Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Z Budějovic až na Ithaku

    České Budějovice byly zvoleny Evropským hlavním městem kultury pro rok 2028, některé programové body vítězné koncepce jsou však realizovány už od letošního roku. První vlaštovkou se stal divadelní site-specific festival Jižní Svéráz (mezinárodním názvem South Specific) vzniklý v koprodukci Divadla Continuo, Jihočeského divadla a REZI.DANCE Komařice. Nultý ročník tohoto bienále slavnostně započal 17. května na českobudějovické náplavce vyplutím parníku Malše na Jihočeskou odyseu Malého divadla.

    Mezi Skyllou a Charybdou. Na snímku Ondřej Běhan FOTO LUCIE URBAN

    Vltava v roli moře

    Nový divadelní projekt je společnou prací končícího uměleckého šéfa Malého divadla, režiséra Petra Haška, a jeho nástupce, dramaturga Davida Košťáka. Na site-specific inscenaci s výrazným hudebním rozměrem se podílel rovněž nový kmenový režisér Štěpán Gajdoš, všichni tři jsou pak autory scénáře, písňové texty napsala Helena Koblischková, hudbu složil Mikoláš Troup, živě hraje část orchestru Jihočeského divadla. Výpravný a logisticky nesmírně náročný projekt, který diváky vezme na plavbu po Vltavě z Českých Budějovic přes Hlubokou nad Vltavou až do Purkarce, vychází z Homérovy Odyssey, respektive starořeckých bájí o dobrodružstvích ithackého krále Odyssea na jeho dlouhé cestě domů z trójské války.

    Právě v jeho kůži se ocitají také diváci, když jim ještě na pevné zemi českobudějovické náplavky děkuje spartský král Meneláos, že mu svým důvtipem pomohli vyhrát válku. Každý z účastníků plavby za zvuků slavnostního pochodu prochází špalírem vojáků v typických námořnických uniformách držících purpurové prapory a na jeho konci je slavnostně dekorován odznakem. Následně se nalodí spolu s několika herci, kteří rovněž zastanou roli Odyssea, případně jeho posádky. Že půjde o strastiplnou cestu, která se (z)vůlí bohů protáhne na dlouhých deset let a při níž mnoho mužů zemře, předznamenává zčernání praporů při vyplutí. I tak se ale první čtvrtina plavby nese v optimistickém duchu, orchestr na horní, otevřené palubě vyhrává, zpívá se a tančí na počest vítězství, námořníci-herci se snaží s námořníky-diváky interagovat a vtáhnout je tak do hry. První dramatickou situaci přináší zjištění, že lodní bar je zavřený. Naštěstí Malše za chvíli proplouvá kolem tábora jakýchsi podroušených trampů a vojáci nelení, vyskočí na břeh a oberou je o sudy s pivem a vínem. Jeden námořník se však nestihne nalodit včas, a tak sledujeme, kterak drahnou chvíli běží po břehu za parníkem, dokud ho neztratíme z očí.

    Tímto výstupem je nastolen princip ztvárnění Odysseova putování: jako bychom proplouvali nejen vodami Vltavy, ale symbolicky také časem anebo snad protagonistovými vzpomínkami. Z parníku sledujeme jeden výjev za druhým, situace inspirované mýtem se odehrávají na obou březích, na člunech kolem lodi, ale také přímo na palubě. Invence přitom mají tvůrci na rozdávání, daří se jim plně vytěžit možnosti zvoleného způsobu dopravy a také danosti tohoto úseku řeky a krajiny kolem. Vidíme, kterak Odysseus obelstí Kyklopa (obr je znázorněn spíše humorně nafukovacím panákem, ovce jsou naznačeny bicykly), zažijeme mámení Sirén a čarodějky Kirké (jeden námořník se vrhá do vody, doplave ke zpívající krásce a symbolicky nachází smrt pod její krinolínou; Odysseus se ubrání jen díky tomu, že z vysílačky slyší hlas své milované ženy Penelopé) a proplujeme mezi Skyllou a Charybdou (využitím zdymadla se podařilo docílit skutečně ohromujícího účinku). Posádka postupně podléhá nástrahám, takže na palubě v půlce představení zůstává jediný Odysseus a získává fixní podobu herce Martina Dobíška. Atmosféra houstne, melancholie přibývá. V Hluboké nad Vltavou parník kotví u břehu, vyloďujeme se.

