Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ypsilonská padesátka

    Studio Ypsilon v průběhu dvou let evokuje své padesáté výročí, které je ohraničeno mezníkem založení Ypsilonky (1963) a uvedením první premiéry Encyklopedické heslo XX. století, I. díl (1964). Oslavy, které divadlo připomíná dílčím způsobem již od sezony 2013/2014, vyvrcholí 25. září 2014 slavnostním večerem s podtitulem Setkání. Ty dva roky nabídly ypsilonskému publiku takřka nekonečnou plejádu jevištních vzpomínek v cyklu Čaj o páté, ypsilonské jubileum se také promítlo do programu Festivalu CUTE dramatiky atd. Nemá smysl je konkrétně popisovat, lepší bude otisknout tři texty ypsilonského zakladatele a demiurga Jana Schmida, které o cestě a duchu tohoto jedinečného divadla vypovídají mnohem víc, než by to svedl výčet a charakteristika všech vzpomínkových akcí. (JKO)

    Škaredá středa

    Scéna z poslední ypsilonské premiéry hry Jana Schmida Škaredá středa FOTO JAN ČERNOCH

    Zdůrazňuji

    Vše, o čem stále mluvím a k čemu navádím (o možných změnách myšlení, jež mohou vést k jinému, osobitému, objevnějšímu vidění světa, a následně pak k tvořivosti v tomto nastavení), nepovažuji za záležitost racionální (to až vždy následně). Vlastní kreativita má probíhat nezatíženě, bezprostředně, improvizačně, s dávkou živelnosti a intuitivně z přirozenosti, možná i jisté útrpnosti a překonávání se, ale s pocitem naplněnosti, že proces zkoušek je vždy opravdovým zážitkem. Toto období má být ideálně tím svobodně nejplodnějším v celé práci na inscenaci, co by se nakonec mělo do ní obtisknout navíc jako něco – jako stopa, která trvá, aby dál průběžně oživovala podobu díla. Proto je třeba umět si uchovat jakousi vlastní spontánní libost i očarovanost a vzrušení z toho, k čemu (a jak) jsme se během zkoušek dopracovali. Snad i motivace důležitých věcí. To vše nám možná i napoví, jak inscenaci organicky dál rozvíjet v jiném čase.

    Za vším smysluplným, plodným i krásným je pravděpodobně už od nepaměti chyba.

    Ještě k hercům. Nestačí všechno „takzvaně“ umět, zpívat, na něco hrát, být autorsky disponovaný (a tak dále, včetně talentu), ale do celkové syntézy hercovy vybavenosti je třeba schopnosti umět pracovat se všemi vyjadřovacími prostředky, jak v celku, tak zejména odděleně, to jest odlišně. Umět v nich „skákat“. Mám rád divadlo, kde se hlavně jedná a slov tam moc není. Leč divadlo se beze slov většinou neobejde. A právě při práci s textem herci nejvíc chybují. Když se stane, že je na jevišti nejnosnější právě slovo, není možné ho přebíjet (ve smyslu postavy) falešnou zprostředkovanou emocí (ze všeho je blábol zdánlivě plný energie). Nic se nenese, jelikož dotyčný neumí „střihnout“ k tomu, co právě vždy komunikačně funguje nejlépe. Něco „stačí“ odvyprávět, ponechat ve zřetelné „literární“ podobě – mluvit jakoby nejvíc za sebe, nikoli za postavu, avšak propojeně. Nebát se přehnané dikce nebo intonace, ale umět to „střihnout“ třeba uprostřed věty. Střídat šumy s perfektní výslovností. Jedině tak vyzní holý smysl slov a vynikne jejich vtip. Prakticky každý text si to občas žádá (stejně jako je to jindy s holým pohybem), třeba ho umět takto číst, a pak se střídavě pohybovat v několika rovinách. Často když chceme něco ozvláštnit, na něco upozornit, můžeme jednat i proti smyslu (neilustrovat). Nebo se vyjadřujeme neadekvátní intonací či pohybem, který můžeme proti logice různě zrychlovat, zpomalovat nebo zastavovat. Tedy umět pracovat s tím, co se z mnohosti sčítá, i s tím, čeho zbytečného se zbavuje, aby zůstalo jen to jednohlasně čisté. Proto opakuji: Slova neničit přehnanou emocí. Ještě: jindy naopak se smyslem věty nezacházet detailně, ale pracovat s ní jako s celkem (globálně, nasměrovaně). Smysl nemusí být v jednotlivých slovech, ale v jejich strukturální sestavě, v jejich oblouku … Je to různé, ale abychom toho úspěšně docilovali, je třeba myslet a jednat montážně a střihově. Také dynamicky mezi sebou samým a postavou. Umět se tedy vyjadřovat s nadhledem (klidně a sdělně) a hned vedle akčně i emočně – pod tíhou dané situace – kdy v sobě můžeme zapojit vše. Ale bez střihu z roviny do roviny to nejde. (Nejdůležitější ovšem je umět se tak chovat i v improvizacích.)

