Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Za klinický neúspěch ČRo nesu odpovědnost já

    V žertovném(?) textu Český rozhlas otevřel kliniku tvůrčího nepsaní popisuje doyen nás dramatiků, můj kolega a přítel(?) Pavel Kohout domnělou křivdu, která se jemu a jeho ženě Jeleně Mašínové měla přihodit při spolupráci s Českým rozhlasem, když nezdarem skončil pokus o proměnu jeho divadelního textu napsaného v osmdesátých letech Ecce Constantia! do autonomního auditivního dramatického tvaru odpovídajícího dnešní době, v níž je připomínáno výročí koncilu v Kostnici. Protože jsem celý „podnik“ inicioval a částečně také moderoval já (z titulu poradce GŘ ČRo pro program), a cítím se tedy za jeho nezdar odpovědný, a protože si ČRo, ani jeho „generál“ Peter Duhan, ani další kolegové, do nichž se Pavel Kohout pustil, nezaslouží, aby byla jejich kompetence takto zpochybněna, vymínil jsem si v rozhlase, že na ten článek odpovím já. A to i proto, že jsem od roku 1990 jako dramaturg v různých divadlech pomohl na scénu největšímu počtu Kohoutových textů ze všech dnes praktikujících kolegyň a kolegů.

    Jan Vedral

    Reagovat možná není nutné. Kdo zná Pavla Kohouta, mistra polemik, který pro řešení nejen toho, co vnímá jako společenské nešvary, ale i toho, co se dotýká pouze a výhradně jeho osobních zájmů, dokáže vždy najít prostor v tisku, si na povahu a podstatu domnělé křivdy udělá názor sám. A kdo si myslí, že v Českém rozhlase je úsilí nepočetné skupiny dramaturgů a režisérů zaměřeno k šikanování a tvůrčímu miškování autorů a nevšimne si při tom, že jen v posledním roce ČRo odpremiéroval (či k brzké premiéře připravil) původní rozhlasové hry M. Františáka, L. Lagronové, K. Šiktance, P. Pýchy, M. Uhdeho, D. Fischerové, I. Klestilové, R. Ludvy a více než desítky dalších částečně debutujících autorů, může se zaradovat: ten velký autor to těm malým lidem z rozhlasu ale nandal! Hodila by se možná také věcná odpověď obezřetně formulovaná mluvčí rozhlasu, kde by se celá věc dala vyřídit v zásadě citací smlouvy, kterou P. Kohout a J. Mašínová s ČRo podepsali. Myslím ale, že by byla chyba nenahlédnout celou zde prefabrikovanou „kauzu“ v širších souvislostech. Proč nevyužít toho, že se Divadelní noviny rozhodly věnovat Kohoutově stížnosti takový prostor? (Jsem zvědav, zda jej hodlají věnovat i dalším významným tvůrcům, jejichž tvůrčí záměry, jistě v dobré víře projektované, nakonec ztroskotají, což se, bohužel, v tvůrčím provozu stává dnes a denně.)

    Mylná představa o vlivu dramatika

    Myslím si totiž, že rozhořčení manželů Kohoutových svědčí, kromě jejich dobře známých osobnostních daností, také o tom, že představy o vlivu a postavení divadelního autora (umocňované ještě jeho vlivy a postavením v různých společenských organizacích a spolcích) z šedesátých let, jsou prostě nepřenosné do dnešní doby. Sám jako autor lituji, že minula doba, kdy, jak říkal M. Uhde: dramaturgové stáli na chodbě za dveřmi mého bytu a čekali, až dopíšu novou hru. Nelituji však toho, že když vznikne nová hra, chod celé instituce, která plánuje svou činnost na měsíce dopředu, se vymkne, aby ji uvedla – a to tím spíš tehdy, kdy ten text zdaleka není hotový. V našem případě byl problém dokonce opačný – rozhlas měl připravené prostředky, kapacity, interního režiséra a termíny realizace, ale použitelný text jaksi nebyl dodán.

