Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Z čarodějné kuchyně improvizace aneb Magnum opus Jana Ypsilon Schmida

    Improvizace je heraldický pojem i důraz realizační. Velké téma existenciální i estetické. Znamená přijímat trvalé impulsy, které vnímáme a posíláme, vysíláme dál. Náš moudrý přítel, liberecký filosof Bohumil Nuska, použil jiskrný obraz háčku na ryby a špici hromosvodu. Představme si to břitké napětí na konci obou. Toť obraz zjitřených smyslů i citů improvizujícího.

    Ze křtu publikace ve Studiu Ypsilon. Zleva herec Jan Jiráň, dramaturg Studia Ypsilon Jaroslav Etlík, Jan Schmid a Miloš Horanský Foto archiv Studia Ypsilon

    Schmid od prvotních kroků divadelních hledal novou výraznost a sdělnost. A jako svobodný duch ji hledal v improvizaci. Nadto v ní objevil nutkavý způsob poznání a poznávání. Tak myslíme v realitě – proč nepoužít tyto myšlenkové i emoční zážehy při práci divadelní?!

    Sourodá s improvizací je náhoda. I tu uctívá, studuje a metodicky přidružuje k procesu ypsilonské poetiky. Naladění, otevřenost, náhoda, sebevýdej, jinýchpřijímání… A tomu vévodící svoboda: to jsou ideogramy Schmidovy mnohadesetileté práce ypsilonské. A protože nemohou stárnout – je nestárnoucí i Ypsilonka sama. V tom je taoistická moudrost proudění Schmidova. Proto od začátku – dávno a dávno, než se „autorské“ divadlo stalo tak frekventovaným – o něm už přemýšlel na úpatí své cesty. Potřebuje „celého člověka“, ne herce referujícího text a jeho psychologii. Nepotřebuje jeho kašírovanou intervenci do diváka. Chce, vybírá a kultivuje herce, který má osobité nazírání světa. Takový herec je iniciační, aktivita sama. Je vnímavý, osobnostní, průhledný, napjatě dialogový. A umí mohutnost pro divadlo patrně základní – vše na jevišti zpřítomňovat. Schmidův aktér je učeň lačného kontaktu, tovaryš milující náhody a mistr zázraku autentičnosti. Jeho herec je kus svobody. A ypsilonské inscenace jsou svoboda celá. Takové byly od libereckých začátků, uprostřed KSČmoru. Jejich dosah, mravní, občanský i umělecký, byl vryvný, revoltující a očistný.

    Teoreticky excelentní a pro portrét Ypsilonky a Schmidův jsou ve Studiem Ypsilon koncem roku vydané knize Improvizace, náhoda a jiné vyhlídky – Improvizace jako způsob orientace a myšlení stránky o tělesnosti a jinakosti. Je v nich zachycena cesta od Schmida výtvarníka k divadelníkovi. Hledá konkrétnost, autenticitu, jinakost. Nechce se prolhávat k výsledkům kopírováním zjevnosti. Silnou inspirací mu byly happeningy v jejich původní podobě – kdy účastníci byli tělesně aktivní a vzájemně se inspirující. Synchronně s teoretickou bilancí se uvnitř Schmidova myšlení objevují imperativy o nutnosti umět se uvolnit, osvobodit, nastavit se, nechat se vtáhnout, oddat se aktu překvapení. A umět ho zužitkovat v hereckém partnerství.

    Je moc dobré, jak kolem velkých témat (improvizace, náhoda…) Schmid vhrouženě krouží – ví, že jsou nevyčerpatelná. Je jako studnař, který se po okruží studny blíží ligotavé pravdě vody. V textu se pak opět zjevují jeho maximy o síle důvodnosti a projevech improvizace. A souvztažně s náhodou nám nabízí blíženectví s přírodou, pitoreskností, groteskou. Jeho spojení jsou nejen asociativní, ale tvoří Schmidův estetický vesmír. Není mnoho tvůrců, kteří by podobnou kompaktní názorovou zónu ve svém programu a díle vlastnili.

    Schmidův herec – v jeho představách, nárocích, výsledcích, jak je známe z desítek let ypsilonské školy: Talent je samozřejmostí. Musí zpívat a na něco hrát. Musí mít autorskou obdařenost. Musí být vybavený vymýšlivostí a kdykoli zjitřitelnou fantazií. Má tykadla s háklivostí na realitu. Pohyblivost vnější i všech vrstev bytosti je neodmyslitelná. Při práci je přilnavě hladový po kontaktu s partnery. Je hravý a hrový. Jako dítě. Je souznělý s přírodou. Jako starý krab s oceánem. Improvizaci chápe jako „všechno všanc“ – nic napůl. A dělá ji celým tělem a srdcem. Věří v magický kruh – ne v rozprchavou přímku. Obdařuje Schmidův herecký a inscenační „Bauhaus“ osobním a osobitým vkladem.

