Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Zápisník nezmizelé (No. 8)

    Koncert, který bylo nutné „rozdýchat“ v tom nejkrásnějším slova smyslu – takový byl šestnáctý listopadový večer ve společnosti špičkových umělců v pražském Foru Karlín. Orchestr Státní opery si namluvil skutečně exkluzivní hvězdy a vymyslel netradiční program nazvaný Beethoven – Berg – Wagner.

    První půlka přinesla hned tři velká B – Beethovena, Berga a houslistku Lidii Baich. Druhá pak rozhrnula pomyslnou oponu a otevřela 1. dějství Wagnerovy Valkýry, živočišné, strhující, fantasticky zazpívané i v rámci jevištních možností „odehrané“. Zazářili sopranistka Meagan Miller, tenorista Andreas Schager a basista Peter Mikuláš.

    Ale nepředbíhejme. Předehra Leonora I. od Ludwiga van Beethovena vyzněla spíš jako půvabný kousek na zahřátí. Určitě do programu patřila, protože ji autor původně napsal pro plánované představení v Praze v roce 1807, které se nakonec neuskutečnilo. A premiéry 7. 2. 1828 ve Vídni se Beethoven už nedožil. Orchestr Státní opery ale ještě zdaleka neukázal, jakou vášeň má pro nás na večer připravenu, a zněl trochu, jako by se teprve rozehrával. Přednes byl opatrný, dynamika subtilní, výraz trochu vlažný. Za to hned v další skladbě jsme byli svědky přívalu energie.

    Pak na jeviště vstoupila charismatická, mladá a jako modrooký anděl vypadající blondýnka, rakouská houslistka ruského původu Lidia Baich. FOZO HANA SMEJKALOVÁ

    Že se NĚCO bude dít, jsem pocítila už ve chvíli, kdy jsem zahlédla špičku smyčce nad boční zástěnou. A pak na jeviště vstoupila charismatická, mladá a jako modrooký anděl vypadající blondýnka, rakouská houslistka ruského původu Lidia Baich. Zvlášť k tzv. „andělskému koncertu“ Albana Berga tak působila až ikonicky. Berg ho totiž komponoval na „památku anděla“, předčasně zesnulé, teprve osmnáctileté Manon, dcery Almy Mahler. Navíc je to jeho poslední dílo.

    A Lidia Baich mu dala vše! Její sytý a sametový tón zněl naléhavě i něžně, dokázala vyrovnaně a kulatě rozeznít ty nejhlubší i nejvyšší polohy, fortissimo nepředimenzovala vibratem a ani v těch nejtěžších pasážích jsem nezaznamenala nečistý nebo „skřípající“ tón. Možná to bylo hudbou samotnou, možná pojetím sólistky, nebo tím, že jsme program podvědomě vnímali jako příběh, díky tomu, že celá druhá polovina patřila opeře. Ať tak či tak, Bergův koncert „žil a vyprávěl“.

    Na pódiu se odehrával barevný děj plný mohutné dramatičnosti a zaměstnávající celý orchestr. FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Na pódiu se odehrával barevný děj plný mohutné dramatičnosti a zaměstnávající celý orchestr i křehké dialogy mezi houslemi a jinými nástroji nebo jejich skupinou. Zaujal mě už úvodní rozhovor houslí s harfou a pak další a další. S klarinetem, se smyčcovou sekcí hrající něžné pizzicato, s lesními rohy. Místy jsem až čekala, že se zapojí lidský hlas, tak melodramaticky a snově koncert působil. Lidia Baich hrála jistě, s nadhledem, ale zároveň s pokorou ve výrazu a s ženskou grácií. Vzhledem k tématu díla musím aspoň za sebe dodat, že výraz podvědomě umocňovalo i její těhotenství a zatím ještě malé bříško rýsující se jemně pod saténovými šaty zlatavě-pudrové barvy a antického střihu. Notový pultík si dala decentně stranou a jen orientačně sledovala zápis. O to autentičtěji její přednes působil. Jediné, co mě několikrát vyrušilo, byl místy až příliš mohutný zvuk orchestru, zvlášť dechové sekce, který houslistku občas zbytečně překryl. Ale v poměru k celku se jednalo jen o zanedbatelnou vadu na kráse. Teprve 35letá Lidia Baich dokázala, že právem patří k nejpozoruhodnějším umělkyním mladé generace. Zatím má na svém kontě celou řadu úspěchů v Evropě, v Jižní i Severní Americe a v Asii a jistě brzy uslyšíme o dalších.