    A kdo to nechápe – za trest 3× opsat.

    Hledání přirozenosti (aneb Chvála chyby)

    Další hledisko naší přirozenosti spočívá také v tom, že jsme se v něčem (my lidé jako tvůrci) dopracovali k přirozenosti samotné přírody, k její důmyslnosti a kráse. Jakoby ne úplně stvořitelsky, spíše účelově (a zpětně tedy přírodně), ovšem jaksi obloukem, jak to člověk občas umí. V tomto bodě spatřuji mnoho návodného, jak se v tomto duchu dnes zabývat divadlem. Vždyť můžeme obdivovat, jak si člověk během uplynulé dlouhé doby vymyslel předměty, které jistě ve své kráse a účelnosti dokonce samotné přírodě konkurují.

    Mám na mysli třeba zavírací špendlík, láhev, náprstek, patentky, tvar lžíce, knoflíky, různé spony, a podobně. Právě na této naší přirozené umělosti, která pak nikdy není umělá, by se mohlo poučit i dnešní divadlo, které moc tvůrčí není.

    Puristé říkali: Kdyby to příroda dovedla, plodila by lahve jako svůj nejdokonalejší výtvor. My na to řekněme: Nová příroda? V přírodě? Ale to by nakonec možná byla až příliš dokonalá.

    Je to tedy trochu jinak. V divadle také usilujeme o důvěryhodnost a opravdovost, i o podobnou duchovní obsažnost, a k tomu navíc máme dostatek fantazie a představivosti. Všechno není jen účelové a po smyslu, a někdy je pak tvorba správným čarováním, a dokonce i magií (dnes trochu zmizelou). Avšak vše zároveň s abstrahujícím nadhledem. Otevřené a současně vždy něčím vymezené.

    Zároveň vždy v trojrozměrnosti, kterou nechápeme jen prvoplánově, ale s vědomím, že i věci duchovní mají své tvary, rozměrnost, plasticitu i hmotu, která je pak přesvědčivě nese. Ale (oproti lahvím a patentkám) to neznamená pravidelnost, úplnou symetrii, žádný geometrický princip – nebo když ano, tak v posunu, jelikož žádná pecka švestky není stejná, anebo když se například díváme na obličej člověka, tak jedna strana od druhé se vždycky trochu liší, a právě v oné nepravidelné pravidelnosti je předpoklad vývoje a nedegenerované novosti a proměňujícího se krásna.

    Mohli bychom tedy říci, že jedinečnost, krása a novost věcí je vždy v nějaké chybě, aby nedocházelo pouze k chladné dokonalosti a stejnosti. Chyba je pravděpodobně dílem náhody, která je zakódována jako živné, a stále dál oživující pravidlo onoho Velkého přírodního mechanismu, v němž se vše a všichni pohybujeme. Možná je to klíč ke vší tvořivosti. Za vším smysluplným, plodným, schopným vývoje, i krásným, je pravděpodobně už od nepaměti (ve smyslu určité nepřesnosti a nedokonalosti) chyba. CHYBA.

