Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zahlušené memento 1789 aneb Poznámky rozpačitého diváka

    Napsal jsem je jen a jen na naléhání pana redaktora Vladimíra Hulce, se kterým jsem sledoval druhou polovinu představení. A který byl svědkem mého rozhodnutí odejít po první části. Stál zřejmě o to, aby do těchto úctyhodných novin napsal o zhlédnutém představení někdo mimo divadelní svět sdílených konvencí a předsudků. Nezasvěcený do soudobých trendů.

    1789

    Z inscenace 1789 FOTO MARTIN ŠPELDA

    Ve chvíli, kdy jsem o přestávce vstal a chystal se z divadla odejít, oslovil mne zasvěcený soused zleva, že mne chápe, ale abych přesto setrval, protože v druhé části se bude víc mluvit než křičet.

    Odhaduji, že lidé s podobnými pocity většinou neodejdou, protože jim připadá trapné kradmo se plížit k šatnám už v půli kusu zrovna ve zlaté kapličce. Tři starší dámy ve svátečních krajkových blůzách, sedící přede mnou, s úlevou, že v tom nejsou samy, živě se mnou souhlasily, že také skoro ničemu (nikomu na jevišti) nerozumějí. Byly zjevně v rozpacích. Obávaly se, jestli to není nějaká jejich osobní chyba. Trapný důsledek jejich pokročilého věku? Ale byly přece v Národním! Já mám ale pořád docela dobrý sluch. Věděl jsem, že to není moje osobní chyba. Že to tak má být, že je to režijní záměr. Můj soused zleva mně ochotně vysvětlil, že přece také některým rockovým kapelám není rozumět ani slovo, ale vůbec to nevadí, naopak, jde přece o něco úplně jiného než o slova, myšlenky, jde o pocity, o emoce, které právě gesta a efekty a křik performerů vyvolávají.

    To já už nikdy nepochopím, a ani nechci. Protože chci přinejmenším také rozumět, a teprve s tím mít pocity, emoce. Dnes jde ale asi stále víc právě o tyto prožitky. Doba chce prostě přidat: čím více emocí, tím líp. Čím méně světu kolem rozumíme, tím více emocí. Křičíme na svět, protože mu nerozumíme, odmítáme ho, nemáme ho rádi. Sociální vědy světu nerozumějí, vzdává to i umění.

    Jdu setrvačně do divadla s nadějí, že představení se mnou pohne, třeba i otřese. Že tam prožiji něco, s prominutím, „postaru“, tedy katarzi. Že zažiji nejen podívanou, nýbrž že mi dojde, co jsem nevěděl, nechtěl o sobě vědět, co jsem si nechtěl připustit. Procítím to jako osvobozující pocit… To se mi už ale nestává. Buď rádobyvtipná konverzačka, to většinou, nebo tohle ambi­cióz­ní cosi: samé pocity, emoce, útoky na smysly…

    Když jsem kdysi dávno, ještě za dob Otomara Krejči nebo Miroslava Macháčka, chodil do Národního nebo do Divadla za branou na Čechova, Shakespeara, na Topola…, stávalo se mi to. Ano, prožít katarzi: abych v duchu říkal: Takhle dál už ne! Měl bys něco…, ano, i ty… To by se jistě bez emocí nemohlo podařit. Ale jenom s nimi? Bez myšlenky? Přitom ta divadla tenkrát, to byla podívaná! A jaká!

    Revoluce je potvora

    Takže inscenaci o revoluci 1789, vybuchlé z představ o dokonalém štěstí, jsem pochopil a částečně ocenil až dodatečně, až když jsem si přečetl oba scénáře: původní Arianne Mnouch­kine a pak scénář, podle kterého se hrálo. Vybavil jsem si situace na je­viš­ti, kterým jsem nerozuměl, protože jsem neslyšel, co kdo říká. Nepochopil jsem, proč v Praze dramaturg či režisér podstatně zkrátili party vypravěče, který v původním scénáři vysvětloval – i daleko zasvěcenějším Francouzům! –, oč jde. Copak zná zdejší divák reálie té revoluce lépe než Francouz? Anebo právě proto, že je nezná, dostane se mu místo nich jen křiku a pobíhání? Proč se tu potlačí diskurzivní prvky kusu?

    Co s takovými, jako jsem já? Neměly by se jim repliky z jeviště promítat nahoře nad oponou, jako v opeře, když se zpívá italsky? Neměly by postavy mít na sobě napsáno, koho představují? Že tohle je Necker, tohle Marat… Jako to mají na zádech hokejisté? Já byl ten večer po prvním dějství v takové depresi, že bych se za tu doslovnou nápovědu nestyděl.

