Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Za kulturní přebujelost Prahy – metropole umění!

    Glosu k úvahám na téma Jak by se měla dotovat špičková pražská divadla nelze asi skicovat jinak než s co nejpodrobnějším zkoumáním obrazů metropolitního divadla minulosti, panoramatu současnosti (včetně jeho rámců a horizontů) a zejména je nutno nahlížet vizi zítřka. Když podnikatel do něčeho investuje, maluje si zároveň – a třeba i skrytě – krásnou budoucnost. A jaká je krásná budoucnost divadla v Praze? Pokládá si někdo tuto otázku?

    Praha by se měla sebedefinovat a profilovat jako metropole kultury a umění, pro oblast divadla jako hnízdo divadelních her, kulturní lázně světa. Ano: v Praze je hodně divadel, ale v newyorské Divadelní čtvrti kolem 42. ulice a Broadwaye a v londýnském West Endu je jich také příliš mnoho, kolem Wall Streetu je zase příliš mnoho bank, v Egyptě pyramid, v Řecku a Itálii antických památek, v Hollywoodu filmových studií. To je minus těchto míst, to je jejich handicap? Naopak: to je jejich obrovité plus, důvod celosvětové proslulosti a přitažlivosti těchto lokalit. Nechť je Praha synonymem kulturní hypertrofie!

    A z konkrétnějších doporučení jak a koho subvencovat: podporujme především ty, kteří si nejprve dokáží poradit sami! Ty, kteří nejdříve vloží svůj vklad, myšlenkový, energetický, časový – někdy až po své zdraví… Kteří už něco v oboru vykonali. Síla La Putyky mimo jiné spočívá i v šílené vůli Rosti Nováka, který v prvopočátcích prošel veškerou myslitelnou nepřízní, včetně vyhazovu s rozezkoušeným dílem z divadla, ale nevzdal to, šel za svým a dosáhl výsledků, za něž si dodatečně zaslouží podporu. Dnes naopak u subvencovaných projektů bohužel přibývá případů zaumných příslibů bez jediného dokladu vlastního úsilí v minulosti, vkladu a investice jakéhokoli typu ze strany žadatele. A když už jsou přiděleny peníze, tak se pak něco zplichtí, aby se to mohlo odfajfkovat a žádat na další nesmysl znova…

    Tak se i v motivační a grantové politice města nabízí posun od finančního oceňování záměrů, projektů pro projekty, upocených slečinkovských nápadů a „konceptíčků“, k subvencování na základě reálných výsledků, ohlasu odborného i diváckého, pozvání na festivaly a do zahraničí (především z vůle tohoto zahraničí a na jeho náklady), ale třeba – zejména v dnešní době nejen „krize“, ale stoupajících počtů absolventů uměleckých škol – i za příspěvek k zaměstnanosti divadelních umělců. Oceňovat i toho, kdo dává divadelníkům chleba. Značnou část dotací udělovat dodatečně, zpětně dle dopadů těm, co pro to sami nejprve něco prokazatelně vykonali.

    A možná, že všestranným upřesňováním vize Prahy jako kontinentálního kulturního centra snáze překonáme následky obrny současného pražského divadla, důsledky nedávné nešťastné divadelní občanské války na Mariánském náměstí a v okolí, při níž na rozhašteřené pražské divadelnictví jako celek padl stín před celou veřejností a zejména rozhodovacími elitami… – Neboť se stále domnívám, že kulturnost znamená úctu, toleranci, respekt, pokoru a jakákoliv iniciativa, která je založena na nenávisti, zášti nebo na přímo deklarované závisti, není pro mne iniciativou kulturní. Tady jsme se v dehonestaci základního principu rozvoje divadla dostali až někam k primitivismu nejedlovského kulturního modelu, likvidujícího divadelní podnikatelství naprosto nekompromisně a důsledně. Tak se z emoce a z neznalosti vlastních divadelních dějin zrodil typicky český paradox: dnešní nájemníci, obývající divadelní prostory jen díky všem těm podnikavým jednotlivcům minulosti, Nosticům, Pištěkům, Švandům ze Semčic, Tichým, Hurtům, Jeřábkům nebo (Vlastům) Burianům, se vymezují proti jejich dnešním pokračovatelům Balzerovým, Töpferům, Heřmánkům, Hrušínským, Heinům, Kratochvílům a mnoha dalším, kteří pro pražské divadlo získali a zachránili tolik divadelního prostoru (a zabránili tak třeba vzniku kasin a heren), a tak se obětovali pro zřízení dalších divadelních provozů, dalších diváckých křesel i profesních příležitostí pro divadelní umělce (a dokonce často i pracovních příležitostí pro kritiky). Zasloužili se o tak zjevné rozšíření kulturně-divadelní topografie Prahy po roce 1989. Proces rozvoje se však bohužel zastavil, individuální podnikavost byla i institucionálně znevážena a k realizaci vize metropole s přebujelou kulturní nabídkou povede zbytečně delší cesta.

    Závěrem zmiňme užitečnost komplementarity tří základních modelů a způsobů provozování divadla, kopírujících konfiguraci tří principů moderní demokratické společnosti, jež tvoří „státní“ sféra (divadlo jako veřejná kulturní služba), soukromý sektor (divadlo jako soukromopodnikatelský subjekt) a iniciativy občanské společnosti (neziskový sektor). Tuto komplementaritu nyní v Praze neproduktivně rozlučujeme ke škodě divadla jako celku. Nastolili jsme konfliktní polaritu namísto součinnosti, pro město tak blahodárné synergie.


    Komentáře k článku: Za kulturní přebujelost Prahy – metropole umění!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,