    Navíc pak dál i my (z trochu jiného hlediska) se skrze chybu přibližujeme k novým objevům, poznáním i výrazu.

    Povaha našeho nastavení (esence)

    Opakuji, k čemu nabádám už dlouho. Bez přičinění nic nejde. Možná víc zaujetí než přičinění. Trochu i posedlost, ale zároveň mít částečně pocit, že všechno nejpodstatnější se jaksi dostavuje samo. Avšak velmi důležité je, aby byl každý takto příznivě nastaven (i naladěn). Člověčenské kvality jsou mnohdy důležitější než talent, který se samozřejmě předpokládá. Rovnou je však třeba tvořivě „zaměstnat“ celého člověka, celé jeho tělo i ducha, a pěstovat vstřícné pocity dřív, než to, na co stačí náš rozum. Racionální domýšlení a zdůvodňování přichází až v samotném tvůrčím procesu, souvisejícím s poznáním. Jinak bychom se nedobrali žádoucího osobnostního nadhledu nad sebou samým, nad daným tématem a nad světem kolem. Tato (zároveň) otevřenost nás může přivádět k tomu, co sice hledáme, ale zatím o tom (nebo alespoň podobu „toho“) nic přesně nevíme. (Je to někde za rohem nebo to bloudí kdesi kolem naší hlavy), jelikož jedině tak se dostaneme (my jako celek i každý zvlášť) nad hranice svých možností. (Rozum, když chce předcházet, spíš naše poznávání zpomaluje.) Taková by měla být naše přirozenost. Nejdříve pozorovat. (Díky tomu, že se nám na půdě Y daří takto postupovat, se „Ypsilonka stále liší svou životností a autenticitou herectví skoro od všech ostatních divadel“. Tato poslední slova jsem převzal z dopisu jedné divačky.) Je to právě přítomnost improvizace v nejrůznějších podobách v každé produkci na jevišti (pokud je snaha udržet si kontakt s tématem a situací), která oživuje veškeré dění. Dokonce i v pevněji nasudovaných hrách, aby jim dodávala právě onu nevysvětlitelnou sílu (improvizace je vždy nevysvětlitelná) a aby i z výborně udělaných inscenací nemusel život mizet a divadlo se nestávalo umělým, jak to většinou bývá. A o samotné přítomné živosti z improvizace už vůbec nemluvím. Ano, improvizace má být v divadle přítomna stále. Někdy zjevně a pohotově, jindy trvale ve stálém pocitu. Měla by být jaksi ve vzduchu jako nakažlivost. A neinstitucionalizovat se příliš. A ještě: všímat si vzájemné rozdílnosti všech zúčastněných a zároveň v různých rytmech, které každého z nás provázejí, hledat to, co je spojuje. Vždy jen na takové shodě může fungovat celé spektrum.