    Na břehu Vltavy – Acherontu mátožně tančí lidské stíny FOTO LUCIE URBAN

    Vítěz je sám

    Když si nasadíme sluchátka, která dostáváme výměnou za odevzdání odznaků na misku vah (v upomínce mincí určených převozníku Cháronovi), pochopíme, že jsme se neocitli na Hluboké, ale v Hádově říši. Chytáme se provazu, zformujeme dlouhý zástup a jdeme podél břehu – Vltava se stává Acherontem, podsvětní řekou. Po naší pravé ruce mátožně tančí lidské stíny. Promlouvá k nám Eurydika, nabádá nás, abychom nedělali stejnou chybu jako její druh Orfeus a neotáčeli se. Ozývá se také Achilleus, jehož smrt v trójské válce měl Odysseus svým způsobem na svědomí, a další protagonistovi zesnulí blízcí. Přimějí krále, aby pohlédl na své skutky z jiné perspektivy, uvědomil si morální pokřivenost některých z nich, spatřil krev na svých rukou.

    Nejen příběh, ale také krajina se halí do stále větší temnoty. I během následující plavby z Hluboké na konečnou zastávku v Purkarci doprovází výjevy vylupující se z noci audionahrávka, kterou slyšíme ze sluchátek. Kapela opustila loď, vlajky přízračně zesinaly. Herecké akce ubývá, na okolních březích se nám vyjevují spíše jakési živé obrazy, čas od času ve vodě zahlédneme pobořený antický sloup jako připomínku destrukce, kterou za sebou Řekové zanechali v Tróji. Nejvíce prostoru tvůrci v této části věnují epizodě se svůdnou a mocnou Kirké, která v jejich podání Odyssea kouzly přiměje zapomenout na plynutí času i cíl své cesty. Druhá část produkce je nesena především melancholickou atmosférou bezútěšného životního bilancování. Přesto po vylodění v Purkarci zasvitne jiskra naděje v podobě zapáleného šípu, jejž zmožený král vystřelí přes rozšiřující se říční koryto. Koho to vidíme na břehu naproti? Je to předsmrtný sen, halucinace, nebo skutečnost, záchrana?

    Když člověk po tříhodinové plavbě přerušené jedním hlubockým intermezzem konečně vkročí na souš, ošlehaný větrem a zkřehlý zimou, činí tak s vědomím, že vynaložil jistou námahu, aby zdolal nepředvídatelnou cestu, byť zakusil jen směšný zlomek Odysseových útrap. A právě zážitek z putování je pro Jihočeskou odyseu naprosto klíčový. Tvůrci totiž stavějí na první místo sám akt plavby, řeku a krajinu kolem ní, divadlo tu není cílem, ale prostředkem. Člověk má díky tomu pocit, že se stal součástí něčeho, co ho přesahuje. Tak jako bájný Odysseus.

    Malé divadlo, České Budějovice – David Košťák, Štěpán Gajdoš, Petr Hašek: Jihočeská odysea. Režie Petr Hašek a Štěpán Gajdoš, dramaturgie David Košťák, choreografie Kamila Mottlová, písňové texty Helena Koblischková, výprava Jan Brejcha a Mikoláš Zika, hudba Mikoláš Troup. Premiéra 17. května 2024, parník Malše, České Budějovice – Purkarec.


    Komentáře k článku: Z Budějovic až na Ithaku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,