Tan Dun: Buddha Passion (Opera in Six Acts). Münchner Philharmoniker, Choral Academy of Lubeck, Prager Philharmonischer Chor, Tan Dun (dirigent), Sen Guo (soprán), Kang Wang (tenor), Shenyang (bariton), Huiling Zhu (mezzo soprán), Tan Weiwei (Female Indigenous Singer), Batubagen (Male Indigenous Singer), Wenqing Shi, Fantan Pipa Soloist a tanečník. Kulturpalast, Drážďany 23. 5. 2018 (světová premiéra) v rámci Dresdner Musikfestspiele 2018.
Divadelní noviny > Blogy Zahraničí
Zápisník nezmizelé (No. 19)
Jistě nesmazatelně se zapíší do hudebních dějin Buddha Passion čínského současného skladatele a dirigenta Tan Duna. Světová premiéra tohoto velkolepého, více než dvouhodinového díla, koncertně provedené opery o šesti jednáních, zazněla 23. května v rámci Dresdner Musikfestspiele pod taktovkou a na libreto samotného autora.
Byli jsme svědky skutečné hudební, duchovní i kulturní fusion harmonicky do sebe zapadající, propojení klasických západních i východních nástrojů rozložených v orchestru a dvou světů sólových hlasů citlivě integrovaných do lahodného celku. Vedle sebe tak zněla východní i evropská melodika, ozývala se glisanda v nástrojích i hlasech, mluvené pasáže ve sboru, místy různé ruchy a zvuky, hrála bohatě zastoupená bicí sekce (celkem 5 stanovišť) zpestřená o různé exotické prvky – bubínky, malé zvonečky, které dokonce v epizodní zvonkohře obsluhovali i zpívající sólisté a členové sboru. To byl naprosto výjimečný okamžik. Dále například zvon z kovových prutů, který se rozezníval klenutým smyčcem, průhledné mísy s vodou, do kterých se „šplouchalo“ buď dlaněmi nebo dvěma různě velkými válci. Nebo se nechala voda zurčet z proděravělé menší misky do základní velké (v tomto momentě nastal trochu úsměvný pohled na perkusionisty ve fracích s vyhrnutými rukávy) a konečně tibetské, neboli zpívající mísy. Jejich tajemně smyslným zvukem dílo z naprostého ticha začínalo. Jde o tradiční ozvučný lidový nástroj ze slitiny sedmi kovů, který pochází z Nepálu a byl používán už v polovině 3. tisíciletí př. n. l. nejen k léčení, ale i k různým meditacím.
Inspired by the powerful spiritual and cultural exchange, as well as the groundbreaking musical history discovered in the Dunhuang murals from the 4-14th century, Tan Dun spent two years locating, visiting, researching, and documenting the lost musical manuscripts from the Dunhuang Library Cave. His fascination and countless hours of research to translate and unearth “the ancient sounds of Dunhuang” culminate in this ambitious new work, weaving chants, stories, and sounds of Dunhuang into an opera of six individual short stories. FOTO archiv Tan Duna
Kromě typických sólistů (v tomto případě soprán/Sen Guo, mezzosoprán/Huiling Zhu, tenor/KangWang a basbaryton/ShenYang) vystoupili v některých částech i netradiční: Wenqing Shi – dívka v bílém rouchu s jakýmsi druhem východní kytary propojující hru s čínským tancem (Fantan Pipa). Batubagen – muž zpívající alikvótním způsobem, hlubokým hrdelním i hlavovým „nosovým“ tónem a hrající na tradiční dvoustrunný nástroj, který připomínal tělem banjo, velikostí a držením altovou gambu, ale měl dlouhý štíhlý krk zakončený masivní šnekovitou hlavicí a hrálo se na něj smyčcem (Xiqin). Nebo sopranistka Tan Weiwei zpívající východním stylem dlouhou árii napsanou soudobě melodicky, přesto jemně v pentatonickém duchu. A do toho najednou vplul klasický zvuk evropského orchestru, zazněly souzvuky žesťů, do toho východní bubny, mohutná sborová scéna… a vše se snoubilo jako menu ve vybrané restauraci. Daly se vysledovat tendence autora k filmové hudbě, které se ve své tvorbě významně věnuje a za kterou získal mnoho prestižních ocenění včetně Oscara, ceny Grammy nebo filmové ceny Britské akademie. Podoby s Bernsteinovým nebo Pucciniho hudebně-popisným stylem byly patrné zejména v první půli, stejně jako košatost blízká velkým mahlerovským symfoniím. V žádném případě tím ale nemyslím, že by Tan Dun kohokoliv ze zmíněných skladatelů napodoboval.
