Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Wim Vandekeybus: Plavu z jednoho jezera do druhého

    Tanečník, choreograf, režisér, divadelní i filmový, a vůbec všeuměl, Belgičan Wim Vandekeybus (1963) jezdí do Prahy se svým souborem Ultima Vez často a má u nás už značný okruh fanoušků. I loni byla představení v pražské Arše vyprodána. Nejprve přivezl v únoru novou inscenaci Speak low if you speak love, v listopadu pak na festival Akcent obnovenou premiéru své slavné choreografie pouze pro muže In Spite of Wishing and Wanting. Na setkání s ním jsem přispěchala s připraveným seznamem otázek, jimž dominovalo téma připomínající třicáté výročí existence souboru. Wim Vandekeybus ovšem řekl: My ale budeme slavit až v roce 2017. Je sice fakt, že vznik Ultimy Vez se váže k roku 1986, ale na veřejnosti jsme se představili až o rok později. Takže tento rozhovor vlastně vychází právě včas…

    Jak to tedy bylo s vámi a Ultimou Vez? Pokud vím, studoval jste v osmdesátých letech psychologii…

    Ano. Měl jsem za sebou dva semestry, ale pak jsem se setkal s Janem Fabrem. Byl jsem na představení, které mě překvapilo zcela neočekávanými obrazy. Představovalo pro mě vizi divadelní budoucnosti. A protože byl hned následujícího dne konkurz do souboru, přihlásil jsem se a uspěl. Já se v té době kromě studia psychologie zabýval spoustou dalších věcí, hlavně fotografováním a bojovými uměními. Fabre mě ihned obsadil do role „nahého krále“ právě v té inscenaci, co jsem viděl – The Power of Theatrical Madness. Tak začala má profesionální dráha tanečníka. Kdo Fabreho zná a někdy s ním pracoval, ví, že opakovaně dělá castingy do svých inscenací a že být s ním je jeden velký trip.

    Já jsem se souborem jezdil rok a půl. Nicméně on chtěl pracovat s klasickými tanečníky, což já jsem rozhodně nebyl. Takže jsem skupinu opustil. Přece jen jsem měl trochu jiné zájmy. Stále mě hodně přitahovala fotografie a zároveň mě napadlo, co kdybych založil vlastní skupinu… A tak jsem odjel do Madridu a začal tam připravovat vlastní taneční projekt. Právě tam, a tak vznikla skupina Ultima Vez. V Madridu se odehrály první konkurzy pro projekt What the body does not remember. Nezajímalo mě psychologické divadlo, které vnímá člověka jako objekt. Mám rád, když je tvorba hodně osobní, když se dotýká každého účastníka. Pokud narážíte na má studia psychologie, tak je pravda, že mi v mnohém pomohla. Člověk musí být do jisté míry dobrým psychologem, když chce pracovat se skupinou. S každým je třeba zacházet a komunikovat jinak. Neexistuje univerzální recept, není možná objektivita. Na někoho musíte řvát, jiného naopak chválit, abyste mu dodali sebevědomí. Takže se dá říci, že psychologie mi pomáhá v mém uměleckém životě.

    Nakolik vás ovlivnil Jan Fabre?

    Zásadně. Stal se bodem odrazu pro mou práci, pro můj život. Hodně jsem se od něj naučil, co se týká uměleckých vizí, odvahy a schopnosti realizovat je. Ale nakonec jsem začal dělat a dodnes provozuju hodně rozdílné divadlo od toho jeho. Kdyby tomu tak nebylo, byl bych jeho epigonem a neseděl bych tady…

    Ultima Vez – zvláštní název, který ale není belgický. Jak jsem našla ve slovníku, je španělsky a znamená něco jako „minule“ nebo „naposled“…

    Byl jsem ve Španělsku a měl workshop, na kterém jsem připravoval svou první inscenaci. Ale bylo třeba myslet i na budoucnost, tedy na peníze. Abych mohl podat žádost o grant a získat sponzory, potřeboval jsem název. A tak jsem si říkal: Když je to poprvé, tak proč to nenazvat naposledy. Navíc mi název Ultima Vez zněl hezky romanticky. Ale když se nad jeho významem zamyslíte více, tak naposledy znamená taky příště jinak. Prostě je to tak, že všechno je vlastně naposledy, minule. Nic se neopakuje, nikdy se nemůžete vrátit. Líbí se mi ten náboj, ta jiskra, kterou v sobě jméno Ultima Vez nese. Zrcadlí naději i temnou stránku každého lidského konání. Je v tom něco smutného, nostalgického a zároveň je to i velmi romantické.