    Hlavní hvězdou druhé poloviny koncertu byl manžel Lidie Baich, rakouský tenorista Andreas Schager. FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    A úspěch, dalo by se říct, zůstal v rodině. Hlavní hvězdou druhé poloviny koncertu byl totiž manžel Lidie Baich, rakouský tenorista Andreas Schager, podle mnohých kritik současný nejlepší wagnerovský tenorista, kterého si operní domy zamlouvají na šest let dopředu. Schagerův debut na londýnských Proms BBC v roli Siegfrieda v Soumraku bohů se Staatskapelle Berlin a Danielem Barenboimem byl označen za „senzaci večera”. Těžko uvěřit, že tento hlas léta zpíval operetu a k Wagnerovi se dostal až v roce 2009 díky náhodě, záskoku na tyrolských Festspielen Erl v roli Davida (Mistři pěvci norimberští).

    My jsme s ním jako Siegmundem prožili 1. dějství Wagnerovy Valkýry. Záměrně píšu „prožili“, protože i jevištní provedení nic neubralo na strhující dramatičnosti a barvitosti. Andreas Schager dostal do vínku skutečně dar! Nádherně sytý a nosný tenor s temnějšími rejstříky, živelnou energii, mužný vzhled, herecký i mimický talent, vysokou sebejistotu a výdrž. Neměli jsme samozřejmě možnost hodnotit jeho výkon po nějakých pěti, šesti hodinách intenzivního zpívání, ale vzhledem k tomu, že první dějství Valkýry je pro tenor velmi náročné, dalo se vyvozovat mnohé. I slavné Wälse, Wälse a volání po meči, exponovaná pasáž, na které si už mnozí vylámali zuby, resp. poškodili hlasivky, zvládl vygradovat do maxima, na až okázale dlouhý dech, a přesto nedělal dojem, že by si sáhl až na pokraj sil. Jako by neměl hranici. Bylo to velkolepé.

    Důstojnou partnerkou mu byla americká sopranistka Meagan Miller. FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Důstojnou partnerkou mu byla americká sopranistka Meagan Miller jako Sieglinde. Měkký barevný soprán, skvělý výraz, typická wagnerovská naléhavost, možná místy malinko intonačně nepřesná, ale umím si představit, jak asi povědomě tlačila na hlas právě vedle Andrease Schagera. Nadšení vzbudil i slovenský basista Peter Mikuláš. Jeho Hunding byl od příchodu provázeného těžkými kroky až démonický, působil jako obavy a strach vzbuzující tyran, který ovšem neztratil na vnitřní důstojnosti bojovníka. Role mu sedla perfektně, pro mě světový výkon. Hlas zaplnil rozlehlý sál, u kterého se dokonce mimořádně rozšiřovala kapacita pro tento koncert, do posledního místa, nesl se jako temný a znělý hrozivý zvon, perfektně srozumitelný s precizní němčinou. Všichni byli od prvních tónů skvěle a naplno rozezpívaní, nenastalo to co často u opery, že si plnou krásu hlasů vychutnáme až po nějaké době.

    Viditelně zapálený a do koncertu vtažený byl i německý dirigent žijící v ČR Andreas Sebastian Weiser. FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Viditelně zapálený a do koncertu vtažený byl i německý dirigent žijící v ČR Andreas Sebastian Weiser. Repertoár, jemu evidentně blízký díky původu, vystihl a procítil skvěle. Gesta nepřeháněl ani jim neubíral, jako by byl spojený s hráči neviditelnými nitkami. Orchestr Státní opery předvedl pod jeho vedením bravurní výkon. Sám Andreas Sebastian Weiser pak po představení neskrýval nadšení a poděkoval za nasazení a výdrž muzikantů, kteří zvládli naplno tak náročný program hned dvakrát v jednom dni, a jak dodal, večer ještě o trochu líp než na dopolední zkoušce.

    Těším se na další podobné mimořádné projekty, které Národní divadlo a Státní opera v Praze přichystají. FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Mimořádný, světový, exkluzivní, netradiční, slibující, dech beroucí, zarývající se na dřeň… ještě mnohé další přívlastky bych našla pro tento koncert. Těším se na další podobné mimořádné projekty, které Národní divadlo a Státní opera v Praze přichystají. Doufám, že půjdou touto cestou, vypadá velmi slibně.

    ///

    Více o koncertu na i-DN:

    Čelákovické glosy (No. 20)


    Komentáře k článku: Zápisník nezmizelé (No. 8)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,