    Několik průhledů do Y-zkoušení: Neopakovat. Vnímat všemi smysly. Herec sám sobě nástrojem. Proto nutná sebehra a sebereflexe. Emoce jsou pohonná látka naší mysli. Možné hledat jejich vnější napodobení. Dojde ne k odlitku, ale k jejich metaforickému posunu. Bystrost, postřeh, duchaplnost potřebuje ypsilonský herec při lapání reality a jejího obrazného přepisu. Zkoušení je čaromocný proces náčrtkového ohledávání situace, textu, vztahů, představ. Obsažné jako sama lidská bytost a její hlubinná ložiska.

    Letmo, leč obdivně ke Schmidovu životopisu, v jedné, chválabohu nenabobtnalé kapitole knihy (už ta nenaduřenost samým sebou je kvalita): Studium na Umprum. Duchovní dary od těch a oněch pedagogů. Sebeironicky přiznané omyly a nevybrané zákruty. Setkání s blíženci a plodné protínání se s nimi. Rozsah a dosahy některé četby a dalších inspirací. Možnosti a jejich překračování. Nalézání „vědomí souvislostí“ s Vladislavem Vančurou. Vyhledávání režimem odsunutých a polozapomenutých (Bauch, Váchal). Je též krátké zastavení sklářské – novoborské. Seznámení s další múzou, rukodělností i duchem materiálu. A ovšem s velmistry skla, manželi Roubíčkovými. To je kus podstaty Jana Schmida. Nabírat z lidí, vést sokratovský dialog. Proto jeho životopis nezačíná každou druhou větu já a já a já – egomansky a únavně. Poznáváme Schmida ne galerií sebeportrétů, ale tím, jak vidí svět, jevy, lidi.

    Mimo stránky o improvizaci je druhým názorovým centrem Schmidovy meditativní knihy náhoda, chaos, řád. Náhodu nevidí jako efemeritu, ale jako stavební materiál. Tady je Jan Ypsilon Schmid až vizionářský. Leč skutečnost nás více než padesát let přesvědčuje, že vizionář je i realista. Improvizace je schopná přivést jevištní dění k nepředpokladatelnému. Neboť – paradox! – náhoda je součástí řádu. A další paradox – náhoda je přivolatelná. Náhoda není jen dílem vnuknutí. Náhoda je z čarodějné kuchyně improvizace. Slouží orientovanému, napjatému, vstřícnému, senzitivnímu herci. Náhoda jde vstříc tomu, kdo umí žasnout, divit se, hladově vstřebávat realitu. Nikdy se nesnoubí s šedivostí, ale s tím, kdo se s hořícím zrakem dívá vně i do sebe. Tento dvojpohled, tento údiv & úžas jsou předpokladem tvorby.

    Náhoda je vztažná z jedné strany k řádu, z druhé k chaosu. Opustila chaos a míří k řádu? Nevíme, ale má souřadnice k oběma. Zachvacují každou lidskou existenci, prodírají se jimi filosofové, bohazpytci, umělci i přírodovědci. Náhoda, chaos a řád je královská trojice. Ovšemže pableskuje i v textu Schmidově. Pracuje jako sklář s lávovitou hmotou textu, herců, vztahů, hudby, světel, již mění z chaosu v řád. Oceňme spolu se Schmidem explozivní sílu náhody a polarizace chaos–řád pro tvorbu. Ve Schmidově pracovní alchymii vládnou: tajemství, překvapení, asymetrie, pohled z jiného úhlu, mezery mezi pojmy. Paradigmata jsou v ní mrtvá.

    Jak může mistr téměř vší ypsilonské grafiky – bizarních a výmluvných plakátů, afiší, výtvarných sloganů – vytvořit vnější fazonu své knihy? Jen a jen nápaditě, se svou typickou hravostí, šaškárenskou elegancí, schmidovskými samoznaky a pestrotou, stylově ale vybalancovanou. Jednoslovně: krásná kniha. A tak ducha divadla plná, že jí přeji vznešený úděl a účel: být učebnicí cílevědomosti, kreativity a spirituální energie, která postavila Ypsilonku.

    Jan Schmid: Improvizace, náhoda a jiné vyhlídky – Improvizace jako způsob orientace a myšlení. Studio Ypsilon 2018, 288 str.


    Komentáře k článku: Z čarodějné kuchyně improvizace aneb Magnum opus Jana Ypsilon Schmida

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,