    Dříve činiti než mluviti

    Častým návštěvníkem našeho divadla býval režisér František Vláčil. Začalo to, ještě když jsme byli v Liberci, myslím, že v druhém, nebo třetím roce naší existence, jistě ještě předtím, než začal natáčet Markétu Lazarovou. Nějak se postupně stalo, že jsme se spřátelili až tak důvěrně, že jsem od něho vyslechl ledacos, co měl asi jen pro sebe, a já si někdy připadal, jako kdyby František mluvil do vrby. Byl to jistě originální a citlivý člověk, introvert s pozorností obrácenou do sebe, takže toho hodně neventilovaně držel v sobě, ale jinak s velkým všeobecným přehledem a nadhledem, který však měl zřejmě z jedné strany své psychické hranice, spojené s depresemi, avšak stran umění to naopak možná přispívalo jeho rafinované otevřenosti a přímo genialitě. Zde byl jeho nadhled obdivuhodný a zdálo se, že vždy přesný. Nezapřelo se také jeho kunsthistorické vzdělání, jež získal ještě před filmovým. Obdivoval jsem jeho obrazové vnímání a myšlení. Velice rád jsem si s ním povídal. Bylo to většinou v létě, jelikož jsme měli v Jizerských horách blízko od sebe, na téže straně údolí kousek přes les, v roztahané obci Fojtka své chalupy. Spíš samoty. Jezdil sem poměrně často i během roku a odtud pak i ty časté návštěvy Ypsilonky. Vlastně zde navíc fungoval trochu i jako zasvěcenec a teoretik (v něčem podobný Bohumilu Nuskovi), který vždy přesně přečetl, o co jsem usiloval. Uměl se mnou věci domýšlet, před něčím i varovat, ale rovněž poukázat na něco, co už jsem na jevišti intuitivně dělal a co do tvorby přichází z nějaké podstaty a je zatím ještě na úrovni vědomého nevědomí. Zatím jako něco ne zcela pojmenované. To je dobré si udržet, zároveň však vědět stále víc.

    V takovémto bruslení jsme si libovali, právě to bylo častou náplní našich hovorů nejen nad divadlem, nebo filmem, ale všeobecně. Shodovali jsme se na důležité pohyblivé rovnováze mezi obrazem a zvukem. Na Ypsilonu se mu líbilo, že se zde především jedná (činí), a teprve za druhé se mluví. Pamatuji si jeho často opakovanou větu: Řeč je pramenem veškerého nedorozumění. Slova mají smysl, až když umíme komunikovat i jinými způsoby, nejdříve spíše těmi intuitivními, na základě poznávání a souvislostí – teprve potom je čas na to si popovídat. Proto nejdříve i poezie sama o sobě, a pak v písmenkách. Samotné slovo až když je nutné. Když musíme pojmenovávat, jsou slova heslem, definicí, zprostředkováním, nebo prostě tím, co lze vyjádřit pouze jimi. Odtud také pravděpodobně Vláčilova cesta k filmu. A když to srovnával s divadlem, říkal: Já co natočím, chci uchovat jako zastavené chvilky běžících okamžiků, zatímco ty v divadle s tím můžeš pracovat mnohem autentičtěji, jelikož ty své okamžiky ani zastavit nemůžeš, protože ti probíhají živě, v opravdovém čase, vždycky teď, v naprosté pravosti té které chvíle. Navíc zbavené všech klišé a předstírání, které bohužel běžné divadlo většinou má. Dnes v divadlech často i výborné herce vidíme sice živé, ale jakoby neživé! Formuloval to moc hezky a já jsem mu ani příliš vysvětlovat nemusel, že to v Ypsilonu souvisí s montážním a střihovým způsobem práce, s využíváním větší všestrannosti, se syntézou všeho, s pěstovaným vědomím, že všechno je třeba mít stále ve hře. Stát si za tím bytostně a trochu to vědět. Souhlasil, že všechno se vždycky může stát a v tom že je možná právě zakleta změna nebo nečekaný objev.

    Zajímavé, že jsme si takhle někdy povídali přibližně na půli cesty, mezi jeho a naší chalupou, na samotě u lesního dělníka, pana Zítky, který naše intelektuální řeči poslouchal – a zvláštní, že k nim leckdy uměl něco pohotově říci, zřejmě poučen z přírody, jako třeba, že voda přece také může výjimečně téci do kopce. Uvědomovali jsme si, že právě takovéto souvislosti hledáme. A dostavovaly se i další spojitosti. Často se František těmto našim vzájemným kotrmelcům spontánně smál, přestože se zase tak často nesmál. (To jsem zapsal, když František Vláčil zemřel, a teprve teď to i jako vzpomínku přepisuji.)

    • Autor:
    • Publikováno: 3. července 2014

    Komentáře k článku: Ypsilonská padesátka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,