Divadelní noviny Aktuální vydání 1/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

1/2019

ročník 25
8.–21. 1. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zápisník nezmizelé (No. 10)

    Velká po všech stránkách, taková je nová inscenace opery Národního divadla Brno Faust a Markétka Charlese Gounoda. Velká hudba, velké pojetí, velký prostor.

    Brněnská opera má komplikovanou sezonu kvůli rekonstrukci své hlavní budovy, Janáčkova divadla. To ji ale evidentně nerozhodilo a nezabránilo připravit zážitek pro mnohé jistě nečekaný. Premiéra se odehrávala „premiérově“ v prostoru, kde ještě Janáčkova opera nepůsobila – na brněnském výstavišti v pavilonu P.

    Už příjezd k osvětlené, prosklené moderní budově industriálního charakteru dával tušit zvláštní zážitek. Stejně tak pocit po příchodu do vstupní haly, kde dominuje otevřená dvorana rámovaná skleněnými tabulemi zasazenými do složité ocelové konstrukce. Záhy se ale dostavuje pocit: Proč by takto nemohl vypadat moderní koncertní sál nebo operní divadlo?

    Proč by takto nemohl vypadat moderní koncertní sál nebo operní divadlo? FOTO VERONIKA PAROULKOVÁ

    A pak přichází jedno překvapení za druhým. Po vstupu do sálu zaujme velkorysá kovová elevace podobná hledišti Smetanovy Litomyšle, kterou vidíme z pravého boku, a mobilní dřevotřískové zábrany po pravé straně, které oddělují orchestřiště situované po pravici diváků. V obřím prostoru s přiznaným technickým zázemím i kovovou kostrou se jemně válejí vodorovné cáry umělé mlhy, jež dávají všemu jakýsi tajemný nádech.

    Postoupíme na úroveň dirigentského pultíku ne příliš vzdálenému vpravo od nejkrajnějšího sedadla první řady a otevře se scéna, respektive zbytek výstavní haly, kde stojí vysoké zelené artefakty evokující dveře nebo pokojíky, prosklené tubusy s točitými schody, dominantní kruh uprostřed ze světlejšího materiálu a pojízdné postele připomínající nemocniční lůžka. A také už vnímáme postavy, které se procházejí nebo dělají běžné činnosti jako poklízení, rovnání šatů ve skříni a podobně. Světla potemní, pohyb lidí se jemně znásobí, zleva před první řadou přechází dirigent Marko Ivanović. Zazní první tóny. Překvapivě intenzivně a kompaktně obejmou tak obrovskou plochu. Kupodivu není třeba ozvučení ani pěvců ani orchestru, jedinou výjimkou jsou varhany v posledním dějství. A pak už divák skoro nedýchá.

    V každém místě rozlehlého „jeviště“ se něco děje. FOTO NdB

    Režisér Jiří Heřman a scénograf Pavel Svoboda nešetřili nápady a invencí. V každém místě rozlehlého „jeviště“ se něco děje. Hlavní děj přirozeně doprovázejí paralelní vedlejší scénky, místy zpívané, místy jen odehrané tak, že děj neztrácí na velkolepé rozměrnosti a my si po celou dobu uvědomujeme, v jak velkolepém prostoru se odvíjí. To ještě umocňuje nápaditá hra světel, kterou připravil Daniel Tesař. V úplně vzdáleném levém koutě scény zažehne řada reflektorů umístěná na zemi a z boku vše osvítí. Podtrhne tak magičnost ležících cárů mlhy, která je přítomná ve větší či menší intenzitě po celou dobu. Nebo se objeví nápaditý videomaping z dílny Tomáše Hrůzy, který neotřele a výrazně ilustruje konkrétní momenty. Například v úvodu duševně vyčerpaného zoufalého Fausta toužícího skončit se životem, pod tíhou vířících těžkých myšlenek nemůže ani žít ani spát. Jeho rozpoložení doslova „ožije“, když si Faust lehne na kraj jemně zvýrazněného kruhu a z jeho hlavy začne plynout projekce slov a písmen, které v odstředných kruzích obsáhnou celý zvýrazněný kruhový prostor připomínající točnu. V jiném momentě, když Siebel zjistí, že se naplnilo proroctví Mefista, skutečně v jeho rukou okamžitě uvadá každá květina, které se dotkne. Situaci dotváří projekce květin, které vyrůstají na zadní stěně scény a také ve zmíněném „cirku“. Připojí se tanečnice zastupující jednotlivé stonky a půvabná etuda je na světě. Siebel škádlí vlnící se dívky, ovšem při jeho dotycích každá padá k zemi. A černý stín služebníka Mefistofelova mu vzápětí, poněkud lechtivě zezadu mezi nohami, podává zvadlou květinu…

