Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hilar podle Wikipedie (proTI)

    Umělecký šéf činohry pražského Národního divadla vzdává hold svému někdejšímu předchůdci Karlu Hugo Hilarovi. V inscenaci s přiléhavým názvem Za krásu jde ale především o Špinarovu osobní apologii.

    Z výšky zhrouceného lustru Alena Štréblová jako Hilar hlásá do světa vize o novém divadle Foto Petr Neubert

    Mezi oběma zmíněnými muži, které od sebe dělí téměř sto let, existuje zdánlivá podobnost. Oba přicházejí do Národního divadla s družinou mladých herců, s nimiž chtějí scénu zásadně proměnit. Zákonitě ale narážejí na provozní limity i zaběhané stereotypy instituce. Ostatně Špinarův nástup do funkce lemovaný řadou skandálů, jako třeba selfie s bustou Hrušínského, a personální změny pod heslem Nová krev se staly předmětem řady veřejných diskuzí. Tady ovšem shoda končí. Hilar vedl na jevišti i mimo něj plamenný boj za sebevědomé moderní divadlo, které by korespondovalo se zahraničími tendencemi, tehdy zejména s německým expresionismem. Špinar, soudě podle několika posledních prací, směřuje spíš k nekonfliktnímu estétství měšťanského divadla, které občas mistrně maskuje kulisami současné dramatiky. Kde zůstaly jeho radikální interpretace klasiky? Kam zmizel režisér vinohradského Vojcka?

    Prostřednictvím Hilara a jeho tezí o divadle z let 1915–1925, které vyšly v knize Boje proti včerejšku, mluví Špinar hlavně o sobě. Jako by se měl potřebu hájit nebo omlouvat, ale komu a proč? Bojovná Hilarova prohlášení kombinuje s banálními, leč pro diváka historií nepoučeného nutnými údaji z velikánovy biografie. Tu sděluje více či méně voicebandovou formou třináct hereček v šedých oblecích, identických černých parukách a kloboucích představujících jednu a touž figuru – tvůrčího génia. Princip zmnožené ústřední postavy byl donedávna parketou jiného českého tvůrce, Jana Mikuláška, kterým se Špinar nechal ve vrcholné vizualitě nejednou inspirovat. V tomto případě jde ale hlavně o efekt, herečky se jedna za druhou objevují v hledišti Nové scény, vylézají a zase mizí v moři masivních sedadel, šikují se v poloprázdné elevaci jak divadelní armáda bijící na poplach. Mimochodem, v jednu chvíli si také pohazují s Hilarovou bustou. Z mnohohlavého davu se ke slovu dostanou jen Martina Preissová, Jana Stryková, Alena Štréblová a Kateřina Císařová, zbytku přísluší role statistek. Scénografii tvoří vyjma stabilního mobiliáře hlediště ohromná maketa zlatého lustru, zpola zříceného do sedaček – reminiscence starých jevištních klišé. Až na jeden ne moc elegantní pokus zdolat jeho konstrukci a vyšplhat až ke špičce s ním režie moc nepočítá. V druhé části se didaktický charakter inscenace vytrácí, nahrazuje ho parodie divadelní zkoušky, konkrétně sekvence ze Shakespearova Macbetha, kterou řídí právě Hilar. Toho modeluje Jana Stryková coby výstředního despotu tyranizujícího své okolí, kterému je nakonec lepší se vysmát. Z původního alespoň seriózního wikipedického hesla se tak Špinarův Hilar a možná umělecký šéf Národní divadla obecně proměňuje v trapného Hanswursta doby dávno minulé.

    Národní divadlo, Praha – Karel Hugo Hilar a Daniel Špinar: Za krásu. Režie Daniel Špinar, dramaturgie Marta Ljubková, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Linda Boráros, světelný design Karel Šimek, hudba Matěj Kroupa. Premiéry 14. a 15. března 2019 na Nové scéně (psáno z první premiéry).

    Je to blázen, řekl hasič (pro)


    Komentáře k článku: Hilar podle Wikipedie (proTI)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,