Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zabitý Rosenkrantz a Guildenstern

    Dva muži pověření úkolem, o němž toho moc nevědí, na cestě, kterou neznají. Krátí si čas házením mince, na níž ustavičně padá hlava. Jeden vyhrává se samozřejmou rutinou, druhý je rozrušen disbalancí vesmírného řádu. A na konci jejich výpravy je nevyhnutelně čeká smrt.  Stoppardovo existenciální podobenství, Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, se koncem června vůbec poprvé představilo londýnskému  West  Endu na scéně královského divadla Haymarket.

    Budova získala již v 18. století oprávnění užívat titul „královské divadlo“, privilegium udělené do té doby jen scénám Covent Garden a Drury Lane. Nový umělecký ředitel, Sir Trevor Nunn, si dramatickou prvotinu anglického židovského autora původem z Československa, zvolil jako svou druhou režii ve funkci. Měl nastudovat i její první jevištní zpracování v roce 1964, ale z projektu nakonec sešlo. Poté co v uplynulých letech uvedl světové premiéry šesti Stoppardových dramat, se teď znovu pokouší konfrontovat s dnes již klasickou variací na Hamleta. Uvážíme-li masivní marketingovou kampaň i fakt, že je Nunn pokládán za jednoho z nejschopnějších současných britských divadelních režisérů (věnuje se hlavně shakespearovským hrám a velkým muzikálovým produkcím), očekávání bylo obrovské. Výsledek je ovšem rozpačitý.

    Ústřední herecká dvojice Samuel Barnett (Rosencrantz) a Jamie
    Parker
    (Guildenstern) nese rysy beckettovských smutných klaunů, ač bez
    vrstevnatějšího nánosu. Na Čekání na Godota ostatně odkazuje výtvarné
    ztvárnění první scény – blíže nespecifikovanou zastávku obou druhů na
    cestě do Elsinoru tu charakterizuje uschlý strom uprostřed jeviště (na
    němž se Beckettovi hrdinové uvažují oběsit). Kombinace toporného
    držení těla, které se ani na okamžik neuvolní a intelektuální hantýrky
    filozofického přemítání působí, jako by se Rosencrantz a Guilderstern
    transformovali hned do dvou „replikantů“ postavy Mosse, komického
    „ajťáka“ z oblíbeného britského televizního seriálu IT Crowd (v českém
    překladu Ajťáci). Tato poloha je zdrojem gagů, ale zabraňuje hlubšímu
    vcítění do charakterů. Existenciální osten „umírá“ spolu s hlavními
    hrdiny. Zatímco Barnettovu Rosencrantzovi chlapecky udivená
    nedovtipnost docela sluší, ostražitý Guildenstern Jamie Parkera by
    potřeboval onu tísnivou bázeň důsledněji osmyslnit.

    Stoppard sleduje vývoj Shakespearovy tragédie z perspektivy dvou
    relativně okrajových postav, Hamletových někdejších přátel, kteří se
    na rozkaz krále promění v jeho špehy. Ve svém dramatu, nesoucím rysy
    absurdní poetiky, nechává Rosencrantze a Guildensterna pasivně
    přihlížet princovu „šílentsví“. S neodbytným pocitem marnosti mladíci
    tuší, že jejich malé životy byly fatálně vtaženy do vysoké hry, v níž
    se příliš neorientují a na jejímž konci nečeká odměna. Nunnova
    inscenace se snaží vyvolat sympatie a soucit tím, že oba charaktery
    „vlamuje“ do poloh nevinných dětí, které dostaly nepřiměřený úkol –
    řešit problémy dospělých. Zvolená stylizace ale bohužel znesnadňuje
    divákům brát jejich úlohy vážně, ztotožnit se s nimi, a zabíjí tak
    samotný dramatický efekt. Příběh Rosencrantze a Guildensterna v tomto
    případě nelze číst jako podobenství o počínání a prožívání moderního
    člověka vrženého do mezní situace.

    Výjevy ze dvora Nunn rozehrává na potemnělé scéně, zastíněné
    dvěma portály v pozadí. Snad je to odkaz k dvěma možnostem volby –
    zůstat/odejít, k dvěma stranám mince, na níž ovšem padne vždy
    hlava. Zůstávají-li na jevišti Rosencrantz s Guildensternem osamoceni
    v zajetí strachu ze ztráty kontaktu a ze smrti, vyvolávají dojem vězňů
    v žaláři, čekajících na popravu. Když prostor opanuje král se svou
    družinou, všichni ve spolek ozdobeni dobovými kostýmy a veršovanou
    výřečností, jsme náhle na krátký okamžik přeneseni do Shakespearova
    světa. Přesto se i v tento moment režisér při charakterizaci postav
    nezříká zcela karikatury. Spíše je nám předváděna hra na Shakespeara,
    odvolávající se k motivu kočovných komediantů, který je v Stoppardově
    dramatu obšírně rozpracován. Jestliže bratrovražedný král (James
    Simmons
    ) i Oféliin starý otec Polonius (Andrew Jarvis) ještě drží své
    postavy v mezích schématicky konvenčního výkladu, Hamletova matka
    (Fiona Gillies) již připomíná pouze frivolní milenku v renesančních
    šlechtických šatech. Sám princ dánský (Jack Hawkins) je obdařen
    vzezřením šaškovitého lunetika s rysy Jacka Rozparovače. Toto pojetí
    sice vnějškově umocňuje dojem nepatřičné přítomnosti zbloudilého
    Rosencrantze a Guildensterna, ale nenabízí shakespearovsky mocný
    kontrapunkt k jejich všednímu, do dnešní doby zasazenému (oba jsou
    civilně oblečeni v džínách) přežívání.

    Již zmíněná potulná herecká tlupa putuje celým Stoppardovým
    dramatem až na palubu lodi (znázorněné třemi sudy a vyvýšeným pódiem
    s parapletem), vezoucí oba nešťastně zapletené hrdiny do Anglie na
    vlastní popravu. Poučují je o zákonitostech pravdivého příběhu, v němž
    nesmí chybět krasořečnění, láska a krev. V inscenaci zrcadlí tato
    úpadková trupa „dobu vymknutou z kloubů“ se svéráznou popisností. Její
    principál (Chris Andrew Mellon) je sebevzhlíživě rozkročený v realitě,
    o níž ví, že je lidský konstrukt. Obrazy, v nichž je rozehrána
    teatrálnost kočovné společnosti patří již z povahy textu k divadelně
    vděčnějším momentům.

    Stoppardův příběh nenabízí ve stávajícím nastudování takovou
    podívanou, jakou by si samotné drama i tradice divadla Haymarket
    zasloužily. Režisér Nunn se však chystá zužitkovat své dlouholeté
    působení u Královské shakespearovské společnosti v inscenaci Bouře plánované na konec srpna letošního roku. Doufejme, že i hvězdné
    obsazení s Ralphem Fiennesem v roli Prospera přispěje tentokrát k
    většímu úspěchu.
    Theatre Royal Haymarket, Londýn. Tom Stoppard – Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi.
    Režie: Trevor Nunn.  
    Výprava: Simon Highlett,

    kostýmy: Fotini Dimou. Premiéra 21.6.2011


    Komentáře k článku: Zabitý Rosenkrantz a Guildenstern

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,