Capturing the ancient narratives of the Buddha’s teachings and the timeless, universal concepts of love, forgiveness, sacrifice and salvation, Tan Dun has summarized the stories portrayed on the walls of the Mogao Caves in an extraordinary and unique musical work. Repro archiv Tan Duna
Hudebně se mu dařilo propojovat východní a křesťanský svět, překlenovat propasti a přibližovat zdánlivě cizorodé, což byl zřejmě i Tan Dunův primární záměr, jak napovídá absurdní spojení Buddhy a pašijí v názvu díla. Typicky východní exotická melodika se lahodně propojovala s klasickou evropskou harmonií doprovázenou zvuky trubicových zvonů evokujících kostelní, křesťanské. Celkové vyznění bylo mocně působivé. Neškatulkovalo, ale naopak vystavělo most mezi kulturními světy, povznášelo a umocňovalo duchovní atmosféru.
Sólové party svěřil Tan Dun pouze mladým čínským pěvcům. Jejich hlasy byly vyrovnaně dobré, velmi kultivované a znělé. Zpěvácí měli jistý projev a bezchybnou intonaci. Pěvci Münchner Philharmoniker i Internationale Chorakademie Lübeck byli precizními, energickými i nadšenými interprety s hlubokým vhledem do náročných partů.
Drobný a štíhlý šedesátiletý Tan Dun dirigoval zvláštním stylem. FOTO archiv
Drobný a štíhlý šedesátiletý Tan Dun dirigoval zvláštním stylem. Velmi přesně až strojově, s rychlými a trhanými gesty, zřejmě korespondujícími s mluvenou čínštinou, která působí též spíš úsečně.
Také je třeba zmínit sál nově zrekonstruované budovy Kulturpalast, kde se premiéra konala a která si právě v těchto dnech připomíná rok od svého znovuotevření (28. 5. 2017). Je moderní, přehledný, s dominujícími varhanami a skvělou akustikou. Jistě také přispěl k výslednému dojmu a pocitu lítosti nad tím, že saská metropole má důstojný prostor pro konání takových hudebních milníků a my v Praze bychom jen těžko hledali místo, kde premiéru Buddha Passion uvést. Soudobá hudba naštěstí uhnula od disonantního trendu plného pazvuků víc než melodií, a vznikají tak vynikající díla, která se zapíšou do dějin. A která si ale také žádají určité prostory pro svá provedení. Potřeba nové koncertní haly v české metropoli tak pro mne s touto premiérou opět hlasitě zaklepala na dveře.
Located in an oasis of the Taklamakan Desert in western China, the ancient city of Dunhuang became an important outpost of the Silk Road nearly two thousand years ago. For centuries, it flourished as a center for Buddhist worship and learning. Generations of monks and pilgrims carved shrines out of the rock cliffs at Mogao, gradually building one of the greatest collections of Buddhist painting, sculpture, and architecture in the world. (Dunhuang Foundation). FOTO archiv Tan Duna
S tvorbou Tan Duna jsme se v České republice zatím setkali jen dvakrát. Poprvé to byla jeho skladba Skrytá země, kterou interpretoval Symfonický orchestr Českého rozhlasu v roce 2006 na festivalu Hudební fórum Hradec Králové, a o dva roky později jsme mohli sledovat inscenaci jeho opery První císař uvedené v rámci přenosů z newyorské Metropolitní opery. Bylo by hezké mít příležitost slyšet tu i skladbu Buddha Passion. Jde o dílo velmi výrazné, kompaktní a velkolepé, melodické a přesto soudobé, schopné neuvěřitelných gradací i hlubokých meditací, hudebně přebohaté, neztrácející tah a zanechávající silný dojem ještě dlouho po jeho skončení.
Komentáře k článku: Zápisník nezmizelé (No. 19)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
