Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    září-říjen

    Rudolf Pellar

    28. 2. 1923 Púchov nad Váhom – 4. 9. 2010 Praha

    Herec, šansoniér, překladatel. V roce 1946 vystudoval brněnskou konzervatoř a nastoupil do angažmá v Horáckém divadle Jihlava. Pak krátce hrál a zpíval v Hanáckém divadle v Přerově a Slezském divadle Opava. Od roku 1948 působil v Praze, nejprve jako herec v Divadle S. K. Neumanna (1948–54), pak jako sólista operety ve Státním divadle v Karlíně (1954–60), dále hrál v Divadle ABC (1960–62), v Městských divadlech pražských (1962–63), v Československém filmu (1963–69) a opět v Městských divadlech (1969–90).

    Od poloviny padesátých let zpíval s orchestry Karla Vlacha a Gustava Broma, jeho největším hitem se stala píseň Červená aerovka. Od roku 1969 vystupoval v ČRo se skupinou přátel v pravidelných měsíčních pořadech písniček a mluveného slova. Název pořadu se s ohledem na nátlak „shora“ měnil, od Písniček pod obraz až po Šanson, věc veřejná. Normalizační tlaky ho přivedly k překladatelství. Spolu s manželkou Lubou mají na svém kontě přes sto překladů především moderní angloamerické prózy a dramatu, překládali však i z němčiny. V roce 2004 vyšlo jeho jediné – retrospektivní – CD Písně a v roce 2008 vydal vzpomínkovou knihu Nejdřív se musíte narodit.
    luc

     

    Martin Štěpánek

    11. 1. 1947 Praha – 16. 9. 2010 Praha

    Herec, publicista, moderátor Rádia Svobodná Evropa, od září 2006 do ledna 2007 ministr kultury v tzv. první vládě Miroslava Topolánka. Byl jedním ze tří dětí slavného českého herce Zdeňka Štěpánka. V roce 1969 absolvoval Divadelní akademii múzických umění (DAMU) v Praze. Stejně jako otec a bratr Petr se stal členem činohry pražského Národního divadla (1968–73), odkud z politických důvodů odešel do Činoherního klubu (1973–76) a pak do Divadla na Vinohradech (1977–81). V roce 1981 emigrovat s rodinou z Československa. V Rakousku požádal s manželkou, herečkou Jaroslavou Tvrzníkovou a dvěma dětmi o politický azyl (1981). Po krátkém účinkování ve vídeňském divadle Die Komödianten (1981–82) odešel roku 1983 do Mnichova. Jako hlasatel a politický komentátor byl zaměstnán v českém vysílání Rádia Svobodná Evropa (1983–94). V roce 1994 se natrvalo vrátil s redakcí RSE (1994–02) do Prahy a kromě psaní, pedagogické, veřejné a politické činnosti se vrátil i k herectví na divadle, ve filmu, v televizi, v dabingu a v rozhlase. Po návratu z exilu postupně od roku 1995 hostoval v Divadle na Vinohradech, v Národním divadle, v Lyře Pragensis, v Divadle v Dlouhé, v Divadle Ungelt, v Pražském komorním divadle a v mladoboleslavském Městském divadle. V důsledku svých dalších aktivit čím dál častěji omezoval hereckou práci a kariéru. Jako jeden z mála se veřejně hlásil k svobodným zednářům, byl členem Lóže U tří Hvězd, jedné ze dvou exilových lóží, která působila v Mnichově a po roce 1989 se přestěhovala do Česka. V posledních letech trpěl vážnou nemocí. Svůj život ukončil ve své pracovně vlastním rozhodnutím střelnou zbraní.
    hul

     

    Alexej Gsöllhofer

    27. 11. 1925 Praha – 8. 10. 2010 Pardubice

    Herec, spisovatel. Na pódiu stál již jako sedmiletý – v pražském Divadle Na Slupi, v patnácti letech hrál v Divadle Míly Melanové. To byl ještě příliš mladý na studium konzervatoře, takže nastoupil na obchodní školu. V letech 1942–47 vytouženou konzervatoř studoval pod vedením Ladislava Peška a Anny Iblové, v ročníku s ním byli například Vladimír Ráž a Jaroslava Adamová. Po vojně přijal angažmá ve Vesnickém divadle, kde hrál až do roku 1956. Po roční zkušenosti v Městském oblastním divadle Benešov odešel do Východočeského divadla Pardubice, kde působil až do odchodu do důchodu v roce 1985.