    S Pavlem Kohoutem jsem několikrát vtipkoval o potřebě vytvořit „dílnu starých autorů“. On začíná svůj text tím, že se „žertovně“ otírá o tvůrčí psaní. Shodou okolností jsem někdy v druhé polovině devadesátých let společně s prof. O. Králem a A. Berkovou obhájil u akreditační komise tvůrčí psaní jako studijní obor vysokoškolského studia. Opírali jsme se přitom o metodiku, zkušenost a doporučení A. Lustiga a J. Škvoreckého. Oba jmenovaní už byli rovněž v zenitu života a jejich vlastní pedagogická činnost svědčila o tom, že jsou otevřeni mladým lidem. S prof. Přidalem jsme před několika lety v Českém rozhlase pedagogicky garantovali cyklus Hry nové generace, který přispěl k tomu, že pro rozhlas začali psát noví autoři, režírovat zde mladí režiséři, že se kredit a váha původní rozhlasové hry zvýšily. Jako poradce jsem pomáhal s pořádáním cyklu Vinohradská 12, ve kterém bylo nakonec uvedeno deset původních rozhlasových her autorů střední generace, a rozhlas k svému 90. výročí uspořádal neobvykle početně obeslanou autorskou soutěž.

    Bylo proto podle mého soudu (který zdaleka nesdíleli všichni) správné a vhodné znovu získat pro rozhlasovou práci i doyena českých dramatiků P. Kohouta. Věděl jsem o jeho vztahu k textu hry Ecce Constantia!, na divadle nikdy neuvedené, a navrhl jsem jak autorovi a jeho ženě, jejíž zkušenost rozhlasové autorky byla vítána, tak generálnímu řediteli ČRo, abychom se tento text s uvnitř tematizovanou mediální podstatou pokusili převést do auditivního tvaru. Šlo také jistě o významné autorovo životní jubileum i o samu látku, Jana Husa, výročí Kostnice.

    V rozhlase se Kohoutovým dostalo výjimečné podpory. Souhlasili s tím, že na díle s nimi bude spolupracovat dramaturg H. Pekárek, který už přivedl do vysílání několik Pavlových jednoaktovek. Po poslechu několika jeho inscenací souhlasili, že u přípravy díla bude od začátku rozhlasový režisér D. Dudík. (Působí zde už víc než dvacet let, vytváří náročné inscenace, je to kmenový režisér v plné tvůrčí síle někde kolem padesátky a rozhodně to není „mladý fámulus“.) Pak se spolupráce stvrdila schůzkou u generálního ředitele, včetně vysoce nadstandardních honorářových a realizačních možností. Všichni jsme se shodli, že výjimečné téma a výjimečný autor vyžadují výjimečnou spolupráci, abychom se dostali k výjimečnému výsledku.

    Známosti s těmi nahoře

    Ve svém článku Pavel Kohout cituje z osobních e-mailů psaných v různých fázích spolupráce. Musím říci, že s takovým postupem mám problém, je to intimní komunikace tvůrců, a její zveřejňování mi připomíná zveřejňování intimit z odposlechů. Kam by všichni dramaturgové a režiséři došli, kdyby při dohadování se s autorem pomocí dnes nejběžnějších komunikačních prostředků museli myslet na to, že v případě neshody autor jejich věty otiskne, snad jako důkaz jejich nekompetence či zlé vůle, ve slovutných Divadelních novinách! Obecnější poučení z této kauzy je, pokud jde o komunikaci s Pavlem Kohoutem, obávám se nasnadě.

    Nicméně – citované úryvky z korespondence dokládají, že komunikace probíhala v respektu a se zájmem „dílo porodit“. První kolo připomínek proběhlo předtím, než se autoři pustili do psaní. Odevzdaná první verze byla probrána na Kohoutem líčené schůzce ve Slavii za mé přítomnosti a Pavel ani Jelena jistě nepopřou, že i já jsem měl velkou řadu kritických připomínek, oněch „skotských střiků“. „První podání“ se autorům opravdu nepovedlo. Chvíli to vypadalo, že zde spolupráce končí, ale já – a to je má největší chyba – jsem naléhavým e-mailem zaslaným dramaturgovi a autorům dosáhl příměří. Rozhlas vystavil smlouvu a Pavel s Jelenou se pustili do druhé verze.