    Na inscenaci jsem ocenil, jak se chvílemi děje mezi diváky. Po celém divadle. Ony totiž tyhle revoluce, to jsou vám potvory, vlezou opravdu úplně všude, i do kuchyně… Tak to autorka myslela a taky sama inscenovala. Když mne jedna postava, která se náhle vynořila vedle mne, stroze vyzvala, abych odešel, že revoluce skončila, bylo to velmi sugestivní. Pochopili jsme všichni, že nastává doba pořádku. Že to do ruky berou fízlové a pochopové – a hned po nich že to vezme kapitán dělostřelectva Napoleon. Ano, tak to v revolucích bývá. Skončí, ledva začaly. Proto je nesnáším. Trochu jsem se i bál: co když neposlechnu? Nemám se teď i já sám stát součástí hry? Hrát s herci? Neodvedou mne? Cítil jsem se jako na demonstracích před listopadem 1989, ohlížel jsem se, kdo zůstává sedět a zda snad někdo opravdu neodchází. To byly nejlepší momenty představení.

    Vize, které nelze naplnit

    Složil jsem si během několika dalších dnů dohromady to, co jsem viděl ze svého sedadla, ale z velké části neslyšel, s tím, co jsem si teď přečetl (i to, co v Národním bylo vypuštěno), a vyšlo mi to – velmi dobrý kus! Ale musel jsem si jej sám dodatečně – složit! Scénář není ani popisný, ani předem zaujatý. Je dokonce velmi důvtipný. Přesvědčivě předvádí zoufalství, chaos, zrozený z nadějí na „dokonalé štěstí“, ze kterého revoluce vznikla – a pak náhlé nastolení pořádku, kterým vzápětí revoluce skončila, protože jinak ani nemohla. O to šlo snad především: o to, že ta revoluce skončila zároveň s tím, jak začala. Začala tedy vůbec? Vize „dokonalého štěstí“ dává novým mocným takovou moc a sílu, že nemůže než sama jít si hned po krku, sama sebe začít rdousit. V něčem ale byla ta francouzská revoluce zcela nová: namísto obnovy „dobré minulosti“ šlo jí o aktivní tvorbu „šťastné budoucnosti“. Namísto odstranění zlořádů šlo jí o popření celého řádu. Proto ty potoky krve na celém kontinentě! Proto pak Napoleon a jím vybuzený německý nacionalismus, ta výbušná, agresivní směska romantismu a panovačnosti!

    Velká revoluce rozděluje nejen Francouze, ale celé evropské lidstvo na dva doslova „tábory“. Rozdělovala vždycky. Jeden tábor oceňuje odvahu revolucionářů formulovat ideály, byť se začaly naplňovat i v zemi svého původu skoro až po sto letech, a to jen některé, a bagatelizují všechno utrpení, které to zpoždění způsobilo. Druhý tábor se právě těch ideálů děsí, protože právě ony dokážou ospravedlnit jakékoli násilí; není ochoten přehlédnout oněch sto let válek, převratů a dalších zmařených revolucí.

    To v reakci na ni začíná být poprvé souvisleji artikulován jinak ne-u-sou-stav-ni-tel-ný životní postoj (temperament, letora…), kterému se posléze začne říkat konzervatismus. Skot Edmund Burke pozoruje přes kanál to šílenství lidí, kteří vsadili všechno na rozum, na racionalistické konstrukce a rozhodli se vybudovat svět celý znovu, úplně jinak. Od nuly, včetně nového kalendáře. To rozumáři (filosofové – v tu dobu šlo o kroužek encyklopedistů) nesou podle něho všechnu odpovědnost za teror a následná povstání a války, nikoli zoufalý a zbídačený lid, který neví, jak se píše „d“, a nemůže tedy ani požadovat zrušení všech daní.

    Obdivuji revoluci americkou. Jen o pár let starší, než byla ta francouzská. Revoluci „opačnou“. Jedinou úspěšnou revoluci v dějinách. To proto, že od první chvíle revolucionáři – nekonformní, vzdělaní Evropané, anebo jejich potomci – usilovali podržet si zároveň svobodomyslné ideály, a přitom hned omezit moc vítězů té revoluce, svoji vlastní moc. Hledali, jak vztyčit nad tehdy tam již rozvinutou občanskou společností pevnou, ale jen lehkou konstrukci státu tak, aby neudusila živý veřejný prostor pod ní, samosprávu neboli sebe-správu. Obdivuji ji proto, že byla revolucí ústavní – což je pro leckoho nestravitelný paradox. Američané totiž zapracovali do ústavy původně evropský vynález: jak moc rozdělit, aby se jednotlivé její složky kontrolovaly, navzájem hlídaly. Zapracovali do pravidel vládnutí dělbu moci (checks and balances), kterou vymysleli Angličan John Locke a Francouz Charles Montesquieu. Dělbu nejen vertikální, ale i horizontální: federalismus. To byl vynález spíše americký. Ta ústava vydržela s některými doplňky dodnes.

