Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Wojtek Ziemilski: Možná jsme orchestr na Titaniku

    Hlavním hostem letošního divadelního a tanečního festivalu Bazaar bude 16. března inscenace One Gesture (Jeden Gest) varšavského Nového divadla (Nowy Teatr). Režisér a divadelní inovátor Wojtek Ziemilski vytvořil ve spolupráci se čtyřmi neslyšícími performery ojedinělý divadelní tvar, ve kterém se „mluví bez mluvení a tancuje, aniž by se tancovalo“. Nabízí tak nekonvenční pohled na způsob, jakým se dorozumíváme. Neslyšet v této produkci neznamená handicap, ale naopak příležitost ke zcela nové komunikaci.

    Wojtek Ziemilski. FOTO ALBERT ZAWADA

    Wojtek Ziemilski: Možná jsme orchestr na Titaniku

    Režisér, choreograf a spisovatel Wojtek Ziemilski (nar. 1977 ve Stanfordu ve státu Kalifornie, USA) není českému publiku neznámé jméno, před dvěma roky se na Bazaaru představil inscenací Pygmalion. Nabízím rozhovor, který jsem s tímto výrazným polským experimentujícím umělcem vedl po internetu. Doplním a dokončím jej v Praze a celý by měl vyjít v některém z příštích čísel Divadelních novin po skončení festivalu.

    Inscenace One Gesture (Jedno gesto) je druhou vaší produkcí, se kterou v Praze hostujete. Jak se od sebe oba projekty liší a co je spojuje?

    Divadlo je pro mě neustálým pokoušením přiblížit se realitě. Je to samozřejmě paradoxní – člověk se musí realitě vzdalovat, aby se jí mohl přiblížit. Divadlo jako jistý druh empatie je pro mě zásadní – pocítit, o čem svět ve skutečnosti je, jaké jsou jeho možnosti, namísto soustředění se na nějaké fiktivní aspekty jeviště a tradiční divadelní práce. Inscenace One Gesture je dalším krokem tímto směrem.

    Pygmalion, který jsme v Praze představili na festivalu Bazaar v roce 2016, byl cvičením v empatii. V nové produkci tuto zkušenost uplatňuji, abych zužitkoval různé přednosti performerů – řeč jejich těl, jejich příběhy, jejich přítomnost, způsob, jakým umějí sdílet jeden čas a jeden prostor, zatímco si uchovávají vlastní autonomii. V jistém ohledu je tento projekt více tradiční než Pygmalion – snadno by se vešel do kategorie dokumentárního divadla. Nicméně přijetí škatulky „experiment“ mi umožňuje pracovat důkladněji a více se prostřednictvím účinkujících do tématu „gesto“ zapojit.

    Jeden gest / One Gesture. FOTO KOBAS LAKSA

    Jak se vaše práce a přístup k tématům v průběhu času proměňuje?

    Je těžké mluvit o vývoji mé práce, protože nemám od ní potřebný odstup. Můžu jen říct, že procesu, který jsem na začátku své práce zvolil, teď víc důvěřuji. Vymýšlet projekt od začátku, bez textu nebo dokonce bez pevného počátečního konceptu je vždy trochu děsivé. Ale mě se tak zatím pracuje dobře, a tudíž mám teď víc sebevědomí, jistoty. Na druhou stranu mám v sobě i víc pokory. Plně respektuju každého, s kým spolupracuju.

    Tématem One Gesture je komunikace mezi neslyšícími a slyšící většinou, ale také komunikace mezi samotnými neslyšícími a komunikaci obecně. Proč jste si toho téma vybral?

    Komunikací jako takovou se ve své práci už nějaký čas zabývám. Když jsem zjistil, jak odlišné jsou jednotlivé systémy znakové řeči, musel jsem přehodnotit své představy. Věděl jsem toho o tomto světě málo! A přitom toho bylo a je tolik ke zkoumání. Čím víc jsem se o světě neslyšících dozvídal, tím udivenější a ohroměnější jsem byl: Jazyk, který definuje nějakou kulturu bez etnicity, handicap, který může být výhodou, menšina marginalizovaná většinovou společností, avšak s rostoucím vědomím hrdosti a identity. Tohle všechno je fascinující. A – z pohledu performace – tu je tělo, které umí mluvit, aniž by mluvilo, a tančit, aniž by tančilo. A kulturu, ve které je vizuálno základním prvkem komunikace. Z určitého pohledu bylo jen třeba, abych byl velmi opatrný a tento svět přenosem na jeviště nepokazil.