    Po jejím odevzdání vzaly události dramatický spád, který vlastně Kohoutův článek dobře popisuje. Režisér a dramaturg měli znovu podstatné výhrady – a já musím říci, že vzhledem k ambici vytvořit suverénní auditivní dílo z materiálu původní divadelní hry (čemuž odpovídala i výše honoráře, kterou si autoři vyjednali) byly tyto výhrady oprávněné. Vyzvali Kohoutovy ke schůzce a k jednání, jehož výsledkem by byla další verze. Jak už to tak někdy bývá, k výsledku se kráčí verzemi. Ve svém e-mailu z 1. června, který v článku Kohout cituje, autoři tuto schůzku odmítají, navrhují výměnu režiséra Dudíka za emeritního K. Weinlicha a konstatují, že další verzi považují za zbytečnou. Dramaturg H. Pekárek ve své (rovněž citované) odpovědi upozorňuje, že jejich postoj naráží na smlouvu, kterou podepsali, nicméně navrhuje, aby se autoři obrátili na tehdejší šéfdramaturgyni Centra výroby K. Žantovskou (a na mě). K. Žantovská je k dílu nejkritičtější a autory navržený postup odmítne. (Opět citováno.) Mně P. Kohout řekne, že si věc vyřídí sám, já pak zásadně nedoporučím generálnímu řediteli, aby „vrchnostenským rozhodnutím“ vyhověl autorovu rozmaru pověřit rozsáhlým projektem doyena rozhlasové režie, který už ale více než pět let netočil a nepracoval s digitální nahrávací technikou. Celá věc mě profesionálně i lidsky mrzí, ale shoduji se s kolegy v kritickém názoru na druhou textovou verzi a jsem přesvědčen, že dnes generální ředitel rozhlasu není generální tajemník, který by v případě zvýšeného tlaku měl mocensky měnit rozhodnutí podřízených, jimž svěřil pravomoc. V tomto směru se s P. Duhanem (ostatně, absolventem scenáristiky a dramaturgie na VŠMU) shodneme, a on je tedy vystaven dalším Kohoutovým dopisům. Obecnější poučení směřuje k tomu, že starý návyk „lidí zvláštního ražení“, spoléhajících na to, že rozhodnutí věcně odpovědného redaktora lze obejít bližšími známostmi s „tajemníky“ a „těmi nahoře“, v moderní demokratické instituci veřejné služby už (či ještě?) naštěstí neplatí. Tento modus operandi, který P. Kohout použil a oprášil ze starých let, a který jsem se mu pokoušel vymluvit, vedl k žalostnému, ale logicky nezbytnému výsledku. Tvůrčí otevřenost na straně kolegů z ČRo se zavřela. Po textu publikovaném v Divadelních novinách nadobro.

    Tak je to tedy s tím ČRo zřízeným „institutem, který přestárlým psavcům dává šanci odestát se spisovatelem“. Všichni na straně ČRo jsme chtěli, aby Pavel a Jelena psali auditivní hru (a nakonec lhostejno, zda jedno-, dvou-, či trojdílnou, ale účinnou), ale nedokázali jsme je inspirovat k tomu, aby jen opakovaně „pro rozhlas“ neupravovali divadelní (a, opakuji, na scéně nikdy nerealizovaný) text.

    Z nezdaru neměl radost nikdo

    Já, jako hlavní viník, se omlouvám Pavlovi a Jeleně, že jsem v nich probudil naději a donutil je strávit hodiny u PC, přičemž jsme se míjeli v pochopení, vůli či schopnosti dosáhnout toho, co by bylo rozhlasově výjimečné. Mou vinu snad oslabí to, že mám ke starším kolegům, k doyenům našich oborů, otevřený vztah plný respektu a zájmu o ně; o to zaskočenější a zrazenější si však připadám, když mě jejich soudnost postrádající postup donutí zvažovat, zda je korektní argumentovat tím, že ve vysokém věku přece jen tvůrčí síly každého z nás slábnou. A tak raději takové argumenty ponechávám stranou. Stejnou míru korektnosti si však dovoluji nárokovat i pro své rozhlasové kolegy.

    Omlouvám se i kolegům rozhlasu a celé instituci, jejíž jméno tak významné tištěné médium, jako jsou Divadelní noviny, zpochybnilo. Omlouvám se za desítky hodin analýz textu, jejichž jediným výsledkem bylo, že byly citovány jako corpus delicti domnělé křivdy. Myslel jsem to dobře a věřil jsem, že můj otevřený kolegiální a přátelský(?) vztah s Pavlem Kohoutem vyvrátí široce sdílenou pověru: Vždyť víš, jaký on je.