    Nebo se objeví nápaditý videomaping z dílny Tomáše Hrůzy. FOTO NdB

    Jako Markéta vystoupila při premiéře Pavla Vykopalová. Její zvonivý, lahodný soprán dokázal plně vystihnout dramatické proměny postavy z naivní a čisté dívky po ženu zdrcenou nešťastnou láskou a vinou za vraždu vlastního dítěte. Pohybovala se jevištěm s lehkostí a přirozenou samozřejmostí. Světový výkon.

    Mefisto není jednoznačně vykresleným ďáblem. Je spíš symbolem duality dobra a zla uvnitř člověka, symbolem dilematu práva volby, připomínkou věčných svodů a zaváhání, cestou mezi dvěma břehy, věčným tápáním. Démon se tak mění třeba v hravého kašpárka, který si zkouší laškovně náušnice. Nasadí si jednu klidně na nos, zamotá se do náhrdelníku z perel, to vše, aby nalákal čistou a skromnou Markétku. V jiné chvíli něžně chová její dítě, nebo prchá – no, spíš se plazí – před náruživou Martou. Jan Šťáva přes své mládí dokázal vtisknout Mefistovi přiměřenou dávku démoničnosti a vystihnout přitom i jeho slabé chvilky.

    Vykypalové zvonivý, lahodný soprán dokázal plně vystihnout dramatické proměny postavy. FOTO NdB

    Jiří Brückler působí v Janáčkově opeře jako host. Tentokrát jeho sytý, nádherně barevný baryton patřil Markétinu bratrovi Valentinovi. Krom toho, že byl hlasově bezchybný, jeho roli vojáka „lahodila“ jeho štíhlá a vysoká postava, výrazný obličej a tmavé vlasy. Energický, charismatický, vzpřímený válečník.

    Václava Krejčí-Housková mistrně zazpívala i roztomile zahrála Siebla, mladíka beznadějně zamilovaného do Markéty. Už od jednoho z jejích prvních výstupů, kdy se marně snaží zavázat si kravatu, zatímco ji (ho) škádlí několik dívek. Nebo epizody s lehce nymfomanskou Martou, které se snaží unikat a vyhýbat. A také již zmíněná scéna s květinami. Ovšem i charakter její postavy se mění. Přestože Markéta porodí dítě někoho jiného, dokáže překonat zhrzenost a oba chrání. Všechny momenty vystihla pěvkyně výborně!

    Půvabnou postavou byla společnice Markéty, postarší, náruživá, koketní a naivní Marta Jitky Zerhauové. Bravurně zvládla nejen pěveckou, ale možná i víc hereckou roli. Poslední postavou je Wagner, kterého neméně dobře ztvárnil Petr Karas.

    Fausta si nechávám až na konec. FOTO NdB

    Fausta si záměrně nechávám až na konec. Zaujala mě další symbolika, jeho propojení s postavou Mefista. Zajímavý detail, který připomíná nekonečnou dualitu člověka, naši rozpolcenost, to, že v sobě máme onoho legendárního Jekylla i Hyda. José Manuel byl spíš křehčím Faustem s tišším a tenčím hlasem. Představovala bych si výraznějšího tenoristu. Přesto dokázal charakter vědce toužícího dohnat život na jeho sklonku vystihnout přesvědčivě.

    Výborně pojati jsou také vojáci/obyvatelé městečka a jejich ženy. Sbor pod vedením Pavla Koňárka a choreografa Jana Kodeta se nechal strhnout k efektním hereckým i tanečním výkonům, skoro pořád byl v pohybu.

    Místy až komické scény střídají silné emoce. Milostné vzplanutí mezi Markétou a Faustem a jeho naplnění řadím mezi nejlépe zvládnuté scény svého druhu, jaké jsem v posledních letech viděla. Mocné, působivé, ne přehrané. Přirozené.