    Marta Abramczyk, Jolanta Sadłowska, Paweł Sosiński a Adam Stoyanov v inscenaci One Gesture. FOTO KOBAS KAKSA

    Divadlo má v Polsku tradičně velký společenský dopad. Od našich polských přátel se dozvídáme o problémech Festivalu Malta v Poznani a o tíživé situaci řady významných polských divadelních osobností a institucí. Některé byly umlčeny či přišly o finanční podporu. Jak jste v tomto ohledu na tom vy?

    Počet divadel, ve kterých lze tvorbu, jako je ta má, uvést, se za poslední dva roky snížil. Je nad slunce jasné, že kultura v současném polském politickém klimatu vládnoucí straně žádné hlasy nepřidá a politici se tedy snaží přijít na to, jak mohou kulturní terén neutralizovat.

    Například uvedení One Gesture v rámci festivalu Dialog, jednoho z nejvýznamnějších polských divadelních festivalů, bylo málem zrušeno, protože ministerstvo kultury přestalo festival finančně podporovat ve chvíli, kdy bylo uveřejněno, že zde bude hostovat inscenace Olivera Frljiće Klątwa. Představení se nakonec uskutečnilo, ale pouze díky tomu, že potřebné finanční prostředky zajistila crowdfundingová kampaň. To je jen příklad, jak se i ta představení, která se nijak nepodílí na politických nepokojích, mohou stát rukojmími současné zpolitizované situace.

    Naštěstí tu ještě zbývá pár míst, která mají podporu liberálnějších lokálních autorit (zřizovateli většiny veřejných divadel v Polsku jsou města – pozn. aut.), takže ještě stále pracovat můžeme. A v určitém ohledu je víc než kdy jindy důležité, abychom vydrželi a pracovali. Nikdo z nás si však není jistý, zda nejsme jen orchestrem na potápějícím se Titaniku.

    Divadelní inovátor Wojtek Ziemilski. FOTO TR

    Jste známý jako divadelní inovátor. Jaká je dle vás budoucnost experimentujících divadel?

    Divadlo je umění aktuálnosti. Děje se právě teď a musí vyvolávat dojem, že to, co sledujeme, je důležité. Na rozdíl od mnoha mých kolegů nevěřím, že k takovému divadlu vede univerzální cesta. Tradiční jeviště ji nezaručí, dobří herci také ne, ani dobrý text. Konvence přicházejí a odcházejí. Právě proto si myslím, že budoucnost divadla je v nacházení nových způsobů, jak být “live”, jak docílit toho, aby diváci cítili důležitost hic et nunc. Imerzivní divadlo, které bylo populární v posledních letech, se mi jeví jako jedna z možných rozcviček před něčím, co přijde. Zdá se mi, že díky větší svobodě smýšlení o možnostech základní divadelní úmluvy s tvůrci, sem diváci přicházejí, aby viděli, nebo zažili zvláštní události.

    Myslím si, že Rancièrovo volání po návratu aktivní role sedícího diváka bylo správné – proměna té zkušenosti nemusí nutně znamenat, že se divák zvedne ze sedadla a něco udělá. Jde o vytváření zážitků před zraky našeho vědomí, které nás probudí z bezčasých virtuálních bublin do stavu „live“.

    Mimochodem, zrovna jsem začal na budoucnosti divadla pracovat přímo – kurátor Tomasz Plata mě oslovil, abych vytvořil inscenaci o divadle v roce 2118. V září 2018 se uskuteční premiéra. V tu dobu tedy budu o budoucnosti divadla vědět víc.

    ///

    Více na i-DN: Bazaar 2018 dává hlas komunitám


    Komentáře k článku: Wojtek Ziemilski: Možná jsme orchestr na Titaniku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,