    Proč tolik křiku?

    Už dlouho se ptám, proč se dnes na divadle o tolik víc inscenuje, oč méně se hraje. Proč se o tolik víc křičí, oč méně se mluví, o tolik víc skáče, oč méně se naznačuje pohybem hlavy… Dobře vím, že je to otázka před pro­fe­sio­ná­ly dnes zpozdilá, kterou se tázající diskvalifikuje jako staromilec: pravda, dříve se tak neřvalo, to uzná každý, no ale co? Teď se prostě řve. Tak to je, taková je doba. Jaká že je? No přece taková, taková, jaká je… Prostě se řve. Všichni řvou, když to má být apelativní umění, a ne jen plytká konverzačka.

    Jak ten kus hrálo na předměstí Paříže tohle divadlo paní Arianne Mnouch­kine? Také se křičelo? I kdyby! Hrálo se přece v plenéru. Takže to tak nemuselo vadit. A pak, Francouzům stačí přece jen narážka, náznak, nemuseli každému slovu rozumět, znají přece svoji revoluci jako své boty, její hrdiny i bídáky, jsou s ní srostlí, ať už ji milují, či nenávidí. Ale našinec? Ty kultury, povznesení žádostivé, milé, nešťastné dámy na sedadlech přede mnou? Někdo možná utrousí: ty nešťastnice tam neměly vůbec chodit. Tak jim to, prosím pěkně, někdo z vás řekněte. Už vidím, jak se do toho hrnete. Napište to rovnou na plakáty: starším dámám v krajkových blůzách se návštěva představení nedoporučuje.

    Prostě podívaná

    A ještě zpochybňující post scriptum. Československá vlajka v závěru znamenala co? A tklivé, nejistě tázavé nápěvy ze Škroupa? A ikonická Modlitba pro Martu (z televizního seriálu)? Že jsme měli taky takovou revoluci, pravda, trochu menší? Tady snad ale nikdo z těch, kteří to před čtvrt stoletím vzali do rukou, opravdovou revoluci nechtěl. Všechny změny proběhly v rámcích platné ústavy, jakkoli zcela neliberální, nedemokratické – kromě kooptací do parlamentu. Ty byly, dejme tomu, ne­ústavní. Nikoli však revoluční. Ale posléze stejně všechna předsevzetí zachovat si střízlivost, nevyvolávat už slovem revoluce přepjatá očekávání právě že „dokonalého štěstí“, převálcovaly titulky. Kterýsi ze západních novinářů vystřelil od boku adjektivum „sametová“ (co potom jiného než revoluce), ani mu to nestálo za to, aby se později přihlásil k autorství. Prostě rutina: každý masovější podnik, ať již revolucí je, nebo není, musí v mediálním světě okamžitě dostat originální, vtipný, paradoxní přívlastek, aby byl zajímavý a táhl: karafiátová, růžová, buldozerová, tulipánová, jasmínová, oranžová, zpívající, zelená… Zdejší vyjednané předání moci skoro všichni jako revoluci zbaštili a přijali – když dostala to lichotivé adjektivum. Co jsme to zas úžasného, my Češi, dokázali? Za deset dní! Poláci se s režimem potýkali (od vzniku Solidarity) skoro deset let, Maďaři deset měsíců, Enderáci deset týdnů… A Češi? Za deset dní jsme měli hotovo! Přitom autor tohoto novinářsky jistě efektního, ale zavádějícího přirovnání je jinak jeden z nejlepších britských novinářů, můj přítel, také akademik Timothy Garton Ash.

    S tou Velkou francouzskou neměla ta naše „revoluce“ společného nic. Přilepený efektní závěr s československou vlajkou z nepochopitelných důvodů vykastroval pointu představení.

    Je mi smutno z toho, jak se čím dál tím častěji vystavuje výstavnictví, předvádí předvádění, inscenuje inscenování. Jak vítězí samoúčelnost formy. Pro mne je to dekadence v původním smyslu: úpadek. Slovo na jevišti jde do háje, monolog jen ten nejkratší. Místo toho obrazy, akce, křik. Dramatik a jeho scénář mizí v propadlu: poskytl námět, stačí. Díky, mistře. Estetizace myšlenky za každou cenu, efekty na úkor nahlédnutí, které nemůže nebýt také rozumové. Prostě, podívaná. Salvy křiků, hudby, ruchů. Rezignace na snahu pochopit svět.

    Však on nám to spočítá.


    Komentáře k článku: Zahlušené memento 1789 aneb Poznámky rozpačitého diváka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,