Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zážitek čerstvý divadelní

    Doznívají prázdniny, a tak jsem si je prodloužil. Tedy pocitově. Poprvé jsem zhlédl program skupiny Veselé skoky. Petr Skoumal mě na ně posílal už dávno, ale já si vybral pro jejich hudebně mimicko taneční show právě zářijové „indiánské léto“. A dobře jsem udělal. Nebyla tam tma a nasvícená scéna, ale štědré odpolední sluníčko, voněla tráva a brouci lezli i se svými siluetami na plachtě stanu. Nebyla to však jen tak ledajaká tráva ani ledajaké letité stromy, které v podvečerním vánku příjemně šuměly. Veselé skoky totiž právě hostovaly ve finále festivalu Paralelní zkušenosti na zahradě nejstarší psychiatrické léčebny v Praze. Tento bývalý klášter svaté Kateřiny se k dadaistické produkci hodil i svými historickými vibracemi. Vždyť na jedné straně klášterní zdi chodíval Švejk do hospody U Kalicha, právě v oněch letech, kdy na druhé straně zdi ve Viničné ulici na fakultě přírodních věd přednášel mladý Albert Einstein. A tak jsem se onoho pátečního odpoledne díky Veselým skokům, slunci, stromům, trávě a dějinným vibracím ocitl i já v paralelním světě. Oproti obvyklému divadelnímu zážitku bylo moje první setkání s tímto souborem ozvláštněno ještě přítomností těch nejmenších diváků ve věku od tří do pěti, kteří na klínech svých rodičů pokládali pěkně nahlas nejrůznější dotazy týkající se momentální situace na scéně, třeba proč se tam ti mladí pánové vzájemně fackují s mladými dámami v rytmu čardáše a jiné, podobně sympaticky konkrétní.

    Co právě čtu

    Každé ráno při kávě kousek pozoruhodné knížky Michala Ajvaze Cesta na jih. Maluji si k tomu schéma toho, jak se jednotlivé vyprávěcí perspektivy prolínají a vzájemně proplétají, a už se těším, jak tím potěším své studentky a studenty v literárním semináři na Fakultě humanitních studií Karlovy university.

    Můj život s televizí

    Konečně jsem se propracoval k parádně velké obrazovce. Některé postavy mohu sledovat téměř v životní velikosti. V poslední době jsem se díval hodně na dokumenty. Potěšilo mě, jak se různé televize vtipně doplňují. Tak třeba ve stejnou dobu, kdy na Primě běžel seriál Hitlerovi muži, na TV Barrandov zase běžel seriál Hitlerovy ženy. Vysílací časy byly zvoleny tak, že jsem mohl sledovat seriály oba. Mnohé záběry už jsem kdysi viděl, ale teprve na velké obrazovce to má tu pravou poznávací dimenzi. Už se třeba nesoustřeďuji na Hitlera v popředí záběru, ale spíše na ty lidi za ním a kolem. Výrazy tváří generálů, bodyguardů i tajemníků stále více křečovité – tu a tam zbrázděné pokusy o násilný úsměv – vyjadřují, jak se v jejich nitrech perspektiva konečného vítězství úží a mizí v nekonečnu. Ale už se nedá nic dělat, musí se to nějak dohrát. Také barevné záběry z Berchtesgadenu stojí za to. Zatímco Eva Braunová s paní Speerovou víří jako dvě rusalky v bavorských krojích loukou a trhají polní kvítka, Hitler konferuje na terase se svými nejbližšími. Na své vojenské uniformně má lehce přehozený zcela civilní světlý baloňák. Dnes bychom takový přístup k módě nazvali postmoderní. Jak tomu asi říkali současníci? Byla tehdy vůbec nějaká módní policie? Možná tuhle důležitou sféru gestapo zanedbalo.

    Hitlerovy ženy nabízejí zase úplně jiné zážitky. Třeba když ještě předválečný Hitler ve fešáckém civilním obleku s kravatou přijede flirtovat s Winnifred Wagnerovou do Bayreuthu, ona mu s úsměvem nalévá kávu. On se vzápětí napije, lehce opaří, zakucká a pak dělá takové ty společenské ksichty, jako že je to v pohodě a že se dohromady vůbec nic nestalo. No zkrátka díky velké obrazovce se dozvídám, jak to všechno doopravdy bylo.

    Pozvání

    Tohle bude ovšem jenom pro fajnšmekry. V úterý 19. října o půl osmé večer budu hrát již asi po páté premiéru a zároveň derniéru. Bude to v klubu Utopia v Bělehradské ulici v Praze na Vinohradech. Představení je založeno na mezigenerační autorské improvizaci mezi mnou a Markem Tarnovským a též jeho dramaticko–zpěvním souborem Tréma 29. Téma večera bývá pokaždé jiné. Tentokrát to budou detektivky. Je to zkrátka program s otevřeným koncem. Nikdo z nás neví, jak to dopadne, ale bude to jenom jednou.


    Komentáře k článku: Zážitek čerstvý divadelní

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,