    Věc má i svůj právní rozměr. Dne 15. března 2013 podepsali Jelena a Pavel s dramaturgem Hynkem Pekárkem za ČRo smlouvu, v níž v odstavci VII. článku 2 stojí: Neodpovídá-li Dílo požadavkům a specifikacím ČRo, může ČRo vyzvat Autora, aby Dílo přepracoval, a stanovit mu k tomu přiměřenou lhůtu… Neodpovídá-li Dílo požadavkům a specifikacím ČRo ani po opakovaném pokusu Autora o odstranění vad Díla, nebo neodevzdá-li Autor Dílo v termínu dohodnutém touto smlouvou či ani po dodatečné výzvě ze strany ČRo, je ČRo oprávněn od smlouvy odstoupit.

    I přes topornost právnické češtiny je zjevné, a to i na základě e-mailů, které P. Kohout ve svém článku citoval, že právě toto se přihodilo. Myslím, že z toho neměl radost nikdo a že takový nezdar bylo lépe z taktu a vzájemných ohledů přikrýt rouškou mlčení. ČRo také změnil výrobní plán a nenárokoval smluvní sankce, k jejichž plnění se Kohoutovi podpisem smlouvy rovněž zavázali.

    Na závěr, mám-li se držet „žertovného tónu“, pokorně konstatuji, že mnou zvolený klinický a pedagogický postup neměl úspěch. Spisovatel „v zenitu života“ dokonce špatně identifikoval, že jsme pro něj připravili Jednotku intenzivní péče pro přestárlé psavce nikoli s cílem odestát ho spisovatelem, ale učinit ho rozhlasovým autorem druhé dekády 21. století. Doufal jsem však, že se Pavel Kohout odnaučí oné sebezahleděnosti a víře ve vlastní výlučnost, která jej v jeho očích opravňuje k podobným postupům, jaké i na této „kauze“ demonstruje a které mu, obávám se, brání v potřebné sebereflexi, jež by mu otevřela možnosti nové spolupráce i s padesátiletými mladými fámuly, léčiteli s krycím označením dramaturg a s institucí, která mu nabízí stejný typ smlouvy jako výše uvedeným dramatikům – totiž bez zálohy. Tento pedagogický nezdar „dílny starých autorů“ mě mrzí. Selhal jsem.

    Neměl jsem úspěch ani tehdy, když jsem se Pavlovi pokoušel vysvětlit, že jeho sebevětší a nesporné zásluhy a význam nemají takovou sílu, aby dokázaly popřít či vymazat jednoznačnost jeho vlastních rozhodnutí a výroků. Slyšeli jsme furiantské rozhodnutí: Další verzi už považujeme za zbytečnou, ale po více než čtvrt roce supliku jak z Jiráskovy Lucerny: Vážený pane řediteli, smím Vás poprosit o laskavou odpověď na můj dopis? Nyní také v článku čteme hrdinské: Už po odeslání redakci DN jsem odmítl pozvání jeho doubla z JIPOPP (myšlen generální ředitel ČRo), telefonicky tlumočenou nejspíš stejně falešnou sekretářkou, čímž jsem se, věřím!, ve své remisi vyhnul podezření z návratu choroby a tím dalším týdnům psaní. Tedy opět jednoznačné odmítnutí pozvání a další práce na hře. Ale přitom se Pavel neudrží a čtyři dny před tím, než mají Divadelní noviny vyjít, píše P. Duhanovi e-mail, ke kterému článek připojuje a současně se nabízí slovy, jež výjimečně cituji, po jeho zvyku, z osobního e-mailu: Nechci opakovat vážná obvinění, dostatečně podepřená fakty i citacemi v mé „zprávě“, ale za to zdůraznit, že pokusí-li se ČRo o nový přístup k umělecké spolupráci, propadneme chuti psát pro něj znovu. Výročí smrti prvního z našich „kacířů“ je až za rok, tedy času dost na v pořadí třetí pokus, který by byl plodně ovlivněn dvěma předchozími, jelikož nejsme tak hloupí, abychom odmítali rozumné podněty.

    Soudný čtenář si názor udělá sám. A jistě pochopí, že práce terénního dramaturga pracujícího s živými autory je opravdu, jak tvrdíval doyen našich teoretiků prof. Císař, prací na pomezí.

    A přesto, Pavle Kohoute, příteli a spoluflamendře mého táty, tě mám rád a tvrdím, že jsi pro české divadlo a dramospisbu udělal veliký kus uznáníhodné práce. Tak si to v zenitu života, prosím, nekaž podobnými exhibicemi, jako je zde oponovaný článek.

    • Autor:
    • Publikováno: 3. července 2014

    Komentáře k článku: Za klinický neúspěch ČRo nesu odpovědnost já

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,