Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Záruka

    Existuje spousta důvodů, proč by člověk chtěl žít dlouho. Nedávno k nim u mě přibyl další významný. Koupil jsem si totiž sluchátka s doživotní zárukou.

    Vzhledem k pozoruhodné garanční lhůtě nebyla cena nijak závratná. Kolem tisícovky. Pokrytí každého ucha mě tak přišlo na pětistovku. A to do dělby té celkové částky nepočítám své střední ucho.

    Sluchátka mi umožňují nejen kvalitní poslech hudby, nýbrž jsou loajální i k domovnímu řádu. Ten požaduje, abych po 22. hodině exkomunikoval hlasité zvuky.

    Abych si užil té záruky co nejdéle, měl bych žít zdravě a taky obezřetně přecházet ulici.

    Škoda, že takové garanční rozpětí nebývalo nabízeno už za mého mládí. Tehdy jsem si pořídil první sluchátka, abych si užíval krystalky, kterou sestavil můj starší bratr. Okouzleně jsem tam poslouchal například píseň se slovy „Šel Frantík kolem zahrádky“.

    Frantíkem ovšem nebyl myšlen nějaký kráčející Francouz, neboť tehdy v padesátých letech minulého století u nás moc cizinců kolem zahrádek nechodilo.

    Netřeba být matematikem, abych si spočítal, že u doživotní záruky by bylo nejvýhodnější, kdyby k ní člověk přišel v co nejranějším věku, aby si jí užil co nejdéle.

    Mohlo by jít o ideální dárek do kolébky novorozeněte.

    U patriarchy Metuzaléma by pak taková délka záruky věru stála za to. Viz kniha Genesis (pasáž 5, 18–27): „Všech dnů Metúšelachových bylo devět set šedesát devět let.“

    Spotřebitel ovšem nesmí být pesimistou, jehož důvěra v naplnění tak dlouhé garance by byla naleptávána pochybností, zda dotyčný výrobce za tolik let nezkrachuje.

    Těší mě, že moje kromobyčejná záruka se vztahuje na výrobek, u něhož nehrozí, že by ho člověk jen tak někde zapomněl. Neztratí-li s ním ovšem z nějakého důvodu (zamilovanost, případně uvěření politickým slibům) hlavu celou.

    Po zakoupení oněch uchátek, jak sluchátkům říká jedna rozhlasová režisérka, jsem si v souvislosti s jejich velkoryse pojatou celoživotní zárukou musel chtě nechtě uvědomit, že moje časová perspektiva není stejná, jakou bych měl ve věku jinošském.

    A taky: co mi bude ta záruka platná, když mě začne opouštět sluch, který je bez záruky? Vycházím z faktu, že se nacházím v životní fázi vyjádřitelné názvem Walshovy a Gannonovy knihy „Času je málo a voda stoupá“.

    Ještě dobře, že na tak překvapivou záruku jsem byl připravován stupňovitě. Od startovních a zákonem daných dvouletých záruk se některé z nich šplhaly výš a výš, aby se zalíbily.

    Když jsme si domů pořizovali keramickou pánev, byla jí dána garance 5 let. Koupelnová sprcha: 6 let. Stejně autenticky cituji křeslo: 10 let. A co teprve matrace: 25 let, i když na ní někdy spávám taky odpoledne.

    Za zmínku stojí i spatřený inzerát na střešní tašky s padesátiletou zárukou mrazuvzdornosti.

    Když mi při nákupu sluchátek byla sdělena jejich neobyčejné garance, byl jsem potěšen jako malej Jarda.

    Jenomže právě jenom „jako“.

    Autentický malý Jarda by si těch sluchátek užil totiž vskutku celo­životně.“

    Rudolf Křesťan

    Literární noviny číslo 43/2013 vyšly 24. října 2013.

    www.literarky.cz predplatne@literarky.cz


    Komentáře k článku: Záruka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,