Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Z nitra Nitry 2011 (No. 3)

    Centrální nitranské náměstí (tedy námestie Svätoplukovo) je obrovské. Během festivalového víkendu se na něm odehrávala spousta akcí a bylo na něm velmi živo. Nicméně festival DN pokračuje i po neděli, ačkoli se s pondělkem a dalšími všedními dny trochu mění jeho rytmus a energie. Z náměstí před divadlem zmizely stánky s občerstvením, upomínkovými předměty i rukodělnými artefakty, už na něm nestojí ani ohrada s poníky, na nichž bylo možno se několikrát dokola projet. Zůstaly ale růžové deštníky nainstalované ve velké fontáně, na něž přes den dopadají kapky vody z vodotrysků. A stále na něm stojí Divadlo A. Bagara a stále se po něm procházejí lidé.

    Hezky se na to dívá

    Divadlo se na DN ale nehraje pouze na dvou scénách velkého městského divadla. Pravidelným hracím prostorem jsou také sály Starého divadla Karola Spišáka. V tomto divadle mají zrekonstruovaný divadelní bar Tatra s proskleným výtahem uprostřed a točenou kofolu. A se souborem tohoto nitranského divadla, které se navzdory svému názvu (Staré) pravidelně zaměřuje na dětského a mladého diváka, již poněkolikáté spolupracoval český režisér a šéf hradeckého DRAKu Jakub Krofta. V hlavním programu (mezi vybranými slovenskými inscenacemi) tak diváci měli možnost strávit asi hodinu svého festivalového času s jeho inscenací, i v Čechách známé divadelní adaptace slavného filmu Absolvent (The Graduate).

    Absolvent podle Krofty. Snímek archiv Divadelná Nitra

    Hrát Absolventa jako vážnou provokaci o prolamování tabu maloměšťáckého smýšlení movitých Američanů není už příliš žádoucí. Ačkoli trocha provokace a odhalování některých společenských a sexuálních témat není na škodu ani dnes.

    Krofta jde ale jinudy. Skoro by se chtělo říct, že udělal z příběhu hodného premianta nudícího se o prázdninách před nástupem na prestižní univerzitu pohádku pro dospělé. Ostatně, proč ne. Hraje se mezi diváky, kteří obklopují jeviště ze tří stran. Zbylou stranu zaplňuje kapela a pohybují se na ní také herci. A vše je bílé. A chlupaté. A to jak podlaha, tak ústřední scénický objekt složený ze tří do sebe zapadajících kruhů, které zpočátku vypadají jako obrovský třípatrový dort. Jednotlivými kruhy lze vertikálně pohybovat, a proměnit tak prostor v hotelovou recepci, striptýzový bar, sprchu či postel. Kostýmy jsou rovněž bílé, doplněné černou a světlounce modrou. Hezky se na to dívá. A absolventův příběh za doprovodu nově aranžovaných písniček Simona a Garfunkela (které k Absolventovi tak nějak patří) a s velmi dobrým hereckým výkonem Andreje Šoltése v titulní roli Benjamina Braddocka. A kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli povedené scénografii stojí Kroftova slovenská inscenace za vidění. A vskutku netrvá o mnoho déle než hodinu.

    Tohle bude velký aneb Zprávy z ruské Kolchidy

    Středoevropský festival bez ruského divadla? To by byla skoro rouhačská představa. A tak se v programu letošní DN objevuje inscenace se strohým a tisíciletími ověřeným titulem: Médea. Tato Médea z moskevského MTJuZu (tedy Moskevského divadla mladého diváka) má za režiséra sedmdesátiletého ruského národního umělce litevského původu Kama Ginkase. Jediný pohled na scénu stačí k tomu, aby si divák udělal jasno – Tohle bude velký.

    Tohle bude velký… Snímek Jelena Lapina

    Uprostřed stoupající nahnědlé schodiště (na kterém najdeme odložené boty či starý sporák), vlevo opuštěná lavička, zatímco celé pravé křídlo scény je modře vykachlíčkované a naplněné vodou. Voda teče i z kohoutku nad umyvadlem vpravo vzadu. Ve vodě stojí napůl ponořený dětský kočárek. Právě tento prostor bude v následujících dvou hodinách obývat Médea, Chůva, Kreon, Iáson a malý chlapec. A také dvě panenky – Médeiny a Iásonovy děti. Herci se brodí vodou, máchají se v ní.

