Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Z Vodníka Fritzla neuděláš

    Německé a rakouské opery se zčistajasna pustily do Dvořákovy Rusalky. Ve vídeňské Lidové opeře a v mnichovské Bavorské státní opeře měla Rusalka premiéru dokonce tentýž den, v prosinci přibude Rusalka ještě v drážďanské Semperově opeře. Nehledal bych za tím nic programového, spíš trochu kuriozitu.

    Jedno společné ale všechny tři „německé“ Rusalky mají: ani v jednom případě se nehraje či nechystá hrát líbezná česká pohádka, ale inscenátoři hledají v symbolickém příběhu Jaroslava Kvapila přesahy k naší době a jejím problémům, v touze Rusalky po lidské lásce pak iniciaci nevinné dívky v ženu – a takový smysl nelze upřít už Kvapilovu textu, a nakonec možná ani Dvořákově hudbě, jakkoli především ona stvořila pohádkový opar líbezné báchorky. Ve Vídni přírodní lyriku Dvořákovy hudby nahlédli ekologicky, v Mnichově příběh Rusalky vyložil režisér Martin Kušej jako současné psychologické krimi.

    Vodník je tu už vizáží Josef Fritzl, po celém světě smutně proslulý tím, že čtyřiadvacet let věznil ve sklepě svou dceru a zplodil s ní několik dětí: Vodník v inscenaci prakticky postrádá vlastnosti nadpřirozené bytosti, chodí v domácím modrém županu nebo teplácích a když ve třetím jednání brutálně ubodá Hajného (!), zatkne ho policejní komando. Rusalku a její družky či děti (nechybí nanejvýš desetiletá, zřejmě už také zneužívaná dívka) drží násilník ve sklepě plném odpadních rour a pokrytém několika centimetry vody, ve které se proměnilo kouzelné rusalčí jezírko. Vodník Fritzl jim přinesl jako dárek pár oranžových rybiček v igelitovém sáčku s vodou. Místo měsíci zpívá Rusalka velké lampě, vlastně jedinému světlému bodu v neustálém příšeří sklepa. Když projeví přání žít ve světě lidí, dostane od Vodníka facku, až upadne. Pomalu se vzpírající logika opery se tu však rázem vzpříčí, neboť Vodník, aby se mohlo hrát dál, Rusalku mezi lidi pustit musí, a poté nemůže jednat jinak než jako její dobrotivý ochránce. Prostě z Vodníka Fritzla neuděláš!

    Kušejova konstrukce však také není k zahození: jeho Rusalka má věru pádný důvod hledat skutečnou lásku a ve světě lidí najde totéž, co u Fritzla: Princ je hloupý panák, kterého snadno okouzlí lepá Cizí kněžna, po chvíli sbližování si to rozdají v pozadí scény a pokud bychom chtěli moralizovat, copak je to tak vzdáleno lidskému jednání? Co jiného je ona vášeň, o které Rusalka zpívá, že ji neměla, ba dokonce ji vzývá v závěrečné modlitbě?

    Lidé u Kušeje touží jen po sexuálním vybití a plném břichu: Hajný, když stahuje ulovenou srnu (však zpívá: „proto jsem honem vlek plno zvěře na zámek“), přinutí Kuchtičku, aby se mu pohrabala v poklopci. Ta přitom vypráví o té nemožné studené Rusalce, a zpívá jí to, němě přihlížející, přímo do obličeje! Sbor zpívá Květiny bílé po cestě ustrojen do pestré směsice „civilu“ současných Mnichovanů, každý ukusuje curry wurst. Polonézu pak tančí bíle odění tanečníci s mrtvými srnami v náručí a před zděšenou Rusalkou se do mrtvých těl krvavě zakusují. Hnusné a zároveň v kontrapozici s Dvořákovou hudbou fascinující. Na prázdném jevišti, zakončeném stříbřitou, jakoby staniolovou stěnou, stojí jen obří akvárium s oranžovými rybičkami, do kterého se Rusalka uteče, a když pak jde naposledy prosit Prince o lásku, crčí z ní voda a on má věru důvod odmítnout ji slovy „mrazí mne tvoje ramena, bledá ty kráso studená!“

    Depresivní vize současné společnosti nemůže končit jinak než u sterilních postelí blázince, kde vyhaslé žínky zpívají „mám zlaté vlásky či bílé nožky“ opět bezútěšně. Škoda, že Kušej nezůstal u podobenství, že si neodpustil konkrétní kriminální reálie, které ještě víc inscenaci usvědčují z rozporu s literou libreta. Ale soudě podle spontánního přijetí inscenace Mnichovany, ještě před několika lety extrémně konzervativními, nad vším zvítězila vize současného světa vymknutého z kloubů, nahlížená skrze nádhernou Dvořákovu hudbu, která v inscenaci názorně zastupuje ideály, to, po čem v skrytu duše každý toužíme, ale pak raději koukáme urvat, co se dá a užít si.

    Pro střet s partiturou nepovažuji Kušejovu inscenaci za ideální, nicméně jednotlivé obrazy vystavěl Kušej přímo magicky a jeho zpívající herci je naplňují přesně a sugestivně. Zřejmě odtud velmi vstřícné přijetí inscenace, kterou si u nás vůbec neumím představit. A není to jen tím, že Rusalku považujeme za nedotknutelné rodinné stříbro: v Mnichově se stále hraje Wagnerův Lohengrin jako podobenství střetu rudé a hnědé totality, a na repríze, kterou jsem shlédl, bylo mezi diváky hodně rušno, skoro mohly padnou facky, ale ne pro inscenaci, ale pro stále živé ideové rozepře.

    Mnichované ale právem nejvíc aplaudovali českému dirigentovi Tomáši Hanusovi, tak dokonale vyloženou a zahranou Dvořákovu partituru nelze slyšet hned tak. Pěvci až na malé výjimky technicky i významově bravurní – a česky artikulují většinou lépe než rodilí mluvčí v našich inscenacích.

    Bavorská státní opera Mnichov – Antonín Dvořák: Rusalka. Opera o třech jednáních na slova Jaroslava Kvapila. Dirigent Tomáš Hanus, režie Martin Kušej, scéna Heidi Hackl. Premiéra 23. října 2010. (Psáno z druhé reprízy 28. října.)


    Komentáře k článku: Z Vodníka Fritzla neuděláš

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,