Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Zapouzdřen v lastuře

    Ve znamení očekávání se nesl příchod premiéry Jedlík perel Vojtěcha Maška, pozoruhodného tvůrce dlouhodobě oscilujícího mezi filmem, literaturou a divadlem a autora mnoha výjimečných děl čerpajících své náměty jak z oblasti české historie, tak z čiré fikce. Se Studiem Hrdinů již Mašek v minulosti spolupracoval (jako spoluautor scénáře k inscenaci Mimo zápis inspirované myšlením Paula Kleeho nebo divadelního seriálu JožkaLipnikjebožíčlověkaneumílhát!), tentokrát zde však poprvé stanul v roli režiséra, za dramaturgické spolupráce Jana Horáka. Námětem Jedlíka perel měly být konspirační teorie – téma velmi současné a palčivé. Výsledek je však více než rozpačitý.

    Petr Jeništa a Tereza Marečková coby osamělý konspirátor a jeho halucinace FOTO MICHAL UREŠ

    Potíže se zdají být dvojího rázu. Zaprvé je text příliš obecný a schematický. O hlavní postavě (Petr Jeništa) se dozvídáme pouze to, že se systematicky připravuje na zánik civilizace (coby tzv. prepper), že je zřejmě nezaměstnaná a že jí zemřela žena. S mužem se setkáváme v momentě, kdy poptává výrobu celotělové masky, která by mu pomohla změnit identitu, aby přežil ve světě, jejž ovládla mimozemská civilizace. Bezprostředně se vyjevuje, že jde o člověka vyšinutého, propadlého konspiracím, halucinujícího, přičemž takovou postavou zůstane až do konce. Jeho stav se pouze umocní; z blázna se stane ještě větší blázen. Vývoj je to značně přímočarý a očekávatelný.

    Druhý problém se pak týká nezvládnutí samotného divadelního média. Celou inscenaci nese pouhá hrstka tuhých mizanscén, v rámci nichž se herci párkrát přeskupí, aby dále jen stáli na místě a dlouze hovořili nebo zapojovali kabely při stavbě jakéhosi prepperského bunkru (snad metaforické ochranné lastury a odtud pramení titul inscenace). Toto kyberútočiště ale slouží pouze k tomu, aby do něj ústřední postava později ulehla a plně zde propadla šílenství. Nashromážděná aparatura se tak jeví jako nevyužitá a poněkud zbytná. Tvar nemohou zachránit ani herecké kvality Jeništy a představitelky jeho halucinace Terezy Marečkové, kterým nezbývá než ve svých schematických figurách jaksi toporně filozofovat. Vývoj vztahu postav se stejně jako jejich charakter stává pro diváka těžce nezajímavým. Jako by se inscenace odehrávala za nějakou zástěnou, v dálce; její komunikační potenciál je téměř nulový. Pokud chtěl Mašek vytvořit věrný obraz do sebe uzavřeného, zapouzdřeného světa, který navenek nekomunikuje, pak je výsledek vlastně geniální. Spíše ale pochybuji, že by byl autorský záměr tvůrců takto subverzivní.

    Kdybych se i tak pokusila vytáhnout z inscenace nějaké sdělení, pak snad že osamělost člověka radikalizuje. Jeništův bezejmenný hrdina je po smrti ženy zjevně opuštěný, izolovaný ve svém příbytku, kde nemá co na práci, a tak mu začne imaginace pracovat na plné obrátky a stvoří science fiction scénář o blížícím se zániku civilizace. Často se právě lidé, kteří ztratí každodenní sociální kontakt a jejich jediným propojením se světem se stává internet, případně televize (lidé v důchodu, ale zdaleka nejen ti), radikalizují a jsou přesvědčeni o globálním spiknutí (které má již tradičně z pozadí řídit USA). Silné téma však inscenace servíruje poněkud ploše.

    Jedním z mála momentů, které plochosti vzdorují a otevírají imaginativní a interpretační prostor, je pasáž, v níž se vykloubí řeč postav (na této části textu spolupracoval Petr Borkovec): Tencit z porého doje, / čaž se kdyčne zapovat / do stěla, do těve, krž se / kdyčne zašiřovat v rozrech… V tu chvíli skutečně jako by byl hmatatelný rozklad všeho známého, neologismy s až palivcovskou vnitřní dynamikou rozeznívají nejistoty a strachy hlavního hrdiny, znejišťují a to z nich činí nejživotnější moment celého jinak značně mdlého tvaru.

    Studio Hrdinů, Praha – Vojtěch Mašek: Jedlík perel. Režie Vojtěch Mašek, dramaturgie Jan Horák, scéna Jan Brejcha a Mikoláš Zika, kostýmy Františka Králíková, hudba Aid Kid a Tereza Maxmilián Marečková. Premiéra 26. března 2024 (psáno z reprízy 19. dubna 2024).


    Komentáře k článku: Zapouzdřen v lastuře

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,