    Jak jste formoval skupinu? Říkáte, že jste dělal už na počátku konkurzy. Proč? To jste neměl žádné předem vytipované spolupracovníky?

    Vždycky to tak dělám, i když mi mnozí radí, že by bylo lepší pracovat s kamarády, s lidmi, které člověk zná a kterým věří. Já ale říkám ne. Chci pracovat s různými lidmi, kteří mi budou připadat zajímaví. Tak jsem už u první práce dělal konkurzy. Ve Španělsku, v Itálii, v Belgii. Přišlo docela dost lidí. Z nich jsem si vybral základ skupiny a začali jsme společně pracovat. To se mi osvědčilo a dělám to tak dodnes. Ne, že bych neznal lidi, kteří by mi vyhovovali, ale lidé sehnaní na konkurzech fungují nějak jinak. Vidím, že těm lidem o něco jde, že mají silnou, ještě neopotřebovanou motivaci. Na konkurz se většinou dostavuje pět set až šest set lidí, často i od vás z Česka. Sednou v Praze na autobus a přijedou. Vzpomínám, že takhle přijelo osmnáct studentek pražské konzervatoře. Jely celou noc, aby se mohly účastnit konkurzu.

    Myslím, že jsme tak trochu ztraceni… In Spite of Wishing and Wanting FOTO DANNY WILLEMS

    Takže dostat se do vaší skupiny může kdokoli?

    Když je pohybově dobrý a když se mi hodí do projektu. Naposledy jsem dělal konkurz prostřednictvím videa, protože jsem potřeboval lidi s větší technickou vybaveností. Vybíral jsem lidi s lyričtějším, klasičtějším způsobem pohybu. Viděl jsem během týdne snad tisícovku nahrávek, což byl docela masakr. Vybral jsem z nich sto deset adeptů. Z pozvaných dorazilo sedmdesát osm, z nich jsme vybrali čtyřicet a s nimi jsem pak deset dní pracoval. Doplnil jsem je dvěma dívkami z inscenace What the Body does not remember a vzniklo Speak low if you speak love. Pak jsem si z nich vybral jen kluky a vznikl reunion – ovšem s úplně novými vztahy a vnitřními příběhy – mé práce In Spite of Wishing and Wanting.

    Když děláte konkurzy, co je pro vás důležité? Technika, osobnost, duše…?

    Záleží na projektu. Třeba v projektu Speak low if you speak love, se kterým jsme byli v Praze v únoru, mají všichni hodně dobrou techniku a současně jsou – což je pro mne důležité – velmi rozdílní. Jedna tanečnice má hodně klasický styl, a tak jí trochu dělá problém naše vyskakování. Kluci jsou zase znalí contemporary dance, ale nemají za sebou dostatečný pohybový trénink. A vedle nich je tam jedna výrazná individualita. To dělám často. Když máte jedenáct mužů, kteří tančí v kruhu, můžu si dovolit jednoho, který sice nemá dostatečnou techniku, ale je to persona. Deset mužů je schopno vytvářet řadu variací a stačí jeden, který udělá postavu, výrazný charakter.

    Důležitá je tedy pro vás různorodost vašich tanečníků?

    Výsledek každé práce závisí vždycky na tom, jaké lidi vyberete, a ty důvody jsou různé. Když cítíte, že někoho potřebujete, že je pro vás z nějakého důvodu vhodný, je to správný výběr, protože intuice funguje nejlíp. Nezkoumám do detailu jeho technické kvality, mám rád, když si všichni připadají stejně dobří a stejně důležití, když každý má své místo v představení a nikdo si nepřipadá odstrčený. Taková skupina dokáže spoustu věcí. Chci dělat představení tak, aby bylo vidět, že jim to společně jde, že jsou všichni vzájemně kompatibilní.

    Vaše představení jsou snad vždy založena na fyzické síle. Jak do vaší práce zapadají ženy?

    Stejně jako muži. Pro mě není důležitý genderový rozdíl. Od osmdesátých let, kdy jsme začínali, se vnímání mužského a ženského principu hodně proměnilo a mě baví i tohle zkoumat. Jak se tanečníci mezi sebou cítí a jak je vnímají diváci. Tak jsem jak muže, tak ženy oblékl v posledních svých produkcích do stejných šatů a sleduju, co to dělá, jestli a jak to funguje.

