Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Konzervativec neví, tak mluví a mluví

    Inscenace hry Davida Zábranského Konzervativec začíná pozvolna a uvolněně. Diváky u vchodu na jeviště uvítají hostesky se sklenkou sektu, na obrovském podlouhlém stole, diagonálně posazeném na světle natřených prknech, stojí mísy se slaným pečivem a sálem prochází slavnostně oděný moderátor v podání Petra Vančury. Chrlí do kamery, co návštěvníky všechno čeká, jedna bizarní ohláška střídá druhou a záběry jsou přenášeny na plátno nacházející se na úrovni diváckého balkonu. Protože se premiéra konala v den 100. výročí založení republiky, vztahoval se moderátor k tomuto dni. Jubilea se posléze dotýká i vlastní Zábranského text, takže Vančurovy vlastenecky a národnostně laděné fórky zřejmě zůstanou i při reprízách, stejně tak je ale možné, že je bude obměňovat.

    Čech a Slovák: Stanislav Majer a Michal Noga v inscenaci Konzervativec znovuotevřeného Divadla Komedie FOTO MARTIN ŠPELDA

    To není až tak podstatné. Důležitější je, že úvodní rautík trvá déle, než by mohl a měl, že Vančurova výřečnost se rychle ohraje, neboť popsaná epizoda nemá dynamiku, natož pointu. Moderátor nakonec vyzve publikum, aby se usadilo do hlediště. Diváci poslechnou a na jevišti se zjeví figura v tmavém obleku, která sedí napůl zborceně na zemi, opřena o stůl: titulní pan Konzervativec zosobněný Stanislavem Majerem. V následujících desítkách minut toho namluví, nachodí, naskáče, naběhá, našklebí, nakřičí požehnaně. Spílá publiku, sobě i době. Podle programu považuje David Zábranský monolog muže, jenž se prezentuje coby konzervativec, za svoji nejbásnivější věc. Možná proto, že repetitivně pracuje s obrazem plující lodi z básně anglického romantika S. T. Coleridge. Ale daleko více než básnivý je text hry nabubřelý, ostentativně filosofující, rozplizlý. Jeho spis je postaven na mimořádné schopnosti imitovat cosi, co na povrchu snad vypadá jako myšlení, produkovat věty, které působí, jako by nesly bůhvíjaký obsah, ale nic v nich neříci. Rozdíl mezi myšlením a Zábranského imitací je však asi jako mezi myslitelem, který skutečně myslí, a mezi tím, který se do myšlení stylizuje a domnívá se, že již tím, že si mne čelo, stává se myslitelem, napsal Jiří Peňás v recenzi na Zábranského knižní debut, román z roku 2006 Slabost pro každou jinou pláž.

    To, čeho se chce Zábranský v Konzervativci zmoci, je pomíjivost a neschopnost, respektive nemožnost opravdu pochopit a procítit to, co bylo a už není, co odplulo takzvaně do dějin. Včetně roku 1918, jenž dal vzniknout Československu. Tématem je tedy čas; ve svém účinku, ve své totalitě, ve své nekompromisnosti. Loď pluje, vidíme trochu rozčeřené vody za zádí, na níž je umístěna lampa osvětlující hladinu, ale za plavidlem přitom zůstává nekonečné moře, které už nedohlédneme; v přeneseném slova smyslu to chápejme jako moře času. Tohle se ve hře explicitně konstatuje, variuje, ale jinak se textu vzdor veškeré jeho upovídanosti nedostává slov. V podstatě jde jen o našlehávání teze.

    Stanislav Majer vedený režisérkou Kamilou Polívkovou se za účasti zdatných technických efektů snaží dodat Zábranského slovům „maso“, oživit je, ztělesnit. Je vidět, že za léta, co se po jevištích pohybuje, zdokonalil herecké prostředky, ale veškerá herecko-režisérská snaha naráží na mantinely hry. Jak Polívková, tak především dramaturgyně Viktorie Knotková mají intenzivní zkušenost s divadlem německé jazykové scény; jejich Konzervativec se tváří, že navazuje na Komedii Pařízkovy éry, jež tvořila v duchu rakousko-německé nebanální přímočarosti při vyslovování soudů nad světem.

    Bezradnost textu, potažmo inscenace se naplno obnaží v okamžiku, kdy se na pódium vyšplhá slovenský herec Michal Noga, 135 cm vysoký muž postižený achondroplazií (trup a hlava dospělého člověka, končetiny zakrslé). Rozdíl mezi jeho figurou a urostlým Majerem je využit s vkusem, to ano, ale česko-slovenskost jejich dialogu vlastně nikam neústí. Noga na jeviště vynese transparent, společně ho rozvinou a Konzervativec se vzápětí jme lamentovat nad nápisem Sme mladí, bude dobre!. Slovák zasedne za stůl a pozoruje sebestředného Čecha, jenž si zase vystačí sám se sebou. Nakonec Noga jen zvedne ruku na pozdrav a odporoučí se z jeviště: významově se prostě „vypaří“.

    Jak to krotké běsnění Konzervativce zakončit? Na jevišti se zjeví živý kůň. Jmenuje se Desperado, informuje program, ročník 2005, je prý velmi společenský a přátelský. Při premiéře se opravdu tak jevil. A proč se na jevišti vyskytuje? Asi proto, že Konzervativec v závěru vypráví známou historku o turínském vozkovi, bitém koni a plačícím filosofovi Nietzschem. Ano, to by jeden plakal…

    Městská divadla pražská, Divadlo Komedie – David Zábranský: Konzervativec. Režie a kostýmy Kamila Polívková, scéna Antonín Šilar, light design Katarína Ďuricová, kamera Dominik Žižka a Adam Martinec, hudba Ivan Acher, dramaturgická spolupráce Viktorie Knotková, odborná spolupráce Filip Herza. Premiéra 28. října 2018.


    Komentáře k článku: Konzervativec neví, tak mluví a mluví

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,