    Také poslední dějství, do kterého se vracíme po přestávce na svá místa mezi skoro metrovými svícemi, má sílu od samého začátku. Do ticha je začnou zapalovat ženy oblečené do bílých krajkových košilek. Následuje vyvrcholení opery.

    Uvěznění Markéty je neotřelé. FOTO NdB

    Už uvěznění Markéty je neotřelé. Tanečníci z jejích šatů vytáhnou několikametrové rukávy, krouží kolem ní a tím jí ruce zkřížené na prsou upevňují kolem těla. Znehybnění, bezmoc připomínající svěrací kazajku. Markétě je odpírána i modlitba. Přitom tušíme, že pod rouchem kněze, který ji vyhání z kostela, se ďábelsky usmívá Mefisto. Opět nenucená připomínka hlavního tématu. Symbol lidského chtíče a pokušení se prolíná celým dílem. Trefně je vystihuje několik epizod. Mezi mnohými zmíním tu, kdy Mefistovi pomocníci (čtyři dvojice tanečníků v černém, dívky ve svůdných šatech, výrazně nalíčené s černými rty, a mladíci v dobře padnoucích černých porozhalených košilích a kalhotách) začnou mezi přítomné rozhazovat bankovky. Propukne zuřivý boj a jejich sbírání. Po chvíli vše vrcholí tím, že se všichni doslova sesypou na jednoho muže ze svých řad a doslova jej roztrhají, jen aby se dostali k penězům, které si zastrkal pod oblečení.

    Extrémně náročná je tato inscenace i výzvou zasadit ji do rozlehlé výstavní haly. FOTO NdB

    Extrémně náročná je tato inscenace i výzvou zasadit ji do rozlehlé výstavní haly. Pěvci často běží desítky metrů a dostávají jen nejnutnější čas k tomu, aby se vydýchali a mohli opět zpívat. Vše se odehrává v pohybu a divák tyto „technické“ zastávky ani nepostřehne. Tak mistrně a přirozeně se inscenačnímu týmu podařilo prostor ovládnout.

    Když komponuji, city, slova, charakter postavy mnou pronikají a nechávám promlouvat své srdce, napsal kdysi Charles Gounod. V této opeře to beze zbytku dokázal. První verze Fausta a Markéty (libreto Jules Barbier Michel Carrého) měla premiéru v lednu 1858. Pro autora znamenala dobytí světa opery i motivaci k napsání dalších pěti děl, ze kterých se ale dnes běžně objevuje na repertoáru operních scén už jen Romeo a Julie z roku 1867. Dirigent a autor hudebního nastudování Marko Ivanović mi řekl, že vítal Fausta a Markétu jako příležitost konečně se dostat k romantickému repertoáru, když už je tím sentimentálním čtyřicátníkem. Že se na tuto práci těšil, bylo znát. Vystihl lyričnost, bohaté harmonie i duchovní rozměr díla, který mu hluboce věřící Gounod kdysi vtiskl. Orchestr Janáčkovy opery podal výborný výkon.

    A kdo vítězí? FOTO NdB

    Bohaté, nápadité, snové, hluboce emotivní pojetí nutí nejen pozorně poslouchat a sledovat, co se na jevišti děje, ale také se nad smyslem a obsahem díla zamýšlet. Skoro čtyři hodiny uplynou jako nic. A kdo vítězí? Myšlenka, že koexistence dobra a zla je a zůstává věčným tématem. Markétka přijme svoji vinu i trest a dojde odpuštění, Faust se ale vykoupení nedočká a v šarvátce s Mefistem – možná jako jeden muž – se s posledními tóny a stmívajícími se světly společně vzdalují až za obzor našeho vidění…

    Národní divadlo Brno – Charles Gounod: Faust a Markétka. Libreto: Jules Barbier, Michel Carré, hudební nastudování: Marko Ivanović, dirigent: Marko Ivanović, Pavel Šnajdr, režie: Jiří Heřman, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Lenka Polášková, světelný design: Daniel Tesař, choreografie: Jan Kodet, sbormistr: Pavel Koňárek, dramaturgie: Patricie Částková, asistent režie: Otakar Blaha. Premiéra 16. prosince 2017, Výstaviště v pavilonu P., Brno.


    Komentáře k článku: Zápisník nezmizelé (No. 10)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,