Z tradice měšťanské činohry
V Plzni existuje bohatá tradice měšťanského divadla, v minulých desetiletích se často v souvislosti se zdejšími inscenacemi hovořilo o špičce produkce v celorepublikovém měřítku. V posledních letech má plzeňská činohra jako jedna ze složek pětisouborového kolosu Divadla Josefa Kajetána Tyla pověst solidní konzervativní scény, v níž se dramaturgicky příliš neexperimentuje, která však uspokojí své věrné publikum a jejíž herecký kádr patří k respektabilním. Standard a jistá míra tradicionalismu nutně s typem činohry, která se hraje v relativně velkých divadelních domech a zabírá široký akční rádius publika, souvisí. Zdejší činoherní soubor je ovšem přece jenom ve volbě repertoáru o poznání opatrnější než srovnatelné scény v Ostravě či Českých Budějovicích.
Srpen v zemi Indiánů FOTO Pavel Křivánek
Přiměřená směs klasických titulů (soubor prezentuje na víc než solidní profesionální úrovni např. Shakespeara i Čechova) s dramatikou modernější je oživována originální specialitou, divácky úspěšnými a profesionálně dobře zkomponovanými komediemi zdejšího herce Antonína Procházky, který si ke své původní profesi přidal i činnost autorskou a režisérskou a má neoficiální přízvisko „plzeňský Molière“. Čas od času se kromě Procházkových opusů na zdejších prknech objevují české premiéry také jiných autorů (plzeňská činohra kupříkladu poprvé představila dvě hry Pavla Kohouta, Arthurovo bolero a Nuly, též dílo současného amerického dramatika Neila LaButeho Návraty hříšníka). Nonkonformnější tituly jsou občas uváděny v komorním prostoru Divadla v klubu (jejich autory byli David Drábek, William Mastrosimone, Marius von Mayenburg či Jean-Paul Sartre).
V tradicích dobře profilovaného hereckého souboru můžeme hovořit o výrazných interpretech, jakými jsou Monika Švábová, Zorka Kostková, Jana Kubátová, Andrea Černá, Pavel Pavlovský (zdejší dlouholetý umělecký šéf činohry), již zmiňovaný Antonín Procházka, Martin Stránský či Jan Maléř. Plzeňské publikum se v nedávné minulosti setkávalo s režijními pracemi Jan Buriana, Juraje Deáka, Ladislava Smočka, také Lídy Engelové, nové posily v osobách Natálie Deákové (umělecká šéfka a režisérka), Davida Šiktance (též režie) a Kláry Špičkové (dramaturgie) pak začaly formulovat novou jevištní a dramaturgickou koncepci, která se bude realizovat také v prostorách Nového divadla. Jejím nejnovějším výsledkem je inscenace amerického dramatu Srpen v zemi indiánů (text Tracyho Lettse režíruje Natálie Deáková), připravuje se populární hořká komedie Yasminy Rezy Bůh masakru (jako host nastuduje mladičká Zuzana Burianová) a jevištní verze Dostojevského prózy Hráč v režii Davida Šiktance. Diváci mají momentálně šanci vidět také jevištní interpretace her od G. Feydeaua (Taková ženská na krku), Molièra (Lakomec), G. B. Shawa (Pygmalión) i úpravu Křižanova scénáře filmu Je třeba zabít Sekala – ta úspěšně reprezentovala plzeňskou činohru na zdejším mezinárodním divadelním festivalu (obdobně jako před lety O’Neillova Cesta dlouhým dnem do noci). Na repertoáru se nedávno objevila další česká premiéra, a to komedie skotského autora Anthonyho Neilsona Lháři.
Lze se nadít, že plzeňská činohra nebude počítat s pouze kultivovaně provedenými ověřenými či z hlediska divácké odezvy odhadnutelnými tituly, ale svébytně obohatí pomyslnou mapu českého činoherního divadla.
Komentáře k článku: Z tradice měšťanské činohry
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