    Snímek Jelena Lapina

    Příběh je známý – Médea má odejít a nechat Iásona být, aby se mohl oženit s novou, mladší dívkou a zbavil se té, se kterou strávil uplynulých deset let. Médea však není z těch, které by odcházely snadno. Příběh této je složen z textů antických i současných. Citují také (zcizeně a přiznaně) z populárně naučné publikace o antických mýtech. Emočně vypjaté scény a velká herecká sóla jsou místy shozena (a zcizena) banálním komentářem hereckého partnera. Dialogy Médei a Iásona trvají dlouhé minuty a napjatý čas se v nich dá (použijeme-li banální frázi) krájet. A v závěru mrtvé děti plavou na vodní hladině, zlomený Iáson je (ne)pozoruje a Médea ve zlatém obleku odlétá (tak jak to prý – dle svých vlastních slov – obvykle dělává) pryč. Párkrát se proletí nad scénou a zmizí. Přiznávám, že první půlhodinu jsem se musel dlouhodobě přesvědčovat, že mi ten kopec na scéně zas tak moc nepřipomíná umělou skálu u lachtanů v zoologické a že ta přemíra slov se možná dá přežít… ale někde jindy a někdy jindy. ALE… pak se můj vnitřní divák proměnil, začal se více soustředit na slovo a zjistil, že ten příběh o psychicky ne zrovna jednoduché ženě sledovat chce. Že právě ten obrovský důraz na slovo v Ginkasově režii sice může mnohého diváka odradit, ale že i slovo samo se může stát jednáním. A to i v ruském divadle…

    Parohy a zase parohy

    S hracím prostorem se nutně musí od prvního okamžiku vyrovnat i divák, který se rozhodne změřit své síly s budapešťským Národním divadlem a inscenací textu Martina Sperra Lovecké scény z Dolního Bavorska v režii čtyřicátníka Róberta Alföldiho, t.č. stále ještě uměleckého šéfa maďarského Národního divadla. Publikum musí dorazit i na jiné místo, než v jakém bývá zvyklé divadlo „konzumovat“. Maďarská inscenace se hrála v nitranském PKO (ano, v kulturáku s dříve i u nás tradičním názvem Park kultury a oddechu), což není dvakrát esteticky podnětný prostor. Pro Alföldiho představení je to však prostředí takřka dokonalé. Stojí rovněž za zmínku, že na festivalu se pravidelně objevují inscenace, které se hrají v netradičních prostorech – zkušení diváci DN už za divadlem vyrazili do různých pavilonů místního výstaviště či na nedaleké letiště.

    Parohy a zase parohy… Snímek Nezmzeti Szinhaz

    V PKO jsou diváci usazení uprostřed hracího prostoru na umělém zeleném trávníku. Všude okolo stojí dekorace, které v náznacích (ale přesto realisticky) představují různé prostory jistého maloměsta – kuchyni jednoho domu, jídelnu jiného, autobusovou zastávku, hospodu, náves… Vše se odehrává okolo divácké masy, která se průběžně může otáčet za aktuálním děním, případně pozorovat sebe samu nebo sledovat herce, kteří nejsou zrovna ústředními aktéry scénického dění. A celá jedna stěna je osazena loveckými trofejemi. Parohy a zase parohy. A kolem diváků (ale také mezi nimi a nad nimi) se vypráví a hraje příběh o tom, jak malé městečko trpí nenávistí (ale třeba i pouhým posměchem) k tomu, kdo je jiný, především k jednomu místnímu podnájemníkovi, který prý mívá něco s muži.

    Prý mívá něco s muži… Snímek Nezmzeti Szinhaz

    Chtějí se ho zbavit, ale jak se postupně ukáže, není v tom úplně sám a udržet nervy na uzdě není ve vyhrocených situacích snadné (po válce rozhodně není společnost dvakrát v klidu a v pohodě). A tak se kolem diváků, tísnících se uprostřed (uprostřed městečka?), mele maso, vaří, jí, pláče, fackuje, štípe dřevo, hází lopatou hlína, ale taky kolem cáká krev po úderech sekerou a zkrvavení lidé procházejí tupě zírajícím diváckým davem. Nechybí ani humor, vtip, odlehčení. Byť poněkud hořké. Ale nakonec přece jen všechno dopadne dobře a diváci se stanou součástí městečka a dostanou na místní slavnosti pivo a klobásu. Anebo by bylo lepší být někde úplně jinde?! Aby se nás to netýkalo? Abychom se nemuseli dívat na ty buzíky a na ty pokrytecké tupce, kteří jsou všude okolo…? Nabízí se otázka, zda jsou skutečně jenom okolo, anebo jestli se ta témata, o nichž Alföldi otevřeně mluví, náhodou netýkají také nás…

    Dvacet a dál

    Festival Divadelná Nitra pokračuje až do středy. Zpravodajskou i-DN štafetu po mně převezme Vojtěch Varyš. Dvacátý ročník opět ukázal, že o takovém festivalu si české prostředí může nechat jenom zdát. A to nejen programem (i v tuzemsku se tu a tam na programu festivalů objeví nějaká zajímavá inscenace či nějaké inspirativní a pozoruhodné jméno), ale především okolními doprovodnými aktivitami, které jsou rozmanité a přitom dobře připravené a zorganizované a také – a to možná především – zájmem místních diváků o to, co festival nabízí (v tomto směru má DN atmosférou z tuzemských festivalů nejblíže asi festival hradecký).

    Do Nitry se dá jezdit za vínem, za veletrhy na místním výstavišti, ale rozhodně i za divadlem. O festivalu tady vědí takřka všichni, kdo se v září pohybují v centru města – a to i ti, kteří chodí za nákupy či za zábavou do nákupní galerie. I tam jsou k vidění letošní festivalové zelené plastové trubky…

    P. S. A vzhůru zase do nitra Nitry! (za rok)


    Komentáře k článku: Z nitra Nitry 2011 (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,