Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Z tance smrti valčík smíření

    Titul, který nasadilo Vinohradské divadlo do svého repertoáru, děsí nejen svým názvem, ale i jménem autora, respektive jeho názory na život. August Strindberg, jehož Tanec smrti je ke zhlédnutí v komorním prostoru, vnímal lidskou existenci jako trest. Svět mu byl scénou klamu a přetvářky, v němž ve skutečnosti vládnou nejhorší lidské vlastnosti, přičemž lidé už ani nemohou jinak než působit ostatním bolest a trápení. V Tanci smrti tento černokněžník cynicky odhaluje hluboko uložené zlo v postavách stárnoucího kapitána a jeho ženy, odříznutých od světa na střídmě obydleném ostrově s vojenskou pevností, na němž po mnoho let žijí v kamenné věži a ve vratkém příměří – mezi jeho uzurpátorstvím a její nenávistí. Toto příměří však v prvním dílu dramatu narušuje příjezd příbuzného, zatímco v druhém dílu již do děje zasahuje i další generace postav, poznamenaná zděděnými vlastnostmi svých rodičů, jež pomyslně přebírá štafetu pravděpodobně dalšího mnohaletého trýznivého vztahu.

    Vinohradská inscenace režiséra Michala Pavlíka vychází pouze z prvního dílu dramatu a skrze nenásilně prokrácený Strindbergův text akcentuje především herecké umění hlavních představitelů, Ladislava Freje coby kapitána pevnostního dělostřelectva a Hany Maciuchové v roli jeho ženy Alice. Nabízí-li symbolické umístění dějiště hry do ostrovní věže zajímavou scénografickou příležitost, která by mohla inspirovat i herce, zvolil scénograf Václav Vohlídal řešení nenápaditě „usedlé“. Jeviště vybavil dvěma lenoškami, předepsaným klavírem a dvěma protilehlými vitrínami, v nichž manželé, každý ve své, vystavují relikvie minulosti. Ze zákeřné hry mezi nimi, z níž jako by i stěny nasákly jedem, jak příchozí bratranec Alice Kurt poznamenává v jedné replice, se bez silného interpretačního klíče stalo spíše svérázné povyražení z letargie, v níž si manželé navenek krutými šťouchanci pestří své soužití. A to činí – v případě těchto interpretů jak jinak – s očekávatelnou bravurou. Jejich konverzace za spoluúčasti Kurta (Jaromír Meduna) je plná lstivého provokování, zdánlivě lhostejného číhání na protivníkovu reakci i cynických narážek, ale trochu také drobných projevů pochopení i soucitu. Oba dokáží být nesnesitelní a chvílemi docela příjemně lidští. Frejův Kapitán v ošuntělé uniformě, na kterého doléhá nemoc srdce projevující se chvilkovými záchvaty bezvědomí, vzbuzuje nesouhlasný obdiv, jak vehementně se brání přijmout své stáří a postupující nemohoucnost. Zatímco Maciuchová je v černých plesových šatech pořád šik a je také schopná vtáhnout do hry s manželem milostné svádění Kurta. Jako by snad opravdu její Alice na chvíli zauvažovala, že uprchne pryč z ostrova s bratrancem, jenž se stane jejím milencem, a začne někde nový život, který by nebyl determinován intrikařením, v němž rejdí jak štika v rybníce. Avšak jen stěží by se dala v Kurtovi najít odvaha odvést Alici z ostrova a být jí vyrovnaným partnerem, bratrance vybavil totiž Jaromír Meduna žalostně neprůbojnou, submisivní povahou. Podléhá silnějším osobnostem.

    Vinohradský Tanec smrti jen výjimečně odhaluje sílu a hořkost manželské nesnášenlivosti: v jedné vypjatější scéně se Frejův kapitán rozzuří na svoji ženu natolik, že ji prožene kolem klavíru s vytasenou šavlí. Přitom zakopne o pohovku a skončí se srdečním záchvatem v tragikomické poloze hlavou dolů, s nohama nahoře. Přes všechno zlé, čím se manželé častují, line se inscenací krásná tklivá melodie Šostakovičova valčíku (z filmu Sofie Perovskaja), při níž manželský pár v krátké – snad snivé – chvíli mezi intrikami zatančí pár taktů. Jako předzvěst možného smíření lidí, jež v sobě mají ještě dost citu a nepropadli do tak hlubokých tenat jako Strindbergovy postavy. Divák se může právem cítit trochu ošizen, avšak i když si neprožil celou hloubku Strindbergovy analýzy zla, škoda je kompenzována zážitkem z hereckého umění obou hlavních představitelů.

    Divadlo na Vinohradech – August Strindberg: Tanec smrti. Překlad Zbyněk Černík. Režie Michal Pavlík, úprava a dramaturgie Martin Velíšek, scéna Václav Vohlídal, kostýmy Ivana Brádková. Premiéra 14. ledna 2011.


    Komentáře k článku: Z tance smrti valčík smíření

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,