    Patřil k nejvýraznějším a nejoblíbenějším hercům pardubického divadla. Na svém kontě má celkem na stopadesát postav. Vynikal v komických rolích, s kolegou Milanem Sandhauasem vytvořil diváky oblíbenou hereckou dvojici.

    Věnoval se i literární tvorbě, zdramatizoval McBainův román Zub za zub, psal povídky, romány, detektivky, napsal scénář k filmu Vím, že jsi vrah podle vlastní předlohy, vydal kuchařku, je autorem vzpomínkové knihy „…a na co jsem nezapomněl“. Východočeské divadlo mu v roce 2009, u příležitosti stého výročí otevření, udělilo pamětní medaili.
    luc

     

    Jan Cziviš

    4. 3. 1932 Čáslav – 22. 10. 2010 Praha

    Dramaturg a básník.

    Venkovský člověk řekl Smrtholka, jako by tím chtěl nadlehčit tu tíhu. A taková nám odvála letos v říjnu Jana Cziviše. Tak dobře, splavně se s Janem o všem mluvilo, ale nejštiplavější paradox je, že o Smrtholce s ním mluvit nejde. Protnuli jsme se pracovně v kladenském divadle na konci ohnilé normalizace a on jako dramaturg dělal tu složitou práci nárazníku mezi zběsilými úřady a divadlem. Dramaturgie, když se umí, tak je to moc nóbl a velmi užitečná práce a tvorba, a Jan ji uměl. Jak odpérovával třeba tlaky ředitel–režisér a režisér s herci a herci mezi sebou. Měl jsem rád ty okamihy, kdy piánko vešel do zkoušky a hustě tam byl a jako by tam i nebyl. Už to je jemný a taktní talent. A pak okomentoval vždy citlivě, vlínavě, trefně. Rytíř vřelého srdce. Ke konci jsme spolu dělali Aristofanův Mír. Aby zůstal duch antiky a byla to taškařice a chraň bůh ne agitativní. I zjišťoval jsem, jak rozumí verši. Pak se ale přivalil rok 89 a text nám samozřejmě vybledl. Ale na tu práci nezapomenu. Až nedávno jsem se dozvěděl, že Jan byl silný básník. Přečetl jsem sbírku jeho sonetů, z gruntu bytosti horoucích a technicky velmi obratných.

    Ještě jiný Jan… Někde jsem něco dělal a náhle stojí po premiéře vedle mne, řekne pár intenzivních přesných slov a já vím, jak jsem to udělal a znovu kdo je Jan. Směšné říkat, že je každý nahraditelný. A to jak? Když je originál. Jan byl a nechal nám kšaft: dobré srdce, ostrá mysl, mravní podezdívka.
    Miloš Horanský

     

    Jiří Sekanina

    16. 1. 1944 Oslavany u Brna – 20. 10. 2010 Olomouc

    Tanečník, pedagog, dlouholetý šéf baletního souboru Moravského divadla Olomouc. V letech 1975 a 1977 absolvoval stáže na Palucca Schule v Drážďanech, o pět let později úspěšně dokončil studium taneční pedagogiky na Hudební akademii múzických umění v Praze. Svou uměleckou kariéru zahájil v Opavě, kde působil v rozmezí let 1961–72. Vypracoval se zde až na post sólisty souboru (1965). Po opavském angažmá odešel jako sólový tanečník do Olomouce. Během své kariéry ztvárnil přes třicet lyrických, charakterních i dramatických rolí v baletech klasických i moderních. Ve svých náročných úlohách se vždy snažil uplatnit hereckou přirozenost. Po konci aktivní taneční kariéry postupně zastával od roku 1982 pozice pedagoga, baletního mistra a asistenta choreografií. Po Kateřině Pelzerové se v roce 1993 ujal vedení baletního souboru Moravského divadla. Celých sedmnáct let v čele souboru bylo poznamenáno přílivem tanečníků ze zemí bývalého Sovětského svazu, díky nimž olomoucký soubor dospěl k vysokým interpretačním metám. K vytvoření kvalitních baletních inscenací neváhal pozvat významné naše i zahraniční choreografy. Za svůj přínos a zásluhy o rozvoj olomouckého baletu, za úspěšnou práci v čele souboru vedoucí k jeho stabilizaci, mimořádným uměleckým výkonům a popularizaci baletu v Olomouci získal cenu primátora Statutárního města Olomouce. Zemřel po vážné těžké nemoci.
    Tomáš Lehotský (red. kráceno)

    • Autor:
    • Publikováno: 28. října 2010

    Komentáře k článku: září-říjen

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,