Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Za Elenou Paclovou

    Po pěti letech beru do ruky opět knížku Eleny Paclové Udělej, naučíš se to pak. Dnes jsou ovšem moje pocity docela jiné, než když jsem na ni psal recenzi. Část z ní si vám teď dovolím připomenout:

    Repro archiv

    Nebýt té ztepilé baletky v efektnim skoku na vazbě knihy, jen málokdo by uhádl, oč v ní vlastně jde. Jméno autorky nic nenapoví, divadelní pamětníci ji znali ze scény pod dřívějším příjmenim Colombo (její první muž byl výrazný charakterní sólista košického baletu) a později Lindauerová (druhý zase skvělý tenor ze zlaté kapličky). Nepříliš průhledný je i titul, jakkoli případný a trefný – váže se totiž k době, kdy ještě většina tanečníků nastupovala k divadlu hned po ukončení povinné školní docházky, ve svých pionýrských patnácti, a učila se svému baletnímu řemeslu takříkajíc „za pochodu“ a rovnou na jevišti před diváky. Musela mnohdy nejdřív naostro „udělat“ – a až posléze se témuž na sále doučit…

    Elena Paclová

    Já sám znám autorku už bezmála půlstoletí; jako druhdy pilný kritik jsem jméno Colombo zaregistroval již při jejím prvním, košickém angažmá (1953-59), osobně ji poznal během jejího působení v Ostravě (1959-66) a spřátelil se na její poslední štaci v Hudebním divadle v Karlíně (1966-81). Nikdy nepatřila k zářným primabalerínám, zahrnovaným květinami, obdivem a slávou; vždy to však byla opravdová kumštýřka, umělkyně stejně tak dobrá jako skromná. Taková je konečně i její autobiografie. Nic typu „divadlo a já“, „moje cesta ke slávě“, ale ani neméně běžný soupis poťouchlých drbů či posté opakovaných „veselých historek“ ze scény i z natáčení. U Paclové jde o prosté, přitom však velmi čtivé, živé a vtipné vyprávění o jejím celém života běhu od kolíbky až po „stará kolena“. Takže se tu také dozvíte, jaké to je odcházet v pětačtyřiceti na tanečnickou minipenzi, znovu začínat od píky a zase nejdřív „udělat“ a až potom se to naučit; a že i tehdy se dá žít a pracovat na plný plyn.

    Je to ale samozřejmě hlavně vyprávění o divadle a divadlech, jevištích, baletních sálech, zákulisí, šatnách a dílnách (i ty Paclová důvěrně poznala, když se z hlubokého důchodu k divadlu vrátila nejdříve jako šéfova-Šmokova sekretářka, ale pak i kostymérka, kostýmní návrhářka a vlastně nejvíc děvče pro všechno, které když je třeba, dovede vyrobit stejně tak klobouk jako paruku či dozlatova „vypečené“ koblížky z molitanu). Najdete v té knížce také celou galerii lehkých a laskavých portrétních skic (kolegů, konkurentek, partnerů, obávaných i uctívaných šéfovských Mistrů – třeba dnes už zapomínaných Remara, Macharovského, Fússegera), které vám asi řeknou víc než obšírná slovníková hesla.

    Zavírám knížku a s ní i poslední kapitolu jejího života. Elena zemřela v pátek 26. srpna. Dnes měla pohřeb.


    Komentáře k článku: Za Elenou Paclovou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,