Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zapisky spokojeného diváka (No. 3)

    Vždycky jsem si naivně myslel, že nejtěžší na psaní blogu je právě to psaní. Ne tak docela. Pokud máte webové stránky zároveň na starosti, je mnohem těžší přimět k psaní ty druhé. Upomínání kolegů z redakce, aby dodali slíbené glosy, se pomalu stává všeobecně otravným evergreenem všech porad.

    Podstatně zábavnější je upomínání slečny Dombrovské. Vyměňujeme si laškovné maily na témata jako „Co takhle zkusit psát svůj vlastní blog?“ nebo „Jakpak by se asi tak mohl jmenovat – co takhle třeba Blog blondýny? Když ale nejsem blondýna?“ Slečna Dombrovská samu sebe důsledně označuje za naivku a jako taková se nechá ochotně přemlouvat; chvílemi to vypadá docela nadějně, když ale dojde na lámání chleba, kličkuje jako zkušený mazák. Výsledek je prozatím nulový, vypadá to ale docela nadějně. Chlapštější úhybnou metodu zvolil kolega Hulec. Ten zhruba před měsícem nekompromisně prohlásil, že žádné glosy pro web DN psát nehodlá, neboť „nejpozději začátkem příštího týdne spustí vlastní blog, který bude mít styl a ducha“. Načež se pohroužil do zarputilého mlčení, které důsledně zachovává dodnes. Jen chabou úlevou je, že v tom nejsem úplně sám. Pilnému blogerovi Varyšovi se totiž jeho dopisní kumpán Klarin fláká tak silně, že nejspíš bude muset být vyměněn; zkrátka protivenství za každým virtuálním rohem.

    Pokud byste někoho ze jmenovaných provinilců někde v divadle potkali, můžete je jménem svým, mým i všech neuspokojených čtenářů důrazně napomenout. Naivku Dombrovskou napomínejte, prosím, přece jen vlídnějším tónem než líný chlapy.

    Nad očekávání dobře to zato vypadá s původně spíš jen žertovným slibem, že tento blog bude laděn setrvale optimisticky. Prodloužení série příjemných divadelních zážitků tentokrát nabralo podobu inspekční cesty na jubilejní padesátou reprízu La Putyky.

    V tomto případě ovšem nebyl příjemný zážitek zas tak velkým překvapením: v loňské nepříliš povedené divadelní sezóně představovala La Putyka milé oživení a sám jsem jí koneckonců dával hlas do anket o inscenaci roku. A u projektů novocirkusového ražení lze předpokládat, že intenzivní reprízování bude věci jenom ku prospěchu. Bylo. I když, pokud mě paměť neklame, k žádnému zásadnímu posunu oproti premiéře nedošlo. Jako celek však představení působilo o poznání kontaktněji: odvazoval se především Jiří Kohout v roli průvodce večerem a výrazně uvolněnější se zdála být i kapela. Právě pánové z Nightworku (pro potřeby La Putyky přejmenovaní na Tros Discotekos) měli totiž nepřeslechnutelný podíl na tom, že představení přijatelně běží i v první, jinak trochu řídké třetině.

    Hlavní klady a zápory nicméně zůstávají i po roce v podstatě stejné. La Putyka je na české poměry nezvykle poctivě provedený nový cirkus, který vychází – na české poměry rovněž nezvykle – spíše z ducha cirkusově sportovního než divadelního. A v tomto smyslu u nás v podstatě nemá konkurenci srovnatelné váhové kategorie (bratři Formani, samozřejmě, ti jsou ale mnohem divadelnější). Z artistických čísel oslní především trampolínové scény, z těch divadelněji založených se mi nejvíc líbil (stejně jako na premiéře) výstup „opravdické“ tanečnice s loutkou v životní velikosti. A taky se mi zdálo, že večer tentokrát mnohem přesvědčivěji držel pohromadě a že vše logičtěji směřovalo do snového finále s obřími pivními bublinkami. Horší to bylo s trochu násilně vloženými bojovými scénami a docela dobře bych se obešel i bez „oltářně-pivního“ čísla. Vlastně bych se docela dobře obešel bez celého pivooslavného rámce La Putyky, ale to už by pak opravdu byla trochu jiná komedie, takže darmo mluvit.

    Na stránkách La Putyky se lze mimo jiné dočíst, že zanedlouho vyrazí do Číny na Expo 2010. Docela by mě zajímalo, jak se asi budou v Šanghaji na divadlo tohoto typu dívat – pivo sice v Číně znají docela důvěrně, zcela cizí jim je ale fenomén „pivní“ hospody. O charakteristicky českém zbožštění piva ani nemluvě. A co víc, právě Šanghaj samotní Číňané označují za město s tradičně nejlepší čínskou akrobatickou školou. Kdo kdy viděl čínské akrobaty v akci, asi mi dá zapravdu, že cokoli jiného v tomto oboru už pak vyhlíží tak trochu jednoduše. Zato divadelní rámec, do kterého dnes čínští artisté své show rádi balívají, působí na každého jen trochu kritičtějšího pozorovatele jako nesnesitelný sled prvoplánové podbízivosti a banalit všeho druhu.

    Asi nebudu daleko od pravdy, když vyslovím domněnku, že na domácím hřišti La Putyka uspěla hlavně díky fyzickému nasazení a sportovně-cirkusové technice; z ryze divadelního hlediska nic zvlášť světaborného nenabízí. Jak se na to ale bude dívat čínské publikum? Z logiky věci by to měli Číňané mít úplně obráceně… Čert ví. Jak si Rosťa Novák a spol. s tímto paradoxem v Říši středu poradí, je v každém případě téma, o kterém bych se docela rád dozvěděl něco bližšího.


    Komentáře k článku: Zapisky spokojeného diváka (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,