    Jak dlouho připravujete novou produkci? A jak často vaši tanečníci trénují?

    Trénujeme každý den. Ale samozřejmě předpokládám, že už u mě dostatečně trénovaní jsou. Nemohou to být začátečníci, přinejmenším proto, aby vydrželi zápřah, v kterém pracujeme. Když tvoříte nové inscenace, nemůžete učit lidi základům. Můžete je zdokonalovat, ale ne je něco naučit. Samozřejmě, zažil jsem tanečníky, kteří na začátku práce neuměli z tance nic, i když měli jisté dispozice. A po čtyřech letech se z nich stali báječní tanečníci. Ale tohle ve třech, čtyřech měsících prostě nejde. Tím odpovídám na délku přípravy nové produkce. Vždy je to tak tři až čtyři měsíce. Každý den. A jsou to dlouhé dny. Improvizujeme, společně vymýšlíme a tvoříme. Přijdou muzikanti a zase zkoušíme spojit různé prvky. Tak pomalinku novou práci stavíme. Dáváme dohromady myšlenky, nápady, až to doroste do konečného tvaru.

    Základním stavebním kamenem vašich projektů je tedy improvizace?

    Řízená improvizace. Mám na začátku kresby a náčrtky, jak by to mělo vypadat. Neumím moc dobře kreslit, jsou to spíš náčrty situací a orientací v prostoru. V nedávném projektu Talk to the Demon jsme měli hodně textů. Děti mluvily k démonům, fotograf, který je sledoval, taky vše hodně komentoval. A tak jsem si řekl, že v novém projektu naopak slovo potlačím a budeme se soustředit na hudbu, obrazy, pohyby. Pocity člověka se týkají mystických elementů vztahů a lásky, které nejsou materiální. Je to efemérní věc, ale nemůžete ji zachytit. Pocit je něco těkavého, nepopsatelného. Myslím, že adekvátním vyjadřovacím prostředkem pro něj je hudba, ne slova. A tak jsem hned na počátku přípravy inscenace Speak low if you speak love řekl: Nebudeme mluvit. Pracovali jsme s kresbami, nejprve mými, jen tak pro představu, a pak jsem vyzval tanečníky, aby namalovali své sny. Objevila se spousta fascinujících, podivných kreseb, které jsem většinou nemohl použít. Ale nakonec z nich vyplynula spousta věcí, které se staly základem pro scény, na nichž jsme pracovali. A takhle to dělám vždycky. Většinou první den zkoušení vymezím lidem rámec, v němž se mohou pohybovat. A pak jim dám volnost a jen dění koriguju.

    Jak tomu bylo ve vámi zmiňovaném Speak low if you speak love?

    V tomto případě se to týkalo konkrétních typů postav, figur, které v sobě mají lásku, fantazii, atraktivnost, záhadnost, tajemnost, jistou víru v nadpřirozeno. Některé z postav nepociťují lásku. Čím je klaun, upír a další? Všechny tyto figury vycházejí z klasických klišé, které nemají co dělat s láskou. Pro mě jsou to nudné typy, ale současně je to způsob, jak o lásce mluvit a přimět lidi k přemýšlení nad tím, co láska znamená, co obnáší. O skrytých silách, nikoli o tom, co předvádíme.

    Láska jako stav bláznovství… Speak low if you speak love FOTO DANNY WILLEMS

    Je to tedy představení o lásce a o pocitech?

    V podstatě ano. Ta inscenace neměla být racionální, snadno vysvětlitelná. Jak řekl Italo Calvino: The difficult loves are the most interesting ones. The rest is bore. (Nejkomplikovanější lásky jsou nejzajímavější. Zbytek je nuda.)

    Je také hodně o vášni. Řekové měli sedm typů lásky. A my se některých z nich chceme v této produkci dotknout. Jak vypadá láska matky k dítěti, jaká je láska k bohu, jak se projevuje láska v okamžiku umírání, jak sdílíme lásku k přírodě atd. Jak vidíte, je to velmi široké téma. Nejde jen o Valentýna…

    Říká se, že láska je stav podobný šílenství…

    Láska jako stav bláznovství, to může být. Třeba je to motýlí láska… nebo je možné prožívat lásku pasivně. Jste milována, ale sama nic nedáváte. Je zarážející, že existuje spousta lidí, kteří cit lásky odmítají. Hodně mých přátel, krásných mužů a krásných žen, žije osaměle. Končí sami, bez dětí, bez někoho blízkého. Takový přístup k životu může být důsledek nějaké nepříjemné zkušenosti, ale někdy se prostě stane, že ti lidé lásku nenajdou, nepotkají. Lidi se dnes, zdá se mi, stále více oddělují od ostatních, žijí tak… divně… Důvody jsou samozřejmě velmi různé. Někdy je to dáno pocitem svobody, pro kterou by takový vztah k někomu byl zatěžující. Ale vezměte si situaci, kdy například v Japonsku existuje doslova mánie mít virtuálního milence nebo milenku. Dokonce to končí i virtuální svatbou. Nemají žádný sexuální kontakt, není v tom nic fyzického, všechno je jen fiktivní. Tahle komunita stále roste a ti lidé žijí dobrovolně zcela osaměle. Nemají dokonce ani přátele, žijí ve svém virtuálním světě. V Japonsku s tím mají velký problém. Ti lidé nemají děti a počet narozených stále klesá.

    Myslíte tedy, že se tímto způsobem svět blíží ke svému konci?

    Je v tom určitě hrozivá budoucnost světa, tedy přesněji lidských bytostí v něm. To je téma, které mne dlouhodobě zajímá. Určitým způsobem byla Ultima Vez vizionářská v tom, jak v osmdesátých letech předvídala některé události, strach, katastrofy, nesprávné instinkty i neštěstí. Já v té době vyloženě vyhledával filmy na toto téma a pak je ukazoval svým tanečníkům. Teď je není třeba hledat, je toho všude kolem nás plno. Žijeme v permanentní válce. Je to jako nekonečný seriál. Konflikt v Rusku, v Turecku, na Ukrajině, v Sýrii, kdekoli. Lidé bojují a pak utíkají. Vznikne další konflikt jinde a lidé zase bojují a utíkají. Nemá to řešení, je to začarovaný kruh.

    Co s tím může umělec dělat? Jak na to reagovat?

    Myslím, že jsme tak trochu ztraceni. Ale je tu jedna věc, která je zajímavá a zároveň nebezpečná. Dominuje chaos. A mě právě teď zajímají chaotické věci. Jak lidi bojují v konfliktech a co kolem toho vzniká. Zatímco dříve se o místních konfliktech dozvěděli jen ti, kdo žili v bezprostřední blízkosti, dnes se svět stává vesnicí, kde všichni vědí o všem. Funguje to jako bomba. Když se něco stane na Blízkém východě, je jisté, že to zasáhne i nás v Evropě, všichni budou trpět. Celé se to odvíjí od jednoho konfliktu, na který se napojují konflikty další. Souvisí to s mocí, s penězi, s ropou. Náboženství se využívá jen jako výmluva, jako omluva pro to, co se děje. V souvislosti s tím mě napadlo téma o hledání nového spasitele. Začalo mě zajímat, kdo a jaký by mohl být chlapík, který by zachránil svět… Chystám na toto téma inscenaci.

    Myslíte, že je dnes možné, aby jeden člověk zachránil svět?

    To nevím, právě proto ji chci udělat ve formě mockumentary, falešného dokumentu. Ale líbí se mi myšlenka, že se tím budu zabývat, že to budu studovat. Sám jsem zvědav, k čemu dospějeme.

    Jak vás poslouchám, mám pocit, že svou tvorbu do značné míry vnímáte jako politické poselství?

    Ano. Některé z mých produkcí takové jsou. Například již zmiňovaný Talk to the demons. To byla vysoce politická inscenace o revoluci. A hrály v ní děti, kterých se to týkalo. Speak low if you speak love ani In Spite of Wishing and Wanting politické nejsou, ale ta další, která bude o hledání spasitele, opět bude. Politická a zároveň futuristická.

    Kým vlastně v současnosti především jste – režisérem, choreografem, produkčním…?

    Co se týká mne, zabývám se dnes hodně i hudbou, dělám filmy, připravuju vizuální knihu. Takže dnes bych se nenazval ani tanečníkem, i když jím stále jsem, ani choreografem, divadelníkem, muzikantem nebo filmařem, i když i jimi jsem. Jsem od každého kousek a teprve ve spojení všech těchto částí mě můžete zahlédnout. Jsem plavec, který plave z jednoho jezera do druhého.


    Komentáře k článku: Wim Vandekeybus: Plavu z jednoho jezera do druhého

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,