski a – řečeno s Janou Pilátovou – jeho hnízdo, Swinarski, Reduta a asijské divadelní kultury tvoří základ celoživotního Osińského odborného zájmu. Jeho výzkum, studium a znalosti však obsáhly nejen tyto oblasti, které jsem zdůraznil. Neměl bych zde zapomenout na jeho studie o Kantorovi, vlivu a vztazích sovětské či francouzské avantgardy na polské divadlo atd. Toto byl jen můj chabý pokus poukázat v rámci jeho čtrnácti knih, jedenácti kolektivních monografií a řady časopiseckých studií a editorských počinů na základní souřadnice jeho díla.

    V úvodu Paměti Reduty napsal: Antropolog, který nezná a nerozumí historickým procesům, snadno upadne do abstraktních schémat, anebo prostě začne jenom fantazírovat; na druhou stranu historik, který má slabou znalost o základních problémech současné humanistiky, si neporadí s materiálem, který má k dispozici, bude vůči faktům a svědectvím, která dal dohromady, bezradný. Nezbytná je proto spolupráce zástupců obou těchto přístupů, anebo – což by bylo nejšťastnějším řešením – si je musí osvojit jeden a týž vědec; jedno druhé navíc vůbec nevylučuje. Právě v těchto větách se odráží Osińského krédo nejen jako vědce, ale také jako člověka. Z jeho slov a z vážnosti, s jakou přistupoval k tak podivnému povolání, kterým je profese divadelního historika, je patrné, že chápal divadlo v maximální míře existenciálně. Už z toho důvodu při jeho zkoumání bral vždy v potaz každou lidskou zkušenost a kontext.

    Osińského bytostně zajímalo a bez nadsázky řečeno pohlcovalo každé experimentující a originální divadlo a jeho reflexe. Patřilo mezi ně také divadlo české a jeho teatrologie. Na prvním místě musíme jmenovat divadelní teoretiky Pražské školy, k jejichž myšlenkám se ve svých textech vracel a „nutil“ je číst i studenty svých seminářů. Studoval také českou divadelní avantgardu v čele s Emilem Františkem Burianem (a zde rozepisuji obě Burianova křestní jména zcela záměrně, nikdy jsem totiž z Osińského úst neslyšel, že by si jména českého divadelníka zjednodušoval do pouhých zkratek, jak jsme zvyklí u nás). Významným intelektuálním a diváckým zážitkem bylo pro něj i české divadlo šedesátých let minulého století – zejména Činoherní klub, jehož inscenace navštívil během svého pobytu v Praze na začátku sedmdesátých let.

    Častokrát jsem od něj slýchal, jak sám sebe označoval za outsidera. Do značné míry měl pravdu. Bez jeho svéhlavosti a urputnosti by se mu nikdy nepodařilo to, co dokázal. V těchto dnech však myslím také na ty, s nimiž jsem se díky němu mohl seznámit. Zbigniew Osiński zůstane pro mne kromě své poctivé práce iniciátorem setkávání. A to hovořím pouze o nepatrném zlomku osob, o kterých vím, že je propojil. Bez jeho přičinění by společenství, které propadlo polskému divadlu, nebylo v Polsku i mimo ně tak početné.


    Komentáře k článku: Inspirující outsider

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,