Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zápisky z coolového podzemí

    V páté sezoně své činnosti se Studio Hrdinů jalo komentovat aktuální českou současnost skrze původní dramatické texty spisovatelů narozených v druhé půli sedmdesátých let – nejprve Davida Zábranského, nyní Petry Hůlové. Jak to dopadá?

    Magdalena Sidonová se položila do polohy uondané ženské, trochu již propadlé do sebe… FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    Dušan D. Pařízek a David Jařab ukončili v létě 2012 existenci Pražského komorního divadla v Divadle Komedie. Za deset let zdejšího působení dokázali vybudovat scénu, která do značné míry ustavovala v české metropoli kritéria pro (jakkoli vágní pojem to je) moderní, současné divadlo se zřejmým tematickým zacílením a určitým hereckým a inscenačním stylem. Když tato etapa skončila, řada diváků, včetně těch, kteří mají s divadlem profesionální kontakt, se cítila být poněkud osiřelá. Kam a na co teď budeme chodit? zněla častá otázka. Byť je totiž nabídka divadel v hlavním městě početná, referenčních scén se nedostává.

    Bloudění v někdejším kinosále

    V tomto kontextu se od podzimu 2012 rozjela činnost Studia Hrdinů, kde se také uplatnili někteří z herců, kteří prošli Komedií – Ivana Uhlířová, Gabriela Míčová, Karel Dobrý, Stanislav Majer, Jiří Černý či Jiří Štrébl –, a kostýmní výtvarnice a režisérka Kamila Polívková, režisérka Katharina Schmitt, výtvarník a režisér Michal Pěchouček. Očekávání toho, co ve Veletržním paláci nastane, byla logická a také ovšem ošemetná, protože sugerovala určité představy a kritéria. Rychle se však ukázalo, že Studio Hrdinů nebude „Komedií“ jen jinde a trochu jinak, nýbrž že jde o svérázný, oholený, v doslovném i přeneseném slova smyslu pracovní prostor, v němž inscenace dostávají rozměr jakýchsi seancí na pomezí činohry, performance a výtvarného divadla. Jednak to odpovídalo tomu, co deklarovalo umělecké vedení scény v čele s Janem Horákem: Zásadním a trvalým prvkem našeho konceptu je vést skutečný mezioborový umělecký dialog. Dialog ve smyslu překračování umělých hranic – časových, žánrových, formálních i tematických. Jednak si tento prostor, který prostě někdejší kino Veletrhy s velmi širokoúhlým plátnem v sobě nezapře, přímo říká o projekce, opět doslova i přeneseně. Avšak je mimořádně obtížné tento mohutný, v podstatě stále provizorní, nezrekonstruovaný, pouze pracovně osazený sál exkina zaplnit, vymyslet do něj scénografii, najít příhodný text, vybudovat režijní koncepci a vše to dovést ke koncentrovanému sdělení.

    Výsledky toho byly často silně nejednoznačné, nicméně Studio Hrdinů mělo u kritiky převážně status bezmála chráněné dílny, na což jen sem tam někdo osaměle upozornil. Ale i při veškeré kritické přízni, která mlčením či taktními formulacemi přecházela v podstatě „nekoukatelné“ věci a vehementně zdůrazňovala inscenace podařenější, bylo očividné, že referenční pozici si Studio Hrdinů na pražské (natož celostátní) divadelní mapě nevybudovalo.

    Není náhodou, že dosud divácky i umělecky nejúspěšnější inscenace, Den opričníka v režii Kamily Polívkové, se uváděl v předsálí, nikoli v hlavním (kino)sále, a že šlo o adaptaci prozaického textu Rusa Vladimira Sorokina obsahující jasný společenský apel. Stejně tak není náhodné, že jiná kvalitní inscenace Hrdinů, Mlčky křičet, se uvádí v témže předsálí. A rovněž není náhoda, že svým charakterem a dramaturgií by obě zmíněné inscenace docela dobře zapadly do repertoáru kupříkladu Experimentálního prostoru NoD v Dlouhé ulici.

    Hlavní sál Hrdinů je totiž sice různě nasvěcován, nazvučován, ohledáván, zaplňován, přeskupován, provádějí se v něm různé kejkle, avšak – alespoň pro mě – určujícím rysem tohoto neustávajícího experimentátorství je už paradoxně monotónnost.

    Bio Masha postavu Matyldy ztělesňuje s řečovou a gestickou rázností a se značnou fyzickou obratností FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    Odpíchněte to od Manderscheida

    Tři z posledních čtyř inscenací uvedených ve Studiu Hrdinů se tak říkajíc postavily čelem k přítomnosti, jsou jejím i aktuálním komentářem. Nadto jde o původní texty tuzemských autorů, premiérově uvedené právě ve Veletržním paláci. Jedná se o novum ve zdejší dramaturgické koncepci. David Jařab režíroval svůj vlastní text o rasismu a vůbec předsudcích Bílí psi a černý kočky. Kamila Polívková inscenovala Davidem Zábranským na objednávku napsanou hru Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny. A nejnověji Jan Horák a Michal Pěchouček režírovali Buňku číslo, jejíž autorkou je spisovatelka Petra Hůlová.

    Autorka psala rovněž na objednávku, ne však Studia Hrdinů: tuzemská velvyslankyně Lucemburského velkovévodství Hůlovou oslovila, aby vytvořila text inspirovaný prózou lucemburského spisovatele Rogera Manderscheida (1933–2010). Konkrétně se Hůlová odrazila od povídky Čtení v Praze, již si lze přečíst v německo-české publikaci, která k inscenaci vyšla a jež obsahuje také Buňku číslo. Inspirace je to však velice volná, povídku znát divák nepotřebuje; drobná potíž spočívá v tom, že příjmení spisovatele je v dramatickém textu nejednou zmiňováno a divák – pokud si nekoupí program, kde to autorka vysvětluje – dost dobře nemůže vědět, proč vlastně to jméno zaznívá, proč je zrovna tenhle chlap jakoby citován, o koho to vlastně běží, neboť Manderscheid je tady jako autor naprosto neznámý.

    V Buňce číslo spolu rozmlouvají a různé pohybové kreace za pomoci bílých zvlněných laťkových ploch, látek, lan a jedné nedokončené busty Boženy Němcové podstupují tři ženy. Hraje se ve velkém sále v obráceném gardu: tam, kde bývá jeviště, sedí diváci, na elevačních stupních se pohybují herečky Magdalena Sidonová, Ivana Uhlířová a Bio Masha (známá především jako slamerka a hudebnice). Úplně nahoře vlevo se nachází aristokratické zákoutí, náznak salonu, kde v bytelném křesle trůní v mondénním domáckém oblečení muž, má to být Manderscheid (při premiéře Milan Stehlík), a velkoformátový obraz jakoby maluje mladá, do dlouhých tmavorudých šatů oblečená žena (hraje ji skutečná výtvarnice Gabriela Slaninková a ten obraz na scéně je nejspíše od ní). To „zakódované“ zákoutí, ten druhý plán však v inscenaci zastává úlohu – vyjma několika desítek sekund – pouhého zmrtvělého dekoru a obě ty vysoko umístěné figury se během představení projeví velmi epizodicky. Bez tohoto aristokraticko/výtvarného pozadí by se ty níže položené hovory žen i obešly. V manderscheidovském motivu inscenace platí daň za lucemburský příspěvek ke hře.

    Ivana Uhlířová pracuje s civilistní polohou, kterou ale neustále tónem řeči ironizuje… FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    Já mám pravdu, ty máš pravdu

    Ty tři ženy jsou pouhé jednotliviny, které tvoří trojbuňku, opět jen nepatrnou jednotku, jež je součástí vyššího a většího prostoru – národa, země, státu. Buňky si povídají hlavně o tom celku. Matylda, Patricie a Jana předkládají anamnézu země Čechie. Intelektuálky bytující ve svérázné klauzuře nabízejí lidu svou interpretaci současnosti. Ptají se, jak uchopit češství, jaké je naše místo v Evropě, kam se emancipovala naše společnost, stojí v anotaci inscenace. Takže u Zábranského truhláře a herce Majera je to domovina, teď Čechie – zkrátka ten zdejší prostor se musí ve Studiu Hrdinů označit archaicky, výrazy již nepoužívanými. Zřejmě to má evokovat odstup, ironii, ale i obnažování kořenů či typických rysů.

    Matylda, Patricie a Jana vedou řeči, jaké by tak tuzemské intelektuálky snad i vedly, kdyby je opravdu zajímal osud Čechie a předtím už probraly „běžnej život“. Jsou to buňky velmi laboratorní. Ale vážněji: ty ženy komentují české zvyky a zlozvyky, zobecňují, ironizují dnešní hipsterské či jaké to vlastně postoje a kruhy, někdy jen tak melou páté přes deváté, a to vše zní jazykem hůlovsky barvitým, rázným. Spřádají i aliterační řetězce, které ovšem až na jeden či dva momenty jsou jen na sebe upozorňující slovní mechanikou. Každá má tak trochu pravdu a trochu kecá, není to ani tak souboj názorů, ba ani diskuse, disputace v pravém slova smyslu to není, nýbrž jakési tři lamentační projevy, které se tu míjejí a rozcházejí, tu se shodnou a slijí v jednu kolektivní lamentaci.

    Hůlová je kousavá a někdy velmi výstižná v jednotlivostech, jako celek však text nemá žádný dramatický oblouk, v konečném účinku běží o poněkud natahovanou promluvu nad stavem češství a soudobé kultury chování a myšlení. Kdo ve Studiu Hrdinů viděl Zábranského Majera, bude srovnávat. Text Buňky je méně narcistní a odvozený než monolog Zábranského. V Buňce je – hrubě řečeno – méně formy a efektu a více obsahu, jakkoli ten je fragmentarizován, roztříštěn. Už z toho vyplývá, že se to bude méně líbit.

    U obou těch textů mi vadí (a to jsem rodilý Pražák) jejich narcistní pragocentrismus, ta do sebe zahleděnost. To, co je na „matce měst“ malicherné a malé, se v obou těch textech zálibně převaluje. V textech i v celých inscenacích se projevuje nafrněnost metropole, která je ovšem v podstatě jen větší vesnicí. Pravda, Hůlová má o něco rozlehlejší akční rádius, co se dosahu výpovědi týče. Obrazně řečeno: zatímco Zábranský si vystačí s řečmi, kterým nejlépe rozumí návštěvníci coolových podniků v Holešovicích a na Letné, Hůlová metá slovní granátky o povrchnosti a pozérství, jejichž exploze zaslechnou možná až v Krymské. (Pro Nepražany: „hipsterská“ Krymská ulice se nachází o pár kilometrů dál než zmíněné dvě čtvrti obklopující Veletržní palác.)

    Sidonová, Uhlířová a Bio Masha ten trialog oživují s gustem, individualizovaně, dávají mu krev a svaly. Uhlířová pracuje s civilistní polohou, kterou ale neustále tónem řeči ironizuje, ona nejjemněji z těch tří hraje. Bio Masha postavu Matyldy ztělesňuje s řečovou a gestickou rázností a se značnou fyzickou obratností, která se stává v určitých okamžicích komentářem slov a poskytuje jim další rozměr. Sidonová se položila do polohy uondané ženské, trochu již propadlé do sebe, jakoby se zamženýma očima; obdivuje Boženu Němcovou a letmo se zmiňuje o své lesbické orientaci.

    Scénograficky se zvlněné laťkové plochy nápaditě proměňují od paravánů na počátku představení až po houpačky (a že by taky trochu lodě?) na jeho konci. Když takto vezmeme složku po složce, v každé najdeme určitou kvalitu, imaginativní a řemeslný vklad, a přesto souhrn toho všeho je až překvapivě planý. Asi proto, že východiskem a motorem té inscenace se zdá „takový nějaký pocit“. Vycházíte z toho podzemí a říkáte si: Co mně to vlastně dalo, ta Buňka číslo? O čem je to zpráva? O bezradnosti pojmenovat dnešek? O samotě intelektuálek, které si mohou říkat, co chtějí – on je stejně nikdo neposlouchá? Jdete a nevíte… Ale víte, že si na tu otázku vlastně ani nepotřebujete odpovědět.

    Autor je redaktorem Lidových novin

    Studio Hrdinů, Praha – Petra Hůlová: Buňka číslo. Režie Jan Horák a Michal Pěchouček, dramaturgie Jan Horák, scénografie Michal Pěchouček, kostýmy Michal Pěchouček a Tereza Hrzánová, hudba Dominik Gajarský a Richard Ayres, videoprojekce Jan Hladil, sochařská supervize Pavel Karous, premiéra 13. ledna 2017.


    Komentáře k článku: Zápisky